Počátky naší státnosti 8 – Ludmila, původkyně přemyslovské legendy

Kněžna Ludmila
zaujímá významné místo vychovatelky a báby Vratislavových synů, knížete Václava a Boleslava I. Pokud stála na počátku dynastie českých knížat a králů, stejně legendární místo přináleží také jejímu muži, otci knížete Vratislava. Tradice však odvozuje počátky rodu nikoliv od Bořivoje, ale od bájného Přemysla zvaného Oráč. Jméno zapsané (nebo později dopsané) k události r. 872 jako šesté mezi pěti vojvody Bohemie symbolicky vyjadřuje Bořivojovu nejistou pozici na počátku vládnoucího rodu i vzniku přemyslovského státu. Bylo vazalství k moravskému králi důvodem upřít mu dějinnou úlohu nebo skutečně existoval Přemysl zakladatel, který měl větší právo vejít do legendárního povědomí? Svatoplukův prvorozený syn mohl vstoupit do života sv. Ludmily i do dějů, jež významně předznamenaly budoucnost přemyslovského ro­du.

Co z legend víme,
se bezmála všechno vztahuje až k pozdnímu věku báby sv. Václava a k tetínské vraždě, datované na 15. září 921. Její mládí je zahaleno v několika málo zmínkách o období, kdy byla ženou Bořivoje (?) a matkou jeho dětí. Ludmila byla Polabskou Slovankou. Za její rodiště je považován Mělník, přesněji hrad Pšovanů nad soutokem Labe a Vltavy. Odtud prý vídala horu Říp, mytický střed Čech. Byla dcerou knížete Slavibora a údajně měla bratra sídlícího na hradě Houska. Řeka plynoucí na sever byla jejím domovem, patrně znala Ohři a výše po proudu i říčku Bílinu. Nad jejím ústím do Labe v 10. století stávalo slovanské hradiště, obhospodařující i nedaleké Stadické pole, kam původce přemyslovské legendy zasadil děj o Oráčovi. Je pravděpodobné, že tohle místo mladá Ludmila důvěrně znala. Její křest i svatba s Bořivojem zůstávají v rovině dohadů. Co by žena Bořivoje počala nejpozději ve čtrnácti a ovdověla již ve dvaceti osmi letech. Za její syny jsou považováni Spytihněv a Vratislav, oba pozdější vládci Čech, ač je dělí bezmála generační věkový rozdíl. Když Spytihněv žádal v r. 895 východofran­ského krále Arnulfa o lenní udělení Bohemie, Vratislavovi bylo kolem sedmi let. Mladší Vratislav se narodil jako dítě křesťanských rodičů, zatím co Spytihněvovi byla taková výsada upřena. Otec Bořivoj nebyl v roce 875 ještě pokřtěn a jistě ne Ludmila, byla-li vůbec Spytihněvovou matkou.

Z období Spytihněvovy vlády
v letech 895 až 915 nemáme o Ludmile ani Vratislavovi žádné zprávy. Údajně to byl on, kdo začal stavět Pražský hrad. Připustíme-li zásluhy o Prahu již moravskému Svatoplukovi, můžeme dějinnou roli Bořivojova syna posoudit z jiného úhlu. Spytihněv je některými historiky považován ještě za pohana, který přijal křest až v pozdějším věku. Kronikář Kosmas sice mluví o zbožném knížeti, který zakládal kostely a žil podle křesťanských zásad, ale stavba žádného kostela za jeho života není s jistotou doložena. Přisuzuje se mu rotunda sv. Petra na Budči, ale podle hrobových nálezů byla nejspíš založena již o několik let dříve Moravany. Dvacetiletý Spytihněv mohl být v roce 894–5 aktivně účasten převratu, odmítající moravskou nadvládu. Při této příležitosti patrně došlo k poboření Svatoplukem založeného kostela Panny Marie, možná i ke stržení hradeb uzavírajících sněmovní pole a stolec. Stařešinští vojvodové museli spěchat s volbou nového knížete Bohemanů. Nejvhodnějším pretendentem na svobodný „pražský“ trůn byl potomek posledního řádně nastoleného knížete; Bořivoj nejspíše usedl na stolec ještě v souladu se starými právy otců a křest u Svatopluka (v očích vojvodů) přijal z donucení. Pokud se návrat k moci obrátil také proti zavádění křesťanství, což je pravděpodobné, nebyla Ludmila v bezpečí v Praze ani v Mělníce. Již nejméně deset let žila zbožným životem a podle dobových zvyklostí patrně měla i vlastního (knížecího) kněze. Vratislav byl sice nezletilý, avšak s Ludmilou a kněžími byl Spytihněvovi pořád vážným konkurentem. Poté, co si král Arnulf zavázal Spytihněva lenním slibem, stal se český kníže horlivým vykonavatelem franské politiky proti Velké Moravě, nyní pod vládou Mojmíra II. Situace mezi Svatoplukovými syny je nejasná. Mladší a nejspíše ještě nezletilý Svatopluk II. byl možná synovcem Arnulfa, králova sestra Gisela byla poslední ženou Svatopluka I. Pro staršího Mojmíra bratr spřízněný s Franky znamenal vážnou konkurenci. Pokud měl (již nežijící) Přemysl syna, který si mohl činit nárok na vládu v Bohemii, stali se adolescenti Svatopluk II. i Vratislav jeho protivníky. Arnulfův synovec byl současně konkurentem Vratislava. Východofranský král by jistě na Moravě i v Bohemii upřednostnil Svatopluka II. Za takových okolností Ludmile nezbývalo než uniknout z vlivu Spytihněva, Mojmíra i Arnulfa.

