Vîlcan, Retezat a Tulişa 2
25. 11. 2013
U Izvor Rece
Čtvrtek 8. srpna 2013 06.07 Teploměr ukazuje 15°C. V korunách smrků to
šumí jako ve sloupech telegrafního vedení u železničních tratí v době
mého dětství a parních lokomotiv. Vařím snídani, balím.
08.10 Odcházím vzhůru. 08.25 Objevuji turistickou značku a cestu.
Vynořují se travnaté hřbety hor. Slunce pálí. 10.00 Kdesi v úbočí za
Vf. Drăgoiu (1690) před Pasul Vîlcan (1621) pauzíruji. Vyklepávám z bot a
ponožek jehličí a semínka trav. 10.45 Pokračuji. Uvědomuji si, jak pomalu
jde čas, když se vláčím s přetěžkým báglem na zádech, a jak rychle
během odpočinku. 11.31 Nad sedlem obědvám česnek a tyčky.
12.15 Pokračuji dolů. 15.40 Překračuji potok tekoucí žlebem. 14.40 Jsem
v sedle. Je tam rozcestník. Jdu správně! 13.23 Dávám picí pauzu
u salaše. Čeká mne strmý výstup na Vf. Mutu (1737). 15.00 Jsem na hoře.
Z druhé strany sjezdovky a šestisedačková lanovka končící na vrcholku.
15.10 Pokračuji po hlavním hřebeni. Přes Vf. Gura Plailui (1579) do Şaua
Strideiu. Všude česáči borůvek. A že jich tu je! Česáčů i borůvek.
17.15 Kousek pod sedlem objevuji Izvor Rece. Stavím u něho stan. Páchám
hygienu a vařbu. Na programu je rýže. 19.00 Navštívit mne a napít se
přišlo pět koní. Není tu mobilní signál. Aspoň si mám s kým
povídat.
Přes údolí Vf. Negrii
Pátek 9. srpna 2013 06.25 Vstávám. Suším tašku na oblečení a další
bavlněné věci. Vařím ze spacáku. Je slunečné ráno. 08.10 Opět
přišli koně. Fotím se s nimi. 08.20 Odcházím zpátky do sedla. Chytám
signál, a tak dávám vědět, že jsem. Stoupám na Vf. Verde (1627). Mohl
jsem jej traverzovat, ale takhle mám před sebou kus další cesty jako na
dlani. Přes údolí a spojovací hřeben mne láká Vf. Negrii (1722), ale je
mimo hlavní trasu. 10.03 Pokračuji. 11.00 Asi jsem na Vf. Lui Frate (1524).
Z mapy se snažím vydedukovat, kam dál. Obědvám. 11.30 Traverzuji úbočí
masivu Negrii přes vyschlé žleby. Pod cestou za zátočinou objevuji čistou
studánku. Dál cesta vede přes koňskými kopyty rozbahněná prameniště.
12.50 Nad sedlem La Paru de Pier (1468) se opět radím s mapou.
13.30 Zaléhám do brusinčí a sbírám do hrnečku. 13.42 Traverzuji Vf.
Muncel (1553). Vcházím do bukového lesa plného značek (červený pruh) na
stromech. Strmě sestupuji do Şaua Cirloabele (1372). Kousek za ním by měla
být podle mapy voda.
Pod Şigleu Mic, voda? Nic!
Na okraji polany zbytky salaše a náznak cesty, kudy asi ovčáci pro kýženou
vodu chodili. Úboční cesta lehce klesá. 15.30 Opět jsem v bukovém lese.
Žleb, kterým druhdy protékala, je bezvodý. No, to jsem dopad! Chtěl jsem
vařit a pak jít bydlet na Vf. Şigleu Mic. Ale voda? Nic. Stoupám podél
vyschlého koryta. Po několika desítkách metrů, hurá! Zpod kamenů mokvá.
Výš, u okraje lesa, už teče čůrkem. Sundávám bágl a boty, abych ulevil
nohám. Jdu zkoumat, kde ji nabrat. Zadařilo se. Naplnit dvoulitrovou flašku
trvá sedm minut. Vařím čaj, bujon a těstoviny. Pak znovu naplnit láhve a
balit. 17.15 Odcházím. Stoupám za zvonění zvonců. Už jsem zpátky na
cestě. Stádo s ovčákem je zhruba sto metrů přede mnou. Jenže psi se na
mě sběhli, koledu mi…? Ne že bych si jakkoliv koledoval, na kruhový útok
jsem odpověděl tahem pěšce směr vrchol Şigleu Mic. Ještě chvíli kolem
mne se zuřivým nasazením hrají obíhanou. Já však mám hůlky všude! Nebo
přinejmenším psi tomu věří. Překračuji strouhu, která tu k mému
údivu protíná náhorní planinu a teče v ní voda. A jsem za vodou! Psi
odhafali za stádem. Naštěstí! Dvanáct psů je na jednoho pěšce moc.
18.10 Jsem na Vf. Şigleu Mic (1581). Stavím stan a telefonuji ze samého
vrcholku. Už kousek níž není signál. 20.40 Fotím západ slunce a
prožírám se brusinčím zpátky do stanu. Noc je jímavě hvězdnatá.
