Polední kámen, tajemný strážce Hory 1

Montibus Gigantum – hory obrů
Krkonoše nepatří k nejvyšším ani nejrozsáhlejším pohořím Evropy, přesto jsou známy po staletí, ještě z pohanských dob, pro svoji neobyčejnou a tajuplnou vlastnost. Tam, kde se zemské vrcholy setkávají s nebeskou oblačností, počíná trojice řek, v českých nížinách spojená v jeden mohutný tok Labe. Nehledejme však pramen, rodištěm řek jsou tu samotné Hory.

Mýty znají i jejich mocného pána,
zlověstného démona hlubin se starodávným jménem, které lidé neznámo kdy uložili do názvu hor. Pásmo Krkonoš s přilehlými Jizerkami, Orlickými horami a Jeseníky výrazně oddělují roviny baltského severu od vnitrozemské pánve Čech. Z polských nížin se zvedají k nebi jako hradby Mundurorum Gigantei.
Tajemný název Krkonoš je starší než písmo, které jsme u nás začali užívat až v 9. století s příchodem křesťanství. První záznam je o sedm set let starší. Ve 2. stol. pojmenování Korkontoi užil řecký geograf Klaudios Ptolemaios v zeměpisném díle Europae tabula quarta. Popisuje krajiny a obyvatelstvo za hranicemi Římské říše, jak mu je vylíčili lidé, kteří do barbarských končin pronikali za obchodem nebo v římské vojenské službě. O Krkonoších pojednává kapitola XI. Germaniae Magnae situs. Že skutečně mluví o našich horách, je patrné z řady souvislostí, především zmiňuje nezaměnitelný název řeky Albis. V řečtině uvedení Korkontoi (latinsky Corconti) byli podle Ptolemaia kmeny v blízkosti monte Asciburgius, což je Sněžka. Je zřejmé, že tito lidé byli jmenováni podle specifika pohoří, ale jejich totožnost není zcela jasná. Ptolemaios je zařadil mezi Germány, protože obývali území Velké Germánie, obdobně jako zde uvádění Markomani a Kvádové. Pozoruhodné je, že Korkontoi jmenuje spolu s Lugi Buri (Lužičany?) až k pramenům Visly, na jejímž horním toku leží významné místo pohanského kultu Krakov. Na východ od Labe žili Silingi, patrně Slezané, v jejich sousedství Suebi. Jejich jméno bývá vykládáno jako Svébové, ale po více než tisíc let tu sídlí kmeny polabských Srbů, kteří by měli být původu slovanského.
Sám název Krkonoš je patrně již předkeltský, přejímaný zdejším obyvatelstvem po staletí. V raném novověku se znovu rodí zájem o geografické vědy. V tzv. Klaudiánově mapě z roku 1518 je v hraničním hvozdu obepínajícím českou kotlinu vyznačena horská „mýtina“ nesoucí název Krkonoss. Bohuslav Balbín tento název uvádí v roce 1679 v latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemia*e jako *Kerkonossioi horoi, který považuje za odvozený z řeckého jazyka. Možná znal dílo Ptolemaiovo, pravděpodobněji však četl řecké mýty. Složené slovo Kork-konti zřetelně mluví o zemi nesoucí jméno démona Kroka, Krko-noss je jeho sídlem. Původně tudíž horstvo nedalo jméno Krakonoši, ale naopak o mnoho dříve mytické Krakoness horstvu.
Vypravme se na místa, kde se s duchem hor můžeme setkat. Nikoliv však s kouzelným staříkem s dlouhými vousy a neodmyslitelnou fajfkou, ale se skutečným fenoménem Krkonoš, jak jej v proměnných formách vnímali generace nejen Čechů, Němců a Poláků, ale ještě před nimi staří Slované, Vandalové, Germáni, Keltové, dávní lidé, kteří krajinu pod horami obývali nebo jí za uplynulé tisíce let v řadě migrací prošli.

Co nebo kde v Krkonoších však hledat
Základem geografického i démonova pojmenování jsou hlásky kr, při užití latiny cr. Krkonoše i Krakonoš vycházejí ze slovního kořene „kr“, v polštině dosud s vokálem „a“, Karkonosze či Karkonosz. Obávaného boha, jehož Římané zvali Saturnem, helénští Řekové znali jako Kronose. Jeho kult byl mnohem starší než Diův, předcházel božstvům evropských Řeků. Jejich pravlastí bylo Černomoří. To vzniklo v důsledku působení gigantických vodních sil pro tamní obyvatele s apokalyptickými následky, v paměti lidstva tradované jako potopa světa. V řeckých mýtech byl démonický Kronos uvržen olympskými bohy do hlubin Země, odkud z Tartaru hrozí obávanou mocí. Jeho fyzickým projevem jsou zemské živly oheň a voda. Ve střední Evropě aktivní žhavé vulkány již nenajdeme, zato živou vodou jsou vrcholové partie Krkonoš prosyceny jako hydrologický organismus. Název „Studniční hora“ skvěle vystihuje charakter zdejší krajiny: rozlehlá horská rašeliniště tu kumulují nekonečné množství vodních mas. V oblačných výškách kolem patnácti set metrů nad mořem se sbírá vláha krkonošským vodním tokům. Ve vysokohorských blatech se rodí peřeje Labe i vodopád Úpy, temná jezera jsou povodím Odry. Řekami se po věky projevuje mytická síla ducha hor. Tady hledejme bájnou Krakonošovu zahradu.