Jediný možný směr útěku
nabízela řeka. Po proudu Vltavy družina uprchlíků zamířila do Ludmilina rodného Mělníka a dál po Labi na sever až ke spřízněným kmenům Polabských Slovanů, ke Stodoranům. Tato úvaha vychází z následné události. Někdy kolem roku 905 si přemyslovský kněžic Vratislav vzal za ženu Drahomíru, patrně dceru havolanského knížete z kmene Stodoranů. Pozdější havolanský kníže Tugumír byl spojencem Sasů a pomohl jim ovládnout Branibor. Lze dovodit, že Drahomířin rod na konci 9. stol. již podléhal saskému vévodovi, který ve jménu šíření křesťanství násilím podmaňoval slovanské kmeny v Polabí. Pozdější král Jindřich I. Ptáčník však hrál vysokou hru i v říšské politice. Vévoda jistě záhy dostal zprávu o družině české kněžny Ludmily, která prchala před bavorským králem a jeho spojenci. Pokud družinu doprovázeli kněží, mohla Ludmila s Vratislavem zamířit přímo pod ochranu silného křesťanského panovníka. Byl to pak saský vévoda, který počítal s Vratislavem v dalším vývoji své politiky a zajistil sňatek již plnoletého Přemyslovce (v r. 905 mu bylo mezi 16. až 19. lety) s knížecí dcerou svého vazala. Za tohoto předpokladu byla Drahomíra na Jindřichově dvoře pokřtěna. Tady se narodil i jejich první syn Václav! Narození sv. Václava je kladeno k roku 907 na blíže neurčeném místě. Vztah k saskému dvoru krále Jindřicha I. by mnohé události z Václavova života vysvětloval. Téměř dvacetileté saské vyhnanství a pobyt u Havolanů vysvětluje také období naprostého nedostatku zpráv o Ludmile. Osamělý život vdovy po boku latinských kněží posílil její víru i státnický rozhled. V odloučení mohla utvářet základ tzv. přemyslovské legendy. Její vyprávění posilovalo rodové povědomí nejprve syna Vratislava, později i vnuka Václava.

Do roku 915,
za dvacet let Spytihněvovy vlády, se střední Evropa od základu mění. Kolem roku 906 je vyvrácena Velká Morava. 4. července 907 v bitvě u Bratislavy maďarští nájezdníci rozdrtili i východofranská vojska. Kočovné kmeny obsazují Panonii a jejich pustošivé výpady pokračují na západ. Roku 911 smrtí krále Ludvíka IV. (zvaného Dítě) vymřela franská dynastie Karolingerů a zaniká staletá říše Karla Velikého. Jindřichovo Sasko, kde kníže Vratislav dospěl, si buduje pozici nového hegemona v říši. To na dlouhá léta ovlivní i politiku dalších generací Přemyslovců, pokračovatelů Vratislavovy pokrevní linie. Když Spytihněv roku 915 umírá, žádný z jeho potomků do pozdějšího vývoje již nevstoupil a tato Bořivojova rodová větev přestává existovat. Na uvolněný stolec Bohemie je povolán Vratislav. Jeho družina, možná vypravená Jindřichem I., byla jistě větší a pompéznější než při útěku před dvaceti lety. S ní do Prahy (nebo na Budeč?) přichází také Ludmila. Mladému Václavovi je mezi osmi až deseti let. Na světě už může být i Václavův mladší bratr Boleslav. Lze dovodit, že k družině patřili Tuna i Gomon, oba straníci kněžny Drahomíry. R. 915 dějepisci zaznamenali již druhý přechod Maďarů přes území Bohemie za účelem plenění Saska. Jistě to byl dozvuk Spytihněvovy spojenecké politiky s Bavorskem, kterému v té době vládl vévoda téhož jména, jako dřívější král – Arnulf. Jeho spor s franským vévodou Konrádem končí roku 914 útěkem Arnulfa k Maďarům a poté do severoitalské Verony. Napadení saského vévody Jindřicha, spojence Konráda, mělo posílit pozici uprchlého Arnulfa. Stejný důvod mohla mít i pražská návštěva biskupa Notara z Verony, který přijel v jeho zastoupení, avšak na trůně zastihl již Vratislava. Postřižiny kněžice Václava, zaznamenané k r. 915, totiž celebroval veronský biskup, ač Bohemie přináležela k řezenské diecézi biskupa Tuta. Událost se váže ke kostelu Panny Marie, nejspíše k jediné církevní stavbě tehdejší Prahy. Nově nastolený kníže Vratislav, v pokrevní linii pokračovatel Svatoplukova syna Přemysla, možná vrací do hry i zájmy dřívější moravské nobility. Pozoruhodné informace přináší pozdější dějepisec uherského krále Bély, když tomuto přemyslovskému knížeti přisuzuje zásluhy o připojení Moravy k Českému knížectví (v úvahu připadá Olomouc) a založení Vratislavi na Odře. Jisté je, že tehdy nastal odklon obchodních cest od Dunaje na sever a Praha posílila svůj význam ve směru k východním trhům. Takový vývoj po roce 915 většina historiků odmítá, avšak s jistou podporou Moravanů a Jindřicha I. to nebylo nemožné. Kníže Vratislav již mohl otevřít prostor k expanzi svým synům, především Boleslavovi I. Za Vratislava došlo patrně i k obnově zájmu o hrad nad Vltavou, ke stavbě sídla a budování dalšího opevnění. Kníže na Pražském hradě založil i baziliku sv. Jiří, ač se dokončení nedožil, položil jí základy přemyslovského mausolea. Jeho předchůdce Spytihněv nejspíše vládl z Budče nebo Levého Hradce. Pokud věnoval pozornost sněmovní Praze, tak až v době, kdy se stal křesťanem a dokázal svůj postoj uhájit před vojvody, kteří mu dopomohli na trůn. Tehdy mohl být obnoven i nejstarší hradský kostel Panny Marie. Hrob v jeho základech je přisuzován právě Spytihněvovi a jeho neznámé manželce, ač ani tady velká jistota neexistuje.

Ludmila za Vratislavovy vlády
již překročila věk padesáti let. Za svůj život získala mimořádné životní zkušenosti. Pamatovala moravského Svatopluka i arcibiskupa Metoděje, znala krále Jindřicha I. Ptáčníka (korunován r. 919), a pokud se od svého křtu opírala o latinské kněží, měla na svoji dobu jistě výjimečný rozhled a vzdělání. Nejspíše na její přání řezenský biskup Tuto jmenoval pražským archipresbyterem kněze Pavla, Ludmilina věrného služebníka. Její postavení ji nejspíše předurčovalo na pozici vychovatelky vnuka Václava. O něho mohla pečovat již v saském vyhnanství, kde kněžic vstřebával vliv německého dvorského prostředí. Tradice uvádí, že Václav dostal vzdělání na Budči. V roce 915 mu bylo osm až deset roků a do zimy na přelomu let 920 a 921 jistě pobíral vladařské zkušenosti budoucího knížete. Možná ten okamžik nastal příliš brzo, ale dne 13. února 921 umírá jeho otec kníže Vratislav údajně v boji s Maďary. Mladý Václav by se měl ujmout vlády.

Ve výchově Václava,
v patnácti letech postaveného do nesnadné role převzetí knížecí moci, zanechal vliv kněžny Ludmily nesmazatelné stopy. Vždy se mohl spoléhat na svoji bábu, i v této chvíli dokázala být jeho hlavní oporou. Nic na tom nezměnil ani její násilný konec. Právě naopak. Bez její mučednické smrti by na trůn předků nejspíše neusedl, a přemyslovský rod by v Čechách nezapustil trvalé kořeny. Její příběh, bájné vyprávění o Přemyslovi, se knížeti Václavovi (a po něm Boleslavovi a jeho potomkům) vrylo do paměti jako základní stavební kámen rodu, z něhož všichni pocházeli. Takto legendu o oráči jménem Přemysl, věštbě a založení hradu Praha zaznamenal o několik desítek let později Kristián, patrně syn knížete Boleslava I., mnich v klášteře sv. Jimrama v bavorském Řezně.

• www.boheminium.cz