Podívej, dodnes se mi netřesou ruce

MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.

Neurochirurg a autor novel žánru sci-fi prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. se narodil 27. ledna 1921 v Plzni, kde v roce 1940 maturoval na gymnáziu. Po druhé světové válce vystudoval medicínu v Praze a v Plzni, kde se seznámil s prof. Zdeňkem Kuncem, kterému asistoval u prvních neurochirurgických operací. V lednu 1956 se v Ústřední vojenské nemocnici stává jeho zástupcem a jejich vzájemná spolupráce trvá až do roku 1978, kdy je z armády propuštěn. Byl hlavním organizátorem několika významných lékařských sjezdů, především historického v roce 1971, kdy byla v Praze založena Evropská asociace neurochirurgických společností. Po propuštění z armády a vojenské nemocnice odchází do dětské nemocnice v Praze-Motole, kde založil první speciální dětskou neurochirurgii u nás. Oddělení brzy patřilo k evropské špičce a prof. Vladimír Beneš byl zván na nejrůznější mezinárodní akce dětské i dospělé neurochirurgie. Projevem uznání Světové společnosti dětské neurochirurgie bylo udělení práva Československu pořádat v Praze v roce 1992 její světový kongres, jehož prezidentem byl profesor Vladimír Beneš. Jeho syn prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (nar. 1953), a také vnuk MUDr. Vladimír Beneš (nar. 1979), jsou rovněž neurochirurgové.

S kamarádem mého otce z plzeňského Veslařského plaveckého klubu Radbuza, světově renomovaným neurochirurgem prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc., se potkáváme 24. ledna 2011, tři dny před jeho devadesátými narozeninami.
Pane profesore, když mne za vámi táta posílal, nakázal mi, abych pozdravoval Bacilku a Bacila.
Klub na Radbuze, to byl svět sám pro sebe. Legendární parta něco přes sto lidí, na kterou se v Plzni pořád vzpomíná. Byli tam plavci, kajakáři a volejbalisté. Po válce jsme se postupně rozpadli. Přesto jsme přes šedesát roků na každý Štědrý den odpoledne, za každého počasí hráli volejbal. Nezřídka jsme si museli z hřiště odklízet sníh. Scházíme se jednou za dva roky a je nás čím dál méně. S volejbalem jsem začal v Sokole Plzeň 3. Když za války Sokol zrušili, přešel jsem do VPK Radbuza. Vystudoval jsem gymnázium a maturoval v roce 1940. Poté, co zavřeli vysoké školy, jsem dělal nemocničního zřízence, a odtud má přezdívka „Bacil“. Tu mi dal spolužák z gymnázia a člen Radbuzy Alvín Jeschke. Po válce jsem začal v Praze studovat medicínu v tzv. „lucernovém ročníku“, kde nás bylo obrovské množství. A protože mí rodiče nebyli natolik movití, aby mne drželi v Praze, přešel jsem do nové Fakulty všeobecného lékařství v Plzni, kde jsem dostudoval. Tam jsem poznal profesora Zdeňka Kunce. Byl primářem chirurgického oddělení plzeňské vojenské nemocnice, a na žádost profesora Hrbka, u něhož jsem pracoval, začal provádět neurochirurgické operace. Tak jsem v Plzni, v r. 1947, viděl první neurochirurgické operace. Profesor Kunc, to byl člověk, kterého jsi musel milovat na první pohled, jaké měl charizma! Když jsem dostudoval, chtěl jsem k němu. Sháněl jsem protekci, protože jsem dostal umístěnky do Ostravy a do Karlových Varů. Pak se ukázalo, že Vojenská nemocnice v Praze bere každého. Bez jakékoliv protekce, protože neměla nic. V té době se nás tam přihlásilo čtyři nebo šest. Tak špatná byla její pověst. Dlouho jsme žili z toho, co tu nechali Němci. Neměli jsme sestry. Pacienty ošetřovali lapiduchové. Když konečně přišli první absolventky střední zdravotní školy, bylo to něco jako zázrak. Jako živá voda. Nemocnice rozkvetla, protože sestra je často důležitější než doktor. Lékař se s pacientem vidí možná jednou za den, možná jednou za týden, ale sestra je u něho pořád. Od té doby, především zásluhou profesora Kunce (proto také má v areálu pražské Ústřední vojenské nemocnice pomník), začal obrovský rozkvět vojenské medicíny. A ÚVN Praha se zařadila mezi nejlepší kliniky světa.

