Počátky naší státnosti 36 - Lucké války II – mezi Moravou a Řeznem
04. 04. 2015
Boj o hegemonii v Čechách
druhé poloviny 9. století se již neodehrával jako lokální kmenová
válka. Čím dál větší měrou se země zvaná Bohemie dostávala do sféry
zájmu okolních mocností, na západě Východofranské říše krále Ludvíka
II. a z východu prvního státu Slovanů, počínaje rokem 871 Svatoplukovy
Velké Moravy. Oba rivalové měli ambice svou politikou zasahovat do dění
v nepokřtěném kraji kolem Řípu a soupeřit o váhu sil mezi nástupci
římského císařství, latinským západem a byzantským východem.
Kulturní vlivy
po staletí přicházející z Římského impéria podněcovaly především
vojenskou aristokracii tzv. barbarských národů k vyšším standardům
života; od záliby v drahocennostech (bohatství na odiv) po nové pojetí
mocenské dominance. Vývoj se ubíral ke vzniku časně středověkých států
na územích, jež ztrátou pozic Říma pozbyly i jeho svrchované vlády.
Válečnictví bylo výsadou nejsilnějších, ale s osvojením taktiky již
také vzdělaných a bystrých mužů. Například legendární drtivou
porážku tří římských legií v Teutoburském lese (r. 9. po Kr.)
v provincii Germania zosnoval a vedl germánský vůdce Arminius. Syn
náčelníka kmene Cherusků prožil dětství v Římě jako rukojmí, tam se
latinizoval nejen v jazyce a kultuře, ale získal znalosti i v římské
politice a vojenství. V naší rané historii byl obdobným vojevůdcem Sámo.
Muž cizího původu, nejspíše z franské kulturní oblasti, se kolem r.
629 postavil do čela slovanských kmenů, s nimiž potlačil nejen nadvládu
Avarů, ale roku 631/2 u Wogastisburku uštědřil porážku i franské
armádě krále Dagoberta I. Sámova domovina kdesi v Galii opravňuje
k domněnce, že mu nebyly cizí ani idey křesťanství, neboť na západ od
Rýna nové římské náboženství zakořenilo již ve 4.–5. století.
Tehdejší zakladatel Franské říše král Chlodovík přistoupil na
křesťanskou víru z vděčnosti k „mocnějšímu“ z bohů, když r.
486 v bitvě u Soissons čelil neodvratné porážce od římského krále
Sygaria. Stará božstva otců Chlodovíka opustila, avšak prosba ke
křesťanskému Bohu mu zachránila život a přispěla k zázračnému
vítězství Franků. O tři sta let později se na pomyslný vrchol
královské moci postavil jeho křesťanský pokračovatel, od roku 800 císař
Karel Veliký. Z perspektivy vládců raného středověku Bůh stál na
straně vítězů. S rostoucí naléhavostí tento problém vnímali
i předáci Bohemie; dávná božstva pod tíhou franského meče neobstála,
naopak Bůh křesťanů byl příslibem moci i bohatství.
Křesťanská víra
ve slovanském Naddunají zprostředkovávaná někdy od 7. století
osamělými misionáři ještě nepřinášela všelidový odraz. Po generace
neměnné pohanské rituály v usedlé agrární společnosti zajišťovaly
plodnost i úrodu, vícero božstvům byl podřízen koloběh života od jara
do zimy, od zrození po cestu do zásvětí. Uctívání bohů mělo charakter
přírodního kultu, tradiční svátky zemědělského roku provázely
všelidové zvyky praktikované běžným obyvatelstvem. Vůdčí duchovně
založená stránka náboženství však byla projevem i výsadou nemnoha
jedinců. Autorita kněží svým vlivem promlouvala do osudu celého kmene.
Římské vlivy a přesuny celých etnik napříč Evropou však nezadržitelně
mění i zvyklosti dosud pohanských zemí, úloha kněžstva se přizpůsobuje
novým potřebám sjednocování. Vojenská aristokracie tu začíná vystupovat
nejen jako vládnoucí moc, ale také si osvojuje výsady a práva náboženské
elity. Ve slovanském prostředí se pro tyto přední vládce vžilo
pojmenování knjaz – kněz a současně i kníže. Titul mohl nést pouze
jediný muž v nově hierarchizované struktuře knížecí moci.
Nejúspěšnější, zpravidla vítěz v boji, se stával vládcem a současně
duchovním vůdcem pro všechen, tedy i válkou porobený lid. Když v roce
831 moravský kníže Mojmír přijal křesťanství, byl tento akt franským
králem i pasovským episkopátem vnímán jako přijetí víry vším
moravským lidem, vstup celé země do sféry vlivu Východofranské říše a
její církevní organizace. Křest čtrnácti „knížat“ Bohemie v Řezně
roku 845 tento důsledek však nepřinesl. Země nebyla jednotná pod
svrchovaným vládcem s autoritou jediného knížete. Bohemie musela projít
procesem, který započaly již lucké války; výběrem domácího – nebo
dosazením cizího – hegemona.
