Ve znamení Kozoroha 1
31. 10. 2004
Mapa z dob prezidenta Tita
Začátkem července jsem se ocitl nejen bez dětí, ježto odjely na tábor,
ale i bez pasu. Zjištění, že z Rumunska nic nebude, přišlo nečekaně.
Začal jsem se prohrabávat v mapách a uvažovat, do kterých velehor na
občanku. Objevil jsem jugoslávskou mapu Julských Alp z roku 1984 a rozhodl
se pro čundr do Itálie.
Nejtěžší úsek za sebou
Pondělí 5.7. Poté, co jsem usedl v kupé Eurocity 71/105
Antonín Dvořák, jsem prohlásil: „Tak a nejtěžší úsek cesty mám za
sebou.“ Přestup ve Vídni proběhl bez problémů.
Úterý 6.7. V 04.44 mne včetně kosmického báglu
vyskladňují v Tarvisio Boscoverde. Odcházím do lesa, protože pokladna, kde
si chci koupit zpáteční lůžko, má otevřeno až od 9 hodin. Definitivně
se probouzím až v 9 hodin. Snídám půl kila slovenského ovčího
pareného sýra, perník a vodu a domlouvám se s mapou z dob prezidenta Tita.
Jdu někam.
Ještěže v Ústí nad Labem
Je poledne a já stále zmaten. Mezi tím, kde jsem, a nádražím, kam jsem
přijel, by měla být podle Titovy mapy řeka. Není. Poledne mne zastihlo
v jedné z vesnic u pramene se stolem a lavicemi. Při krájení loveckého
salámu jsem se firemním nožem Delta Energy Systém, darem od Jirky
Koutenského (prý abych furt nevychvaloval kvalitu ostří firemních nožů
Shell), lehce dotkl bříška levého palce, v němž jsem salám držel. Krve
jak z vola. Ještěže v Ústí nad Labem umí vyrábět tak báječnou
leukoplast…
Pokud jsem tam, kde se domnívám
Kráčím kamsi lesem proti potoku směrem k modravým, ukrutně rozeklaným a
špičatým štítům. Zatábořil jsem po 17. hodině. Stále nechápu, kde
jsem. A pokud jsem tam, kde se domnívám, pak jak to, že jsem nepřekročil
řeku Slizzu? Stan jsem postavil přímo na cestě. Sice mne lákalo postavit
jej v téměř suchém korytě horské bystřiny, ale kdyby přišla průtrž
mračen? Vařím fazole. Je to tady paráda. Stan je plný mého nového
drahého báglu. Vmáčknul jsem se k němu. Večer klesla oblaka a vyplnila
skalní amfiteátr, v němž tábořím.
Na italsko-slovinskou hranici
Středa 7.7. Definitivně jsem se rozhodl probudit, ačkoliv
je venku ještě tma. Nebyla. Jen mlha, že by se dala krájet a na hodinkách
9.30. Uvařil jsem svůj první italský poridge a marně po celém stanu
hledal lžíci. Ležela u praménku, u něhož jsem včera myl nádobé od
blevajzů (proto na konci to „bé“). V 10 hodin jsem po snídani. Mraky
zvolna stoupají. Kolem 11.30 se začíná jasnit. Otřel jsem stan ručníkem
a začal balit. Pokračoval jsem do kopce po červené značce 511. Zprvu
lesem, pak suťoviskem a pak zase lesem až téměř na italsko-slovinskou
hranici. V nejhořejší partii jsem nabral vodu do všech tří flašek a
ztěžkl 4,5 kg. Ale ta nádherná panoramata! Na dělicím hřebeni mezi
údolím, kterým jsem stoupal a údolím, kterým (jak jsem později zjistil)
protékala Slizza, stavím stan. Suším věci, vařím večeři a kochám se.
Je čím. Stan jsem ukotvil i za střešní provázky. Občas to fouklo, jako
kdyby mělo přijít čóro móro. Ležím ve stanu a čekám na západ
slunce.
