Počátky naší státnosti 35 - Vyšehrad – ambice nezávislosti, druhá část
20. 02. 2015
Mohl Svatoklimentský kostel
na Vyšehradě sloužit jako významné místo křtu? Byl na základech
pohanského kultu zamýšlen metropolitní chrám s baptisteriem, v němž se
symbolickým ponořením slavilo znovuzrození člověka ve víře v Ježíše
Krista? Při našich neúplných a jednostranně interpretovaných znalostech
doby na přelomu 9. a 10. století může tato úvaha vyznít jako smělá
fantazie, podrobíme-li ji však hlubší analýze, představuje reálnou
hypotézu vysvětlující církevní význam Vyšehradu jako protiváhy
světské moci panovníků, jejímž centrem se měl stát knížecí hrad Praha
na protější straně Vltavy.
Symbolický střed Bohemie,
centrum národní vlády a církevní metropole pod patronací svatého
Václava. Tak vnímáme Pražský hrad po staletí. Avšak soustředění
státotvorných atributů do jediného místa nemá v první polovině
10. století větší opodstatnění. Svatý Václav podle legend část
života prožíval na Budči při kostele sv. Petra. Hrad Praha teprve nabýval
podobu raně středověké pevnosti a jeho přeměna v sídlo svrchovaného
knížete trvala řadu generací. Kostelík Panny Marie na předhradí, kam se
tradují postřižiny mladého Václava (915?), byl příliš malý, než aby
sloužil jako panovnický kostel. Václavův otec Vratislav I. byl zakladatelem
baziliky sv. Jiří, za dobu své vlády (915–921) ji ale nejspíše
nedokončil. Knížeti Václavovi se připisuje rotunda sv. Víta, obdarovaná
ostatky saského patrona a vysvěcená roku 929 z podnětu krále Jindřicha
Ptáčníka, zakladatele saské dynastie Otonů. Václavův pokračovatel
kníže Boleslav I., pro tradovanou bratrovraždu také zvaný Ukrutný,
přinejmenším do roku 935 sídlil na polabském hradě (Stará) Boleslav.
Při expanzi, která významně rozšiřovala doménu českých Přemyslovců,
Boleslav I. obnovoval někdejší teritorium moci moravského knížete
Svatopluka. Zaujal strategickou Olomouc, ke knížectví připojil Krakov, po
roce 955 patrně ovládl jih Moravy a získal zpět někdejší centra říše
Mojmírovců. O obnovu knížecí slávy Pomoraví ale neusiloval. Boleslav I.
stál jako schopný a cílevědomý panovník u zrodu hradské soustavy
s mocí centralizovanou na stoličném hradě Praha. Svoji vládu budoval po
vzoru Karlovců či Otonů, kde král disponoval vedle silného vojska také
vlastní církevní organizací. Jeho zájmem bylo oprášit tzv. moravské
dědictví. Obsazením Moravy s centrem v Olomouci získalo Boleslavovo
knížectví i staré arcibiskupství (!) moravské, jeho přenesení do Prahy
však podléhalo (ne!)souhlasu řezenských biskupů, kteří území Bohemie
zahrnovali do své církevní pravomoci. Vlastní arcibiskup by znamenal nejen
osamostatnění od říšských metropolí, ale pozdvihl by mimořádnou moc
Prahy a jejího ambiciózního vládce Boleslava I. Současně moravský
patriarcha, jehož jméno i rozsah působnosti zůstávají neznámé,
navazoval na dosud živou tradici Metodějova úřadu a byl pro latinský,
zejména bavorský klérus s metropolí v Salcburku nepřijatelný. Rozhodnout
mohl jedině papež. Tímto směrem se napíralo i politické úsilí českého
knížete v 60. letech 10. století. Někdy před vysláním poselstva
k římskému papeži (r. 968) nechal za oslavných ceremonií přenést
ostatky bratra Václava ze Staré Boleslavi do knížecí rotundy sv. Víta a
tzv. translací se podílel na jeho svatořečení. Po návratu z Říma se
Boleslavova dcera Mlada stala abatyší prvního ženského kláštera, tehdy
zřízeného při hradském kostele sv. Jiří. Nástupem k moci kontroverzní,
ale poté velice úspěšný kníže Boleslav I. se pražského biskupství již
nedočkal, zemřel asi v roce 972. Jeho snahou však bylo podřídit je své
moci, nevytvářel by nezávislé středisko biskupů na Vyšehradě.
Církevní provincie
obsazené biskupem Dětmarem bylo v Čechách dosaženo v roce 976, za vlády
Boleslava II. Biskupské centrum podle očekávání zakotvilo na knížecím
hradě, při kostele svatých mučedníků Víta a Václava. Za synody
v Mohuči, která v roce 973 rozhodovala o zřízení pražského
biskupství, se mezi účastníky zmiňuje také biskup moravský. Krátce po
Dětmarově skonu, v lednu 982, byl za biskupa vybrán mladý Slavníkovec
Vojtěch. Pozoruhodnou zmínkou v Kosmově kronice je volba biskupa domácími
velmoži, která se měla udát na Levém Hradci, kde stál kostelík
zasvěcený sv. Klimentovi! Historici k tomuto datu uvažují o přestavbě
či opětovném vystavění rotundy na starém Bořivojově hradišti. Výběr
památného místa pak přisuzují Vojtěchově úctě k cyrilometodějské
tradici. Vzdělaný mladý muž, který měl vztahem blíže k císaři než
k českému knížeti a svými ambicemi tíhnul ke Svaté říši římské, ve
vlastní zemi příliš nesetrvával. Významným počinem jeho úřadu bylo
založení kláštera řádu benediktinů v Břevnově v roce 992/3. Spory
s domácími velmoži končí Vojtěchovým odchodem do Říma. V roce 995 se
rod Slavníkovců stal obětí krevní msty a biskup Vojtěch, který na svoji
diecézi zanevřel, o Velkém pátku 23. dubna 997 na misii v Prusku umírá
mučednickou smrtí. Nemocný a vládnutím vyčerpaný kníže Boleslav II.
ještě stihl ustanovit biskupa Thidagga (997), který v roce 999 stál
u založení kláštera v Ostrově u Davle. Jakékoliv zmínky o Vyšehradě
však scházejí, ani v pokročilém 10. století jako by tu žádný
významný kostel neexistoval, nebo možná jako by scházela vůle jej
oslavovat. Vždyť i první potvrzení datované k roku 1004 pochází
z pera cizince, Dětmara z Merseburku (pozn. nezaměňovat s Dětmarem,
prvním pražským biskupem).
Naše znalosti
z dob bájných až po historické období 1. čtvrti 12. století ponejvíce
čerpáme z tzv. Kosmovy kroniky. Kanovník Pražské kapituly a současně
autor latinsky psaného díla Kosmas měl na svoji dobu mimořádné
vzdělání. V mládí studoval v Lutychu a byl stoupencem latinské kultury
západní Evropy, jako klerika jej pojily vazby s církevní metropolí
v Mohuči. Působností děkana knížecího kostela měl velmi blízko
k panovníkovi, sdílel s ním politické zájmy a vládnoucímu rodu byl
poplatný i sepsáním „národní“ kroniky. Kosmovy osobní pocity,
náklonnost či nevraživost k určitým osobnostem historie formovaly naše
dějiny. Boleslav I., údajný bratrovrah knížete Václava, si v Kosmově
podání nezasloužil dobrého slova. Kosmas jej nechal pohřbít již v roce
967 a translaci sv. Václava, založení kláštