Rumunské magistrále 2

Před čtyřmi roky pod názvem „Rumunské pastorále“ ve Všudybylu jsem začal na pokračování zveřejňovat zážitky z toulek pohořími Piatra Craiului, Fagaraş, Iezer Păpuşa a Bucegi. Letos v létě jsem se vydal opět do nejdelší, nejvyšší a nejucelenější části rumunských Karpat, na Fagaraş.

Budislavo, Budislavo…
14.7. Ráno jsem poridge raději nevařil. Snídám suchý chleba, čaj a Ovidiu. Odcházím kolem půl desáté. Pánové teprve balí. Konečně jsem na horách. Uprostřed traverzu jednoho z kopců vyvěrá pramen. Čekám na spolunocležníky. Páchám hygienu. Nespěchám. Tak tak si stíhám opláchnout mýdlo a obléknout se, abych nepohoršoval oslíky a bači procházející kolem se stádem ovcí. Červený pás fagarašské magistrály mne vede travnatými kopci. V úbočí za sedlem Stenu hodinu odpočívám, obědvám lovecký salám, chleba a česnek. Kolem jedné se chystám pokračovat, když od Budislavy přifrčí asi šedesátiletý borec a má povídavou. Že prý je z Polska, že už je tu deset dní a pořád dokola.
Déšť mne chytil před výstupem. Pláštěnu natahuji přes bágl. Lijavcem pomalu vzhůru. Každou chvíli zastavuji, než přejde obzvláště úporný poryv. Ale nepřešel. Na vrcholu Budislavy (2371) déšť ustal. Poté střídavě více či méně prší.

Je tu krásně!
U plesa Avrig (2011m) pod severní stěnou Ciortey, k němuž mne přinutil (ó, jak nechtělo se mi) hluboce klesnout červený pás, stavím kolem půl třetí na moréně stan. Ledva stojí, další mohutný liják. Hromy burácí o štíty hor. Vařím večeři. Je tu krásně! O půl sedmé jdu spát. Boty, do kterých nateklo vrchem, suším ve spacáku. O půl osmé doráží parta mladočechů. Déšť je prý zastihl v sedle před traverzem na Budislavu. Jakmile začalo krápat, postavili si stan a vyčkali, až bude po dešti. No, nejen u policajtů jsou první odvážní a druzí chytří…

Svítání v nedohlednu
15.7. Nemohu spát. Snad i proto, že mne čeká údajně nejexponovanější úsek Fagaraše. K dalšímu plesu je to podle Čížka a kol. osm hodin. Počítám, že opět přijde odpolední bouřka. Poridge a multivitamínový čaj začínám vařit ve tři hodiny nad ránem. Přerovnal jsem celý stan, ale lžíci ne a ne najít. A tak sušené mléko míchám do ovesných vloček malinkou umělohmotnou kávovou. Nedostal jsem ji z NDR, ale od výčepního v Sibiu. Alespoň nehltám. O půl čtvrté jsem měl nejen dojem, že svítá, ale i sbalený spacák a kromě stanu všechny věci, leč svítání v nedohlednu. Zato hvězdy nádherně zářily. Roztáhl jsem tedy opět spací podložku a vyndal spacák. Ve čtyři hodiny jakoby začalo šednout. Sbalil jsem spacák, karimatku a stan. Před svítáním, o půl páté, vyrážím. Východ slunce mne zastihl kolem šesté na vrcholu Gîrbova (2134).

Hrůzokrásné sedlo
Před sedlem Scara tábořili Češi. Ptám se, jdu-li správně k Táboru. Oni, že ano a že sem včeraprchli z deštivého sedla. A abych schoval hůlky. Že mi budou překážet. Sedlo Scara bylo opravdu hrůzokrásné. Úzké rozeklané "Skriniarky"se souvisle nedají jít snad ani za sucha. Některé pasáže je třeba lézt. Hezky jsem se s třicetikilovým kletrem na zádech vybál. Jako na potvoru, právě nejexponovanější pasáže byly dolů. Na stupy jsem neviděl, zato hluboko pod sebe dost dobře. Obědvám v 10.30 na opačné straně spojovacího hřebínku pod třívrcholovým Mîzgavu. Na druhém nejvyšším vrcholu Rumunska Negoiu (2535) se vzájemně fotíme se dvěma kluky, kterých jsem se ráno ptal na cestu k Táboru. Nádherné panorama. Ovidiu jim evidentně chutnal.