Rumunské magistrále 6

Víkend, doba rumunských pikniků
Už od rána proti mně zářila obrovitá bělostná stěna Piatra Craiului. Energeticky vzpružen pěti Čukasy, kráčím večerem kolem potůčků obležených stovkami kempujících rodin směr refugiu Spirla. Začíná pršet. Stan stavím na odlehlé louce. Jsou na ní pouze dvě Dacie, pět stanů a jeden řvoucí tranzistorák. Ledva jsem dostavěl, přestalo pršet. Uvařil jsem fazole a po půl deváté šel spát.

Kilometrová stěna Piatra Craiului
20.7. Vstávám v 05:45. Je nádherně vidět téměř kolmá a kilometr vysoká stěna Piatra Craiului. Tak mne napadlo, co asi dělají mrňadla – Matouš s Martinem na letním táboře Atisu, zatímco se jejich prdlý tatínek chystá na výstup na La Om? A co mladoši? Kde jim je konec? Než dovařím snídani, je Piatra Craiului v mlze. Páchám v potoce hygienu. Zjišťuji, že mám napuchlé nejen nohy a kolena, ale i ruce. Vyrážím kolem osmé se sbaleným mokrým stanem. Pod Spirlou potkávám dva sestupující české kluky. Zdraví mne: „Bună ziua.“ K jejich údivu se s nimi dávám do řeči česky. Prý přešli Fagaraš, jsou tu s Jenda Tourem a musí být čtyřiadvacátého v Oradee, odkud jim odjíždí autobus. Prý mají v háji: jeden kotník a druhý koleno. Ostatní ze skupiny že jdou přes La Om a oni, když tu štreku viděli, to otočili a jdou dolů na vlak.

Místo refugiu Spirla smutek
Docházím na místo, kde jsem před čtyřmi roky strávil hodně času čekáním na počasí. Místo dřevěné chaty, refugiu Spirla se spoustou bavících se lidí, smutek požářiště. Vracím se zhruba 10 minut dolů naplnit všechny flašky vodou (4,5 litru). A pak už jen stoupám a místy lezu. Zpravidla tehdy, pokud netrefím značku. Když míjím ukazatel La Om 2,5 ore, začíná jemně pršet. Déšť houstne. S velkými obavami stoupám strmým terénem regulérním deštěm po kluzkém vápenci. V hlavě mi dokolečka dokola bláznivě zní (jako prý podle Pavla Mališky Meresejevovi): „Ještě dolezu k támhletomu pařezu, ještě dolezu…“ A opravdu, tam kam jsem si vytkl dolézt, se otevřel výhled na dvě jeskyňky. V té větší obědvám. Voda ze stropu a stěn ohleduplně kape kolem mne. Sedíce na báglu čekám vprostřed stěny Piatra Craiului na počasí a piluji techniku na zobcovou flétnu na jedné z Bachových skladeb pro Annu Magdalenu.

Výš už to nejde
Kolem jedné hodiny začalo svítit sluníčko. Prší méně. Vydávám se opět vzhůru. Občas horolezečtěji, než nutno. Na hřebeni rekognoskuji terén, kde postavím stan. Pozdávala se mi dvě místa. Volím hned to nalevo od vyústění značky na hřeben. Gemičku řádně kotvím, a to i kolíky ze zbytků kosodřeviny, kterou tu kdosi pálil. Pak jsem se šel na La Om tvářit na vrcholové foto. Po této náročné činnosti jsem si zdřímnul.

Honza Štěpánek by zíral
Večeři jsem začal vařit po sedmé hodině. Byla vynikající. Jako vždy bujón. Tentokrát kuřecí. Následovala bramborová kaše. To se nadrobno nakrájí špek, oprančí se, aby pustil šťávu. Pak se kastrol odstaví z plamene a nasype sušená cibule. Zalije vodou a opět položí na hořák vařiče. Přidá se sůl, drcený kmín a trochu pepře. Když je emulze dost teplá, přidá se krájená kostka slepičího bujónu. Zamíchá se to a vypne vařič. Pak se do toho postupně sype dehydrovaná bramborová kaše obsahující sušené mléko a míchá a míchá. Chuť? Vynikající. Perfekcionista Honza Štěpánek z Francouzské a Plzeňské restaurace Obecního domu by zíral. Šéfkuchař těchto restaurantů je sice jeden z nejlepších, ne-li nejlepší kuchař světa, ale hlad je ještě lepší. A jak jej angažovat pro sebe? Přejděte s pětadvaceti­kilovým báglem Fagaraš po červeném pásmu z Turnu Roşu na Plaiul Foii. Dělejte si vždy k snídani oves se sušeným mlékem a vodou a k večeři takovéhle blafy. Na závěr vyběhněte z nějakých 900 m n.m. přes Spirlu na La Om (2239 m) a uvidíte, jak náramně vám bude chutnat.