Pamatujete totalitní vtip, jak plavou dvě sirky po Vltavě? A ta jedna se ptá druhé: „Taky plaveš na sjezd?“ „Ne, jsem vyškrtnutá.“
I já měl nepřetržitě obtíže. Nedovedl jsem zavřít hubu, Až jsem se jednou vrátil ze stáže z Basileje, a k překvapení všech jsem vystoupil z KSČ. Samozřejmě mě dodatečně vyloučili, avšak zásluhou profesora Kunce jsem i poté, od r. 1969 až do r.1978, působil na neurochirurgické klinice ve funkci jeho zástupce. Ale administrativně jsem ji prakticky nevykonával. V r. 1978 mne definitivně vyhodili, a to i z armády. Bylo mi sedmapadesát. Naštěstí mne vzala ředitelka Kazimourová do Motola, kde otvírali dětský pavilon. Já tam zřídil dětskou neurochirurgii. První v Československu! Ohromně se mi dařilo. Za tři čtyři roky tam začali jezdit cizinci, a já už měl pevné postavení mezi evropskými neurochirurgy. Když jsem v r. 1992 odcházel, udělal jsem v Praze celosvětový sjezd Světové společnosti dětské neurochirurgie. To byl vrchol mé kariéry. Pak jsem odešel do penze. Všichni chtěli, abych zůstal, ale já už nemohl nervově vydržet. Bylo mi sedmdesát.

Když jsem coby žák Vojenské hudební školy pobýval na zámku v Roudnici nad Labem, jakýsi politruk v době výročí řečnil o Pražském povstání. Svůj výklad vygradoval argumentem: „Tady Kaincův tatínek by vám to mohl potvrdit.“ Načež jsem připodotkl: „No, můj táta je z Plzně.“ A bylo „vymalováno“. Pane profesore, jak to bylo s tím osvobozováním?
S tvým tátou Mílou jsme byli na plzeňské radnici, odkud nás velitel plk. Krejčík poslal do kasáren na Slovany, abychom přinesli nějaké zbraně. Někde nám sehnal takový malý autobus. V kasárnách nebyl vůbec nikdo. A téměř žádné zbraně. Jediné co, panzerfausty. A my, blbci, je vzali, dali do autobusu a sedli si na ně. Jéžišmarjá, když si na to vzpomenu! Pak jsme jeli nazpátek. Zastavila nás nějaká postava v německé uniformě. Kdyby do nás picnul, tak jsme vylítli do vzduchu. Vrátili jsme se na plzeňskou radnici, kde se z rozhlasu ozývalo: „Praha volá o pomoc,“ a ten Krejčík nás tím hrozným autobuskem chtěl poslat do Prahy. Naštěstí to americký velitel zakázal. Z téhle epizody byla dlouhá politická polemika, kdy naši tehdy „uvědomělí“ teoretici tvrdili, že Američané zabránili plzeňským hrdinům jet do Prahy. Tihle američtí „imperialisté“, kteří nám – cca osmnácti blbcům – zabránili jet v onom autobuse naditém panzerfausty, nám však zachránili život.

