Vîlcan, Retezat a Tulişa 3
05. 01. 2014
Vyšel ven, a nevím, kde jsem
Sobota 10. srpna 2013 05.52 Probouzím se do slunečného rána.
Vařím ze spacáku. Akumulátor na solární energii mi dobil mobil. Radím se
s mapami, zatímco mi dochází vařené ovesné vločky. Snídám, balím,
telefonuji, krmím se brusinkami. 08.45 Odcházím. Fotím krávy. 10.15 Jsem
na Vf. Şigleu Mare (1682), opět mimo značenou trasu. Je odtud hezký výhled
na Retezat a do údolí a taky spousty borůvek. Ať bádám, jak bádám, ne a
ne se dobrat, kudy vede hřebenovka. Sestupuji s hory. Kam mám jít? Chvíli
se vracím tam, kde jsem naposled zaznamenal značku. Rumunští česáči
borůvek na mne cosi hlasitě volají. Nerozumím jim, ačkoliv artikulují
zřetelně. Znovu a znovu čučím do map. Vracím se zpátky a traverzuji
úpatí hory. 12.00 Docházím k salaším. Že bych se našel? Ať koukám do
krajiny, jak koukám, mám zatemněno, a řehtají se mi koně. Raději
obědvám česnek a Corny tyčky. 12.30 Procházím kolem salaší. Snad
narazím na značenou cestu, která mne dostane na druhou stranu údolí. Ale
ne! Cesta obkružuje Şigleu Mare a vede kamsi na Cîmpu lui Neag. Po zhruba
dvou kilometrech se po stejné cestě vracím vzhůru k salaším. Od nich se
prodírám lesním úbočím. Někdy i náznaky stezky. Procházím palouky.
Téměř na každém je pramen. 14.30 Zastavuji na bočním hřebínku.
Rozmýšlím se, zda to vzít po něm kolmo dolů lesem. Jenže, kdy si zase
užiji až takového fantastického malebna? Stavím stan a jdu pro vodu.
Vyvěrá ze skály, a je vodou poznání! Právě od pramene jsem spatřil
spojovací sedélko. Je tu obrovské množství borůvek a brusinek. Dneska sice
stanuji cca 2 km vzdušnou čarou od místa, kde jsem nocoval před tím, ale
paráda! 20.00 Opět jdu k pramenu. Pak zalehávám a z mobilu, kam mi jej
kdysi prozíravě nahrál syn Matouš, poslouchám Jaromíra Nohavicu:
„Prošel jsem hlubokým lesem, vyšel ven, a nevím, kde jsem…“ Venku
hromy blesky, ve stanu pohoda. 23.10 Poslal jsem se spát.
No, to je vrchol!
Neděle 11. srpna 2013 05.10 Vařím ze spacáku. Poridge je hodně
řídký. 06.50 Odcházím se rozloučit s pramenem. Vracím se, kudy jsem
včera přišel. 07.20 Cesta žádná. Odhaduji, že bych mohl začít se
sestupem ke spojovacímu sedlu. Po úbočním hřbetu docházím k místu, kde
začíná strmě klesat. Skrz stromy prosvítají části údolí. Jímá mne
dojem, že jsem se sestupem začal o žebro dřív. Dávám na tuchu. Oteplilo
se. 07.52 Sundávám goretexový komplet a jám se lesním kuloárem směrovat
na další hřbítek. Správně česky by mělo být: „jmu se“ (čas minulý
„jal se“), ale novotvar „jám se“ je na místě. Kdybyste tu byli se
mnou, to byste viděli, jak se jám! Propracovávám se řadou strží.
08.25 Značená cesta! 09.08 Jsem u silničky procházející sedlem.
Stoupám strmě vzhůru. Trasa je dobře značená. Chvíli vede nad velkým
srázem, nad nějž mne vytlačuje neprůstupná smrčina. Potkávám koně.
V lese. Drží si mě na distanc. Vždy, když je už už dojdu, popoběhnou.
10.40 Takhle mě dovedli až na polanu se salaší. Je tu nádherný výhled na
kopce. 11.00 Je rumunské poledne, a tak obědvám. Sešel jsem k salaši a
nechal na jejím zápraží zapalovač. Pak jsem se po modrém trojúhelníku
vydal do kopce. Nad polanou mi na kraji lesa došlo, že asi jdu jinam. Radím
se s mapou a pak vracím. 12.02 Opět procházím kolem salaše. 13.11 Jsem
na další salaši, kam jsem doutíkal v dešti se schovat. Dopisuji deník a
fotím štěňata. I tady nechávám zapalovač. 13.28 Přestalo pršet.
Odcházím směr Vf. Arcanu. Stále pohřmívá. 14.30 Jsem skoro nahoře. Po
vodě ani ťuk. Takže jdu tam, kde je malovaná na mapě. A opravdu. Hned
v prvním žlebu. Vzhledem k velkému suchu ji nacházím až hodně dole, ale
těch sto výškových metrů klesání si vynahrazuji vařbou fazolí.
16.10 Jsem po večeři. Nad Retezatem stále hřmí a z nízkých mraků sem
tam skápne. 16.30 S lahvemi plnými vody vzhůru k výškám. Snad bude na
vrcholku signál. To by byl vrchol, kdyby nebyl! 16.55 No, to je vrchol! Není!
Vf. Arcanu (1760). Těsně nade mnou hřmí a přes kopec se valí mlha. Stavím
stan. 17.20 Zalézám. Chvíli hraji na flétničku, ale pak raději
poslouchám Nohavicu.