Tajuplné a ojedinělé krajině
tu dominuje pyramida Sněžky. Nynější český název je přepisem německého Schneekope, více vypovídá původní jméno hory, podnes užívané v polštině – Karpacz, staročesky Krpáč (etymologie pojmenování celého pásma Karpat). Příkré hřebeny Sněžky na západě přecházejí do mírně zvlněné tabule se skromnými porosty trav a kleče. V mělké sníženině mezi Studniční horou, Luční horou a Stříbrným hřbetem leží vysokohorské rašeliny na ploše 280 ha, s počátky v geologických procesech poslední doby ledové. Impozantní je okraj strmě spadající do Obřího dolu. Je to přehradní hráz tajemného jezera, neboť z této výšky hučí vodopád, avšak každý, kdo vystoupal nahoru, spatřil namísto jezerní hladiny tzv. Čertovy louky. Ještě v mapách z 16. a 17. století byly prameny Labe (fons Albis) zobrazovány jako rozlehlá vodní plocha. Müllerova mapa z roku 1720 sem umisťuje tzv. Riebenzals lustgarten. Vstoupit do této mytické zahrady se však nevyplácelo, duch Hory nevítal návštěvníky k hostině. V měkké půdě a nesčetných tůňkách nezvaným hrozila smrt. Byla to past zvěři i lidem, kteří se do těchto výšek odvážili. Vodou prosycené rašeliniště tu má mocnost i desítky metrů, na okrajích z něho prýští nepočítaně potůčků křišťálově čisté ledové vody. V jednom místě si za tisíce let masy kondenzované vláhy našly svůj odtok Čertovou brázdou, bílé peřeje tu daly jméno řece Albis, Elbe neboli Labe. Stříbrný hřbet tvoří také rozvodí dvou moří. Slunečním směrem voda odtéká do Severního moře, chladné svahy Stříbrníku zásobují ledovcová jezera Velký a Malý stav a z nich řeku Bóbr, která vodami Odry proudí do moře Baltského.

Tady na rozcestí
sluneční a půlnoční strany stojí kamenný strážce, posvátný symbol pramenné Hory. Osamělá a dlouhověkostí bizarně tvarovaná žulová skála je nejvýše položenou „sochou“ Krkonoš. Český název Polední kámen, polsky Słonecznik, německy Mittage Stein, ukazují na její výjimečné postavení v krajině na samém větrném vrcholku hor. Polední kámen je dávným svědkem zemské vulkanické činnosti, ohnivých živlů, které se tu spojují s živlem vodním a vzdušným. Skalní výchoz ční ze Stříbrného vrchu jako figurální totem vytvořený pohanskými démony. Také proto si v dávnověku získal pověst nadpřirozena, výstižně ilustrovanou v tzv. Hüttelově mapě Krkonoš. Autor před více než čtyřmi sty lety ve skále zobrazil mýtus, který ve své době zval „Ruben Zagel“ a zpodobnil jej jako stojícího černého kozla. Popis doplňuje slovo „Nest“ a název „Der Mittage Stein“. V tajemném Ruben Zagelovi je uchován prapůvod pozdějšího německého pojmenování ducha hor Rübezahl i následné české Rýbrcoul. Avšak Hüttelův dovětek Nest (hnízdo, doupě) je pozoruhodným dokladem o německé náhradě původního obávaného jména Krak, neboť jejich vokalizovaným spojením Krako-nest dojdeme k českému a možná i nejstaršímu názvu hor jako sídla bájného démona, jež se objevilo v Klaudyánově mapě z roku 1518 coby Krkonoss.

Skála zvaná Polední kámen
a její zosobnění s mýtem zvaným Ruben Zagel čili Krakoness není vůbec náhodné. Kdo místo navštívil, na první pohled si všiml obří postavy shlížející k severu do dalekých polských rovin, které končí až Baltským mořem. Od členitého útvaru oddělená bytost je mírně zakloněna, jako by odolávala chladným arktickým větrům, a zdola vyhlíží jako sochy Moai na Velikonočním ostrově. Z opačné západní strany pak tatáž skulptura vytváří obrovitý falus, pohanský symbol plodnosti a mužské síly. Za dvojjedinou postavou skála vytváří členitý výjev otevřený obrazotvornosti pozorovatele, s dalšími tvářemi a zakódovanými ději. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že hledím na vzor, podle něhož v roce 1950 sochař tvořil totem soudobého démona, monstrózní památník Josifa Vissarionoviče Stalina v Praze na Letné. Obdobu je možné spatřovat i v dominanci skulptury na hraně návrší, jak shlíží svrchu na nicotnou lidskou přítomnost. Samotný pocit z bizarního tvaru skály umocňuje její astronomické postavení i pojmenování. Poledne představuje jih neboli sluneční stranu, Słonecznik ze severní pozorovatelny ční proti obloze jako záměrný bod na sledované dráze Slunce. Nemůže být vhodnější bytost starodávného kultu.
Radek Míka

• www.m-plan.cz