Naposledy tedy vedli mne do jednoho ještě širokého auditorium, v němž sem víc než kde znamenitých lidí uhlédal. Ti vůkol po stěnách malované měli zdi, sruby, ploty, parkany1, šraňky, příhrady a přívory; a zase skrze ně ty i jiné mezery a díry, dvéře i vrata, závory a zámky, a rozličné k nim klíče, klíčky a háky. Na to vše oni ukazujíc sobě, kde se a jak přejíti můž neb nemůž, rozměřovali. I ptám se: „Co pak ti lidé dělají?“ Odpovědíno mi, že vyhlédají, jak by jedenkaždý v světě při svém ostáti2, aneb také z jiného na sebe něco pokojně převésti mohl, pro zachování řádu a svornosti.
Z jiného na sebe něco pokojně převésti
20. 05. 2007
Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce L.P. 1623
1 hradební ploty 2 zachovat si svůj majetek
Místy konání konferencí a kongresů v České republice bývají
zejména univerzitní města. Leč v Táboře letoškem každoroční
univerzitní konference o cestovním ruchu možná skončily. Nějaký vysoce
postavený činitel rozhodl univerzitní objekt odprodat, že prý Jihočeská
univerzita do mého rodného města nepatří. No ale při troše snahy by
i Tábor na sebe něco pokojně převésti mohl a na místo Jihočeské by na
táborskou ostrožinu mohla nastoupit nějaká jiná univerzita. Mé rodné
město je totiž centrem rozlehlé spádové oblasti. Nad forbínou jeviště
táborského Divadla Oskara Nedbala mne odmalička fascinoval štukem vyvedený
nápis: „Tábor sobě“.
nakladatel Všudybylu