Těžko může někdo učit režii hraného filmu, když za sebou nemá ani jeden hraný film

Nezačít rozhovor s proslulým filmovým režisérem a scénáristou profesorem Dušanem Kleinem „Básníky“, to snad ani nejde.
Pane profesore, dnes už to dávno není trilogie, ba ani pentalogie…
Ano, teď jsem dokončil šestý díl, který jsme nazvali „Jak básníci čekají na zázrak“. Je natočeno, sestříháno, dodělám hudbu a ruchové operace a 12. dubna 2016 bude premiéra.

Ve všech dílech „Básníků“ se odráží dobový stav společnosti. Co je převládající charakteristikou české mentality?
Nejsem Čech, jsem Slovák. Má mentalita je možná víc slovenská než česká. Nevím, jaká je mentalita českého národa. Znám plno vynikajících lidí a nikdy mne nezajímalo, jestli jsou Češi, nebo Slováci. Teprve podle jazyka jsem poznal, jestli je to Slovák, nebo Němec. Zajímalo mě, jaký to je člověk charakterově. Poznal jsem výborné lidi jak v českém národě, tak ve slovenském, a plno blbců na obou stranách taky. Nikdy jsem o tom neuvažoval jako o národu obecně. Já vím, že se říká, že Němci mají takovou mentalitu, Angličané takovou… Pro mě platí, jací konkrétní to jsou lidé. V životě jsem měl hodně štěstí, že jsem narazil na charakterově kvalitní lidi, ale kolikrát i na lidi, kteří mi ublížili, kteří charakterní moc nebyli. Prožil jsem životní trauma tím, že jsem byl coby židovské dítě v koncentračním táboře. Proto mám ve svém podvědomí na německý národ možná trošku jiný názor, než mají lidé, kteří něco takového neprožili. Přesto když jsem se v roce 1968 pokusil emigrovat, tak to bylo Německo, kde jsem zakotvil. To z toho důvodu, že jsem mluvil německy, a ne anglicky. Jinak bych spíš jel do Británie nebo do Ameriky. V Německu jsem vydržel jen půl roku, protože tam na můj vkus a životní trauma bylo moc Němců. Kam jsem se podíval, samej Němec! Tak jsem se pokusil odjet do Izraele, kam mne lákali. Tam zase bylo moc Židů… Takže jsem se pokorně vrátil. Nepůjdu nikam. Zůstanu tady.

Je Česko dobrým místem pro život?
To podle jakého kódu to člověk rozebírá. Jsem tu spokojený, protože tu vyrostly moje děti, zabydlely se, našly svá povolání. Takže si říkám: „Mohlo být hůř.“ Jsem totiž konstruktivní pesimista. Často nadávám, ale v skrytu duše jsem spokojený. No, mohlo by být líp.

Kromě toho že jste natočil řadu děl, včetně pro pojišťováky a nabízeče všeho možného i nemožného malebně didaktického filmu na motivy Hrabalovy novely „Andělské oči“, předáváte své postřehy a poznatky i jinak než „jen“ prostřednictvím svých filmů a televizních seriálů. Jste totiž nejen úspěšným režisérem a scénáristou, ale i univerzitním profesorem.
Po roce 1989 mne oslovila FAMU (jíž jsem absolventem), jestli bych nechtěl převzít ročník, protože mnozí pedagogové byli zásluhou studentů odejiti. Nabídku jsem přijal. Pak jsem se stal vedoucím katedry režie a udělal si profesuru, v čemž byla tehdejší FAMU výjimečná. Filmová akademie múzických umění měla během své existence asi sedm profesorů! Většina z nich už je po smrti. Pokud vím, už jsme jen tři. Já, profesor Svoboda a profesor Němec. Pedagogickou činnost jsem dělal se vší pokorou a zodpovědností. Pak ale byly volby děkana, a vyhrál je člověk, kterého jsem si nevážil. Ten na FAMU začal dělat veliké „přemety“ nové koncepce (já jim říkal antikoncepce). Tak jsem z FAMU odešel a se mnou téměř všichni pedagogové. Přišli noví. No, ale těžko může někdo učit režii hraného filmu, když za sebou nemá ani jeden hraný film. Pak jsem dostal nabídku od pana rektora Chaloupky, abych šel učit na Univerzitu Jana Amose Komenského Praha, a na této univerzitě učím (s přestávkami, kdy jsem točil filmy) už asi desátý rok.

Co učíte?
Jen to, co umím. Učení mě baví. Diskuse s mladými lidmi mi velice vyhovuje. Já zkouším je, oni zkoušejí mě. Když jsem kdysi přišel na FAMU, mi řekl režisér Karel Kachyňa: „Nikdy jsem se tolik nezabýval sám sebou, jako když jsem začal učit. Najednou jsem si říkal: ‚Co jim můžu říct, proboha?‘ Já sám nevím, jak točím.“ O to víc jsem teď musel přemýšlet i já. Studenti vás přinutí přemýšlet o vlastní práci. Proč to dělám, jak to dělám… Tím mi pomáhají si uvědomit, když něco dělám špatně. Takže učení je pro mne spíš zábavou a zpětnou vazbou než prací. Překvapilo mne, když jsem byl vyzván jedním nakladatelstvím, abych o sobě napsal knížku. Vůbec jsem se na to necítil, ale když jsem začal uvažovat, co bych psal, začalo mne to bavit. Knihu mi vydali a na jejím konci uvedli všechny tituly, které jsem kdy natočil. Byl jsem vyjevený, kolik jsem toho ve svém životě „zpackal“. Je toho neuvěřitelné množství – přes sto padesát titulů. To nepočítám seriály, které měly šestnáct či šestadvacet dílů. V tom množství pochopitelně jsou filmy, za něž se nestydím, ale i filmy, u nichž bych byl raději, aby nebyly. Režisér je jako tatínek. Jedno dítě zlobí, druhé je hodné… Všechny jsou to ale moje děti. Všechny mám rád. I když trochu víc „Básníky“, filmy „Dobří holubi se vracejí“, „Vážení přátelé, ano“ nebo již zmiňované „Andělské oči“. Je tam pár titulů, za které se nestydím a které jsou dokladem, že tady nejsem zbytečně.