S pochybami o víře otců
mohla být spojována i porážka pěti vojvodů Bohemie v roce 872 kdesi
u břehů Vltavy. Východofranské vojsko proniklo do nitra české kotliny a
rozprášilo síly zdejších slovanských rodů, známe i jména poražených
předáků; Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava. Bez
silného spojence byla země otevřena dalším útokům Franků, nejspíše
byla obnovena i povinnost odvádět tribut. Naproti tomu rok 874 znamenal
obrat v politice východofranského krále Ludvíka II. Němce k moravskému
knížeti Svatoplukovi. Na říšském sněmu ve Forchheimu byl mezi oběma
znesvářenými stranami sjednán mír, u něhož vedle Moravanů byli
přítomni i zástupci Čechů (Boemi). To muselo vojvodům Bohemie nesmírně
imponovat, cesta vstříc Svatoplukovi byla otevřená. Vše uspíšil vývoj
v Polabí, které bylo vůči Bohemii v generačním předstihu. Možná již
za knížete Rastislava se vlivu Moravy podřídilo východní Polabí
s pevností Gradič na soutoku Labe a Orlice, pokud však staviteli
opevněného Hradce nebyli sami Moravané. Zdejší rody nejspíše přistoupily
i na křesťanství, zprostředkované moravskou církví biskupa Metoděje.
Dokladem může být nejstarší kostel v Hradci Králové zasvěcený sv.
Klimentovi, patronu Metodějovy slovanské misie. Kmenové elity v Polabí,
mezi něž patřili i Slavníkovci, přijaly „Moravu“ o léta dřív než
centrum Bohemie. Nemůžeme opomíjet ani kulturní vlivy zajištěné rodovými
svazky mezi blízkými slovanskými zeměmi. K roku 871 byl ve franských
letopisech zaznamenán přepad bohatého svatebního průvodu vypraveného
z Bohemie na Moravu, který měl být proveden kdesi na východobavorském
pomezí. Naopak z hradiště u Želánek nedaleko Duchcova známe hrob
křesťanky patrně z Moravy provdané do významného rodu
v Podkrušnohoří. Přesto nejdále působnosti Moravanů zůstávalo Lucko,
silný kmenový svaz v Poohří, který sužoval lid Čechů neméně než
cizí Frankové.
Rostoucí moc Svatopluka,
moravského knížete, v 80. letech 9. století musela v Bohemii jistě
rezonovat. Svatopluk měl práva a uznání křesťanského panovníka stejně
jako král Franků, avšak původem byl Slovan a stálo za ním slovanské
vojsko, mocnější a větší než kdy dříve. Z dobových kronik vychází
i odhad, že jeho armáda operující v letech 883 a 884 v Panonii čítala
25–50 tisíc mužů ve zbrani včetně jezdectva. Taková hotovost se nemohla
rekrutovat pouze z centra říše v Pomoraví. Pokud vládnoucí rod a také
rody dalších moravských předáků pojily v Polabí i Bohemii
příbuzenské svazky, část vojska byla sebrána jistě i na západě.
Ovládnutí celé země bylo jen věcí politické dohody mezi svrchovaným
moravským a východofranským panovníkem, kdy oba si činili nárok na jistý
vliv v české kotlině.
Z hlediska vnitřních záležitostí
Bohemie byl ve druhé polovině 9. století zdánlivě nepodstatný sílící
tlak staromaďarských nomádských kmenů na západ. V roce 881 je zmiňován
již druhý ničivý nájezd obávaných jezdců na střední Podunají, který
dosáhl až k Vídni. Významné zpravodajské informace o pohybu kočovných
kmenů ze stepí na západ od Černého moře musel ze své cesty do
Konstantinopole v letech 881–882 přinést také arcibiskup Metoděj, který
se s těmito nomády setkal ještě společně s bratrem Konstantinem při
diplomatickém vyslání do Chersonu. Moravský vládce si patrně byl vědom
nebezpečí i vojenských rizik, které se valily z východu. Na podzim roku
884 se Svatopluk, možná v doprovodu stárnoucího arcibiskupa Metoděje,
sešel v Monte Comiano kdesi na Dunaji s nástupcem Ludvíka II. na
východofranském stolci, s císařem Karlem III. Tlustým. Mírové jednání
bylo nejspíše i obhajobou Svatoplukovy expanze do Panonie, zájmového
území Franské říše. Významným předpokladem však bylo zajištěné
vlastní zázemí, kdy mocenská i hospodářská centra Moravy se ocitla
příliš blízko operačnímu rádiu staromaďarských bojovníků. Svatopluk
se s nimi pokoušel o jakési spojenectví, když sílícímu náporu
kočovného lidu propůjčil či postoupil východní část země v Potisí.