Zmínil jste, že jste dlouho hrál volejbal. Co na to vaše ruce neurochirurga?
To mne vždycky peskoval můj šéf, profesor Kunc: „Vladimíre, přestaň už s tím pitomým volejbalem, vždyť si zničíš ruce.“ Ale já zjistil úplný opak. Volejbalem jsem si je udržoval pevné. Mně se zkrátka nepohnuly. Podívej, dodnes se netřesou. Já napíchl cokoliv, aniž by se mi třásly. Díky volejbalu! A on mi ho vždycky zakazoval. Když jsem pak nastoupil na Neurochirurgickou kliniku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, hrál jsem ještě pět let za druhé ATK. Pak jsem volejbalu nechal a hrál jen příležitostně v Plzni, a samozřejmě vždycky na Štědrý den.

Pokračovatelem rodinné neurochirurgické tradice jsou váš syn a vnuk.
Syn pracuje v nemocnici, kde kdysi působil můj učitel profesor Zdeněk Kunc, a v jeho duchu vede neurochirurgickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice. Nedávno Hospodářské noviny uvedly výsledky ankety, z níž vyplynulo, že je považován za nejlepšího neurochirurga v České republice. Když se k tomu měli vyjádřit dva kolegové – profesoři – z jiných ústavů? Jéžišmarjá, já se za ně až styděl! Jeden tvrdil, že je dobrý proto, že je u armády, která má dost peněz na špičkové vybavení. Odpověď druhého byla ještě podivnější. Že pan profesor Beneš je asi dobrý, ale on že se nechal operovat na vlastní klinice (nechal si tam dělat plotýnku). A to je argument? Ani jeden v sobě nenašel tolik odvahy, aby řekl, ten Beneš je dobrej nebo špatnej.

Takže se nepomlouvají jenom muzikanti…
Ta atmosféra, jestli nejsem staromilec, za nás bývala lepší. Dneska už není pacient, ale klient, a my nejsme kolegové, ale konkurenti.

Pane profesore, hlavním tématem tohoto vydání Všudybylu je postavení cestovního ruchu v naší společnosti. Jak jej vnímáte?
Já rád a hodně cestoval. O současném zdravotnictví se mluví, že lékaři jsou korumpováni, pokud jezdí na kongresy za peníze sponzorů. Když si provozovatel zdravotnického zařízení pořídí unikátní přístroj např. za dvě stě milionů korun a lékaři na něm udělají ohromnou sestavu, publikují a přednáší, byli by na hlavu padlí, kdyby si cestu, jejímž cílem je prezentovat výsledky této práce, platili sami. Samozřejmě ji má platit organizátor kongresu, pokud je tam chce. To nepovažuji za korupci. To je úplná blbost. Také jsem jezdil. I za své peníze, protože jsem je v cizině vydělával. Neuznával jsem sjezdovou leisure turistiku. Moji asistenti nesměli na sjezd, pokud na něm neměli přednášku. Sám jsem byl na víc jak stovce kongresů, a na všech přednášel. Ať jsem byl kdekoliv, všude jsem navštívil tamní nemocnice. (Ale i tenkrát byli lékaři, kteří za státní peníze jeli do ciziny, a jediný efekt byl, že si nakoupili osobní spotřební zboží.) Navštívil jsem spoustu zemí a měst. Bohužel, většinou jsem byl nemile překvapen, jak špatná je propaganda České republiky. Nikde nic. Jakoby neexistovali struktury a lidé, kteří český průmysl cestovního ruchu podporují. Kteří se starají, aby peníze turistů sloužily tomuto státu. Byla to skutečná bída.

