Rumunské magistrále 7
02. 03. 2003
O hůlčičkách hnáty křivé
21.7. V devět hodin stále v mracích. Před čtyřmi roky mne obdobné
počasí po tři dny drželo tady nahoře. Kolem desáté vařím obligátní
poridge. O půl jedenácté se rozhoduji sbalit mokrý stan a sejít mezi
normální lidi. V jedenáct třicet na vrcholu La Om (2239 m) zjišťuji, že
mi výškoměr v hodinkách ukazuje správně – 2240 metrů nad mořem.
Prvních dvě stě výškových metrů mi mokrým svahem dolů směr refugiu
Grind trvá tři čtvrtě hodiny. O hůlčičkách (hnáty křivé) se belhám
po šutrácích, suti, hlíně a trávě a nejsem s to určit, co klouže
méně. Kolenní klouby už zase bolí jako blázen.
Do krasového kaňonu
Na refugiu Grind (1620) ve 13.10 obědvám poslední kousek loveckého salámu
s česnekem. Mračna, mračna, mračna. Piatra Craiului je od nějakých
1960 metrů výš stále v mracích. Na pěšině ze Zarnešti značené
červeným křížem potkávám čtyři Čechy. Chtějí přejít La Om a
pokračovat na Fagaraš. Konzultují se mnou taktiku. Přes pastviny pokračuji
dolů. Postupuji kolem stády rozbahněných cest. Sbírám houby. Dostávám se
na silnici a po ní do obrovského krasového komplexu. Cestou fotím skupinky
lezců, pro něž vzdorovat gravitaci je výzvou, kolmé i lehce převislé
stěny sportovním náčiním i společenskou zábavou.
Ovidiu marně
V Zarnešti tipuji hospodu, do níž si pak zajdu. Nakukuji do obchoďáčku a
marně se po obchůdcích poptávám po Ovidiu. Přemýšlím, za co utratím
svůj milión tři sta tisíc peněz. Klukům asi koupím autíčka a sobě
brandy. A bude. Na nádraží opisuji, v kolik mi jedou vlaky do Brašova. Pak
mne přepadla chuť na pivo. Žádná z hospod (a že jich míjím) mi není
dost dobrá. Že na tomhle konci Zarnešti už žádnou nenajdu, jsem si
uvědomil až za městem na silnici směr Plaiul Foii. Uvažuji, že si ještě
naposled vyběhnu nahoru na Piatra Craiului s tím, že bych mohl bydlet
v sedle, z něhož jsem před čtyřmi roky mířil na refugiu Ascul. Stan ale
stavím dole u bystřiny na rozcestí modré a žluté značky. Vařím
houbovou polévku a houbami vylepšené rizoto.
Poslední dvojnásob drahé kutnohorské
22.7. Probouzím se kolem šesté. Prší. Kolem osmé poprchává. V devět
mezi poprcháváním a pršením vařím svůj poslední rumunský poridge.
Čekám na sluníčko. Kolem jedenácté jdou kolem dva chlapi s klučinou.
Poklekají a křižují se u kamenného kříže. Vnucuji jim poslední
Marlborky a svíčky, které jsem s sebou celou dobu zbytečně vláčel. Na
otázku v jejich očích: „Proč?“ naznačuji, že letos s Rumunskem
končím. Za chvilku již blaženě kouří mé dvojnásob drahé české
kutnohorské ameriky.
Nebylo by mi lépe ve smršti blesků?
V Zarnešti zacházím do penzionu Moserel, kde trávím poslední noc před
odjezdem. Je blízko nádraží. Má slušnou úroveň. Nábytek v masivu,
tlusté koberce, mramorové schodiště. V luxusně zařízené koupelně
několikanásobně páchám očistu horkou vodou. Pak čučím z verandy na
nedaleké pohoří Bucegi a vychutnávám vynikající brandy Alexandros,
zatímco mi schne stan, větrá spacák a péřová vesta. Poté se vydávám na
nákupy.
23.7. Ráno po snídani nasedám do osobáčku do Brašova a zpátky do tenat
civilizace. No, nebylo by mi přeci jenom lépe ve smršti blesků a v orkánu
vzdorující gemičce?