Nejspíš ale tušil, že příval nezastaví. Nejmladší syn Ludvíka II.
(prvorozený Karloman zemřel r. 880, Ludvík III. r. 882) Karel III. zvaný
Tlustý nedosahoval vojenských ani politických kvalit svých razantních
předchůdců. Právě proto kdesi u Tullnu „na hoře Komianské“ mohla
zaznít nová dohoda o Svatoplukových zájmech v Bohemii.
Stejně jako Frankové
potřebovali i Moravané stabilní správu v Bohemii, kterou by jim pomohl
udržovat svrchovaný kníže domácího rodu, s podmínkou však
křesťanského vyznání. Jenže takového Bohemie neměla. Pokus o jeho
nastolení patrně zinscenovaly obě strany, franská i moravská. Svatopluk si
z nějakého důvodu vybral Bořivoje a někdy v roce 882–883 jej nechal
pokřtít. Křest metropolitou Metodějem je zaznamenám v tzv. Kristiánově
legendě, kmotrem mu mohl být sám kníže Svatopluk. Můžeme se jen
dohadovat, zda Bořivoje pojily příbuzenské svazky s některým
z moravských rodů, větší váhu však nabýval vztah kmotra
s novokřtěncem, v křesťanské symbolice středověku závaznější než
pokrevní příbuzenství. Ochranou Moravanů a poutem Svatoplukovým získal
jeden z vojvodů legitimitu knížete Bohemie. Bořivojovi se pak měli
podřídit ostatní. Máme-li věřit Kristiánově legendě, vše neproběhlo,
jak si Svatopluk a Bořivoj představovali. Bořivoj byl záhy ze země vyhnán,
neboť na domácím sněmu jej odmítli pro údajnou zradu víry otců.
Stařešinové si za předáka zvolili jakéhosi Strojmíra, povolaného
z ciziny, nejspíše od „opačných“ sousedů ze západu.
„Vzdorkníže“ totiž za svého odloučení zapomněl rodnou řeč, pro lid
byl němý – Němec. Nemenší potíž však vyvstává, zda muž
z předního rodu, který velmi dlouho žil či vyrůstal v Bavorsku nebo ve
Francích, mohl zůstat pohanem. Bořivoj i Strojmír nejspíše oba již byli
křesťany, jeden však pokřtěný u krále Ludvíka a druhý u knížete
Svatopluka. Za vyhnáním Bořivoje tak patrně nestál odpor vojvodů proti
nové víře, důvod hledejme v boji o vliv.
Návrat Bořivoje z Moravy,
kam se po útěku uchýlil, proběhl nejspíše až v rámci dohod z Monte
Comiano na podzim 884. Avšak Bořivoj jistě neměl podporu všech předáků
a jejich družin, nejméně těch, kteří dříve podporovali Strojmíra.
Navíc bylo potřeba se vypořádat s možností další vzpoury proti
Svatoplukovi, jehož v Bohemii Bořivoj pouze zastupoval. Jak takový návrat
k moci vypadal, si můžeme živě představit. Žádný takový děj plný
krve a násilí však kroniky neuvádějí. Nebo přece? Možná tu pomůže
vypravěč Kosmas a jeho pojednání o vyvrcholení luckých válek, boj tzv.
Čechů (Boemi) s Lučany na Turském poli. Letopisec děj zaznamenává
bezmála o tři století později. Bitvu samu nedatuje, ale obsazuje ji osobou
bájného knížete Neklana, kterého v „přemyslovské genealogii“ uvádí
jako předchůdce Hostivíta, otce Bořivoje (hypoteticky kolem r. 850). Avšak
úvod do turských událostí počíná křtem vládnoucího knížete
Bořivoje, následuje popis luckých výbojů proti Čechům zakončených
bitvou na Turském poli. Povšimnout bychom si měli i velmi zvláštní
okolnosti, že ještě v předešlé kapitole Kosmas uvádí Neklana v pouhé
posloupnosti jmen a k němu i ostatním se staví zdrženlivě až kriticky:
„O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že se
oddávali břichu a spaní, byli nevzdělaní a neučení, podobali se tudíž
dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na
obtíž…“ Bájný Neklan coby účastník legendární bitvy je proto
nejspíše Kosmovou vsuvkou, jak se vyhnout (problematické) dataci do
Bořivojovy doby. Pokřtěný kníže přece v kronikářově podání nemohl
stát na žádné ze stran, neboť Lučané i Čechové byli ještě pohany.
Ale Kosmase, horlivého služebníka latinské církve, trápil i jinak:
Bořivoj byl přívržencem Svatoplukovým a křtěncem východní Moravské
církve. Více o smyslu turských událostí proto vypovídá naše znalost
konkrétního místa v těsném sousedství „hrádku Čechů“, jenž je
zván Levý Hradec byl podle Kosmase údajně Bořivojovým sídlem.
Radek Míka