V úvodníku prvního vydání Všudybylu 2011, co se výkonnosti českého průmyslu cestovního ruchu týče, říkám: „Veřejnosti stále nedochází, že odvody z desítek ba stovek miliard korun, které se i díky její lhostejnosti nedostanou do českého geografického prostoru, schází státní pokladně. Ani teď ne, kdy má veřejný sektor méně mzdových prostředků a odbory burcují ke stávkám. Nebylo by rozumnější, kdyby někdo, třeba i z řad odborových bossů, vládu, popř. státní zaměstnance, upozornil, že 41 korun z každé stokoruny, kterou turisté v Česku utratí, jde do veřejných rozpočtů?“ Jak vnímáte kampaň: „Děkujeme, odcházíme“?
To je věc, která mne rozčiluje. Akce „Odcházíme“ je od začátku nesmyslná. Prezident Lékařského odborového klubu Dr. Engel, si neuvědomil, že nebude mít vítěze. Všichni budou poražení. Způsobí to strašlivou ránu českému zdravotnictví. Především ohrozí důvěru v lékaře. Je to rána do cti doktora. I pro mne, starého chlapa, je to otázka cti, pokud mne řadí mezi tyhle dobrodruhy. Už teď se ví, že je zle. Všimni si, jak nejdřív otočil Milan Kubek. V pořadu „Fakta Barbory Tachecí“ na TV Prima řekl, že nešlo o peníze, ale o to, aby čeští lékaři získali zkušenosti z ciziny. Za den na to vyšel v Mladé frontě dlouhý článek profesora Pavla Pafka s týmž vývodem. Dnes už prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek otočil úplně. Už nemluví ani o penězích ani o získávání zkušeností, ale o korupci v českém zdravotnictví. Všichni vidí, že je zle. Že tato akce bude mít nepříjemné následky. Jestli v Plzni mají několik neonatalogů a všichni chtějí odejít, tak to je průšvih! Jinde se domluvili anesteziologové. Bez nich není operativa! Druhá alternativa je, že lékaři zůstanou. Všimni si, že jediný krajský hejtman, MUDr. David Rath, který s tím vším začal: s trojnásobným platem lékařů, který navrhl regulační poplatky, a když byly, tak je zrušil, a vyhrál tím ČSSD krajské volby, byl jediný, který v lékařském časopise řekl, že kolegy, kteří odejdou, už nazpátek nevezme. Jediný, který měl odvahu! Jinak se na to díval jako politik, a jinak to vidí teď, jako hejtman, kterému se v kraji rozpadá zdravotnictví. Mnoho lidí z řad veřejnosti si řekne: „Vy jste vystudovali za naše peníze, a teď budete léčit a platit daně v Německu…“ Ono je to skutečně na pováženou. Většina lidí uznává, že platy lékařů jsou nízké, ale teď jde o paralyzování českého zdravotnictví.

Jaká je historie nízkých platů v českém zdravotnictví?
Za války skupina lékařů, v čele s doktorem Budínem, vytvořila plán zdravotnictví v socialistickém státě. Tento plán, „Národní pojištění“, byl jeden z prvních, jenž nová československá vláda uznala. Byl ovlivněn sovětskou doktrínou. Jeho součástí byly i nízké platy lékařů. Tvůrci vycházeli z toho, že léčení není povolání, ale poslání. Od té doby žádná vláda nikdy neudělala skokové navýšení platů lékařů, protože by to znamenalo dominový efekt. Nízké platy lékařů, to se táhne celou dobu. Československo bylo v žebříčku předposlední. Nejhorší měli Sověti. V roce 1948 do Československa přijela na návštěvu skupina Labour Party se všemi ministry. Jejich ministr zdravotnictví okopíroval náš plán „Národního pojištění“ včetně nízkých platů. Říkali mu National Health Service. Až Margaret Thatcherová pustila do zdravotnictví soukromé peníze. A teprve pak se jeho stav ve Velké Británii vylepšil. Že jsou platy českých lékařů mizerné? O tom není pochyb. To ale neznamená bojovat o ně tímto surovým způsobem.

S panem profesorem Benešem se podruhé potkáváme den na to, 25. ledna 2011, krátce poté, co se vrátil ze zasedání Vědecké rady 1. lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Praze, která mu při příležitosti jeho devadesátých narozenin udělila medaili Univerzity Karlovy. Ke gratulantům se tímto připojuje i Všudybyl.