Počátky naší státnosti 39
03. 11. 2015
Braná moc Moravanů
za vlády Svatopluka I. byla v 80. letech 9. stol. rozhodnou jednoticí silou
v zemích západních Slovanů, zemědělsky prosperujících kmenů od Dunaje
k Baltu. Ctižádost Svatoplukova šla daleko za hranice Moravy jeho
předchůdců Rastislava a Mojmíra. Nespokojil se s podřízenou rolí
k Východofranské říši. Jako vládce chtěl stát na úrovni
křesťanských králů, být spojencem i protiváhou jejich velmocenské
politiky. Po upevnění vztahů s Římem, které byly roku 880 stvrzeny
papežskou bulou Industrae Tue, Svatopluk podnikl v letech 883–884 mohutné
tažení do Panonie zakončené mírovým jednáním s východofranským
králem Karlem III. Vstupem do zájmových oblastí Franků se odhodlal
i ke geopolitickému ovládnutí Bohemie, která byla vázána franským
tributem ještě z dob krále Karla Velikého. Tím Svatopluk učinil
významný krok přiblížení ke svému cíli. V době míru
s křesťanským západem mohl budovat své „Moravské impérium“
s novými centry, která záhy přerostla význam starých knížecích hradů
u Mikulčic nebo Veligradu.
Původní Svatoplukův úděl
zahrnoval nejspíše jen Nitransko, doménu vyhnaného velmože Pribiny,
připojené k Moravě za vlády knížete Mojmíra I. (831–845).
Sjednocovací proces z dolního Pomoraví překročil Váh a pokračoval
ke slovenskému východu na řece Slaná. Na jihu se hranice raného
Moravského státu ustálila na středním Dunaji, se strategickou oporou
na Děvíně (Dowina) a Bratislavském hradě (Praslavespurch), na základech
starých římských pevností. V období panování knížete Rastislava
(846–870) patrně již započal růst vlivu také ve směru na sever
a západ, kde přírodní hranicí byla málo prostupná horstva karpatského
masivu a české kotliny. Komunikační spojnice do Polabí tuto lesnatou
hráz překonávaly tzv. Trstenickou stezkou. Na sever do Malopolska
procházely dávné obchodní cesty Moravskou branou. Růst knížectví byl
podmíněn lidskými zdroji. Účelem lokálních válek raného středověku
nebylo pouhé plenění a spížování nebo obchod s otroky. Boje, za nichž
zanikala stará hradiska, cíleně nahrazovaly nové sídelní celky, kde
lidnatost byla předpokladem vyšší zemědělské produkce, rozvoje řemesel
i odbytištěm obchodu. Kníže do svých hradů (grad – u Slovanů
synonymum města, zpravidla s jedním nebo více hrazenými dvorci) dosazoval
nejen své velmože, zabezpečoval je hospodářsky, ale vojenská družina
vládce přijímala i bojovnické elity ze sousedních kmenů. Pokud tací
osvědčili oddanost vůči knížeti, byla jim ponechána politická moc,
sídlo i podíl na kořisti při výbojích, jichž se museli z rozhodnutí
vládce zúčastňovat. S podporou místních velmožů přibývalo i mužů
ve zbrani rekrutovaných z nových krajů pod vlivem Moravy. Raně
středověký stát však sílil a upadal v závislosti na osobě panovníka.
Uchopení moci Svatoplukem, když v roce 870 zradou knížete Rastislava usedl
na trůn, již předznamenalo jeho mimořádné schopnosti při prosazování
vlastních zájmů. Stejným dílem o rok později naložil s dřívějšími
spojenci z Bavor a jako vládce Moravy nastoupil čtvrtstoletí nevídaného
rozmachu říše a její vojensko-politické síly. Svatoplukova moc
a královské bohatství strhávaly na stranu křesťanské Moravy další
slovanská etnika. Kdo se nepoddal, byl podmaněn. Závislá území se
účastnila hospodářského, vojenského i náboženského života tzv. Velké
Moravy, v níž byl Svatopluk svrchovaným panovníkem nad zemí
i veškerým lidem.
Pronikání kulturních vlivů
přerostlo v mocenskou přítomnost Moravanů také v Hornomoravském úvalu.
Přirozenou cestou z jádra knížectví na sever byl tok řeky Moravy, podél
níž nejspíše již od pravěku existovala spojnice Dunaj–Balt, obchodní
cesta, proslulá jako Jantarová stezka. Největší velkomoravská centra,
u Bratislavy, Valy u Mikulčic i Veligrad v dnešní aglomeraci Uherského
Hradiště, ležela na této strategické cestě a profitovala z obchodu.
Významnou obchodní stanicí Jantarové stezky ve středním Pomoraví bylo
hradisko Povel, existující již v době předvelkomoravské, jež
v průběhu 9. století přerostlo v rozsáhlý sídelní celek, z něhož
vzešel hrad a metropole Hané, město Olomouc.
Dominantou Olomouce
je hradní kopec vystupující nad nivu řeky Moravy a obtékaný jedním
z jejích vedlejších ramen. Terénní útvar kopce sestává z trojice
stejně vysokých návrší nesoucích jména patronů zde vystavěných
kostelů – Michalské, Petrské a Václavské. Chrám sv. Václava byl
knížecím kostelem přemyslovského raně středověkého hradu. Blízké
návrší se sv. Petrem stálo v roce 1063 u obnovy moravského biskupství,
Svatopetrský chrám byl označen za „matku všech kostelů provincie“.
Skalní výšina nad řekou i církevní symbolika značně připomínají
pražský Vyšehrad (Počátky naší státnosti č. 33–35). Celý kopec, ale
zejména Michalské návrší byly výjimečné ještě četnými zdroji
puklinové vody. Při srovnávání Vyšehradu a olomouckého kopce se nabízí
ještě jedna pozoruhodná shoda: obojí byly strategické lokality vhodné
k založení hradiště nebo dobře chráněného osídlení. Do 9. století
se však Slované jejich obývání spíše vyhýbali, ač bylo okolí
prokazatelně zalidněno. Obě přírodní dominanty byly s vysokou mírou
pravděpodobnosti předurčeny k jinému účelu. Pro širší sídelní
aglomeraci sloužily jako sněmovní místa významného předkřesťanského
kultu. Obsazení olomouckého kopce a nahrazení staré víry křesťanskou
symbolikou byly přímým důsledkem politiky Mojmírovců, kteří v 9. stol.
ovládli Moravu, zaujali významné středisko obchodu v Olomouci
a za knížete Svatopluka měli prostředky i sílu postoupit dále
na sever.
Soudobé písemné prameny
o životě arcibiskupa Metoděje (?885) mluví o vynuceném křtu
nejmenovaného, avšak mocného pohanského knížete kdesi na řece Visle.
Několik řádek textu v podání některého z Metodějových žáků nám
poskytuje svědectví o vlivu moravské církve v zemi severních sousedů
v Polsku. Vynucování křtu však nebývalo dílem pokojných misií, ale
vojenských tažení ve jménu šíření křesťanství. V úvahu připadá
Svatoplukova expanze přes moravské Slezsko do jižního Polska, při níž
byla ovládnuta země s některým s knížecích center. Takovým byl Krakov,
kde nad Vislou dominuje posvátný Wawel. Krakov s královským hradem mají
pro naše polské sousedy obdobnou symboliku jako Praha. Na Moravě toto
postavení zaujímá (Brňané mne omluví) Olomouc. Stojí za úvahu, jakým
významem v době Velké Moravy poutaly pozornost zmíněné budoucí
metropole. Patrně tato místa bývala knížecími sídly se soustavou více
hradišť, rozlehlá osídlení v okruhu kultovního jádra sněmovního
charakteru.
Tradice krakovského Wawelu
souvisí, obdobně jako na pražském Vyšehradě, s dávným kultem
„Kroka“. Krok či Krak je mytickou postavou také zdejších pověstí.
Na Wawelu se potýká s drakem, nenasytným netvorem z nitra země. Démon
hlubin tu vystupoval na povrch průduchem, „dračí“ jeskyní ve skále
nad řekou, neboť slovo „valve = průduch“ není ničím jiným než
názvem Wawelu. Skalní dóm uvnitř hory totiž skrýval moc, které se lidé
obávali. Svátek zdejšího Kroka se oslavoval na jaře v období Velikonoc,
jako poděkování za drakovu smrt. Hladový netvor byl zabit lstí, když mu
Krokův syn, v novějších podáních mladý pastevec nebo rytíř, podstrčil
v ovčí kůži zašitou síru. Shoda se starořeckou bájí, kde mysteriózní
bůh Kronos pojídá své děti a nasycen kamením v ovčím rounu je uvržen
do hlubin Tartaru, není náhodná (TAR-TAR, opak AR-AR-ATu, představoval
nejhlubší místo na zemi). Také v Polsku, Čechách i na Moravě
vnímáme Kroka jako neúprosného soudce, tím je čas – Kronos,
zaručující v přírodě smrt i narození, koloběh ročních období.
Bájný boj byl každé jaro oslavován jako božský zápas života se smrtí,
vítězství jara nad hladovou zimou. Odchodem trýznivého období roku
začínají pohanské svátky Velikonoc, které v novozákonním sdělení
o Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání převzalo také světové
křesťanství. Kronos, Krok, Rok, Kruh, Kříž (Krux; řecké „x“ se
vyslovuje „ch“) i jméno Krista a prolité Krve propojují dávno
zastřenou minulost se současnou evropskou kulturou, aniž bychom bájeslovní
souvislost tušili nebo o mocném starověkém kultu byli zpraveni. Vraťme se
však do jižního Polska; pod Wawelem vyvěrají sirné prameny, které
nejspíše daly vzniknout pověstem o drakově smrti. Krakův mýtus se pak
otiskl do jména a symboliky města. Krakov jako významné kultovní
a knížecí centrum musel přitahovat zájem mocenské i misijní politiky
moravského Svatopluka.
Expanze do Polska
se uskutečnila mezi léty 873 a 882, počínaje návratem biskupa Metoděje
z bavorského zajetí, tažení do Panonie v l. 883–884 již vázalo
Svatoplukovy síly jižně od Moravy. V této době můžeme předpokládat
stálou přítomnost Moravanů ve Slezsku. Pozůstatkem jsou opevněná
hradiska v Chotěbuzi-Podoboře, Němčí nebo Dobroměři, nálezy zbraní
a jezdecké výstroje velkomoravského původu. Kníže Svatopluk je zmiňován
v krajových pověstech, jeho slezská účast by bez armády sotva byla
myslitelná. Spojenecké síly a knížecí hradiska hájily hospodářskou
základnu Velké Moravy a jako zázemí Svatoplukovu vojsku umožňovaly
průchod do Malopolska, které vrcholilo uvedením tamního vládce
do závislosti. V Krakově křesťanství nuceným křtem knížete ještě
hlubší kořeny nezapustilo a Krakův kult zdaleka nepominul. Patrně tu však
moravská církev zanechala nejméně jednu křesťanskou stavbu. Základy
dřevěného kostela byly nalezeny na předpolí Wawelu, další církevní
památky přibývaly již na Wawelském návrší. Uctívání Kraka se
nejpozději v té době přeneslo na nedalekou hradištní polohu, kde se
zachovala lidová tradice vršení Krakovy mohyly. Skon arcibiskupa Metoděje
v roce 885 přinesl rozkol v moravské církvi. Rozchod Metodějových
žáků mohl přispět k misijnímu působení i v započatém Malopolsku.
Rozpadem Moravského knížectví po roce 907 vládnoucí elity opouštěly
chudnoucí hrady i sídla, mezi nimi i další představitelé církve,
kteří nacházeli uplatnění v nových metropolích, v Praze, Olomouci
a nepochybně i v polském Krakově.
Z roku 965
pochází zpráva Ibráhima ibn Jakúba, vyslance kordóbského chalífy,
o cestě z Prahy do Krakova. Obchodní středisko Malopolska tehdy
přináleželo k území českého knížete Boleslava I., setrvalo
v „moravském dědictví“, k němuž se pokračovatel přemyslovské
dynastie hlásil. Spojnice Bohemie s východem se v raném středověku
větvila právě při Olomouci. Po průchodu Trstenickou stezkou se cesty
rozcházely na sever Hornomoravským úvalem k Moravské bráně a Krakovu.
Podél řeky Moravy pak na jih k Veligradu a Dunaji. Jižním směrem se
patrně někdy v létě roku 955 vydal kníže Boleslav I., aby pod svoji
vládu získal i někdejší centrum Svatoplukovy říše. Věrnými spojenci
mu byly velmožské rody z Polabí, držitelé Gradiče (Hradce Králové),
Libice, Minic u Kutné Hory, Staré Kouřimi i dalších sídel. Jejich vazba
ke křesťanské Moravě byla časnější a pevnější, než mohlo
nabídnout malé knížectví vzešlé na Levém Hradci. V legendě
o Bořivojově křtu také konverzi tohoto knížete vykonává biskup Metoděj
ze Svatoplukovy vůle. Křest Čechů tak mohl být vynucen obdobně jako
u vládce Krakova, pouze s tou výjimkou, že již nezapadl v čase, neboť
politickými vazbami Svatopluka I. bylo prakticky rozhodnuto o jeho
prvořadých zájmech v Bohemii. Kult na Vyšehradské skále ztratil
někdejší sílu, ve vltavské aglomeraci se symbolem a dominantou stal nově
budovaný Přemyslovský hrad Praha.
Radek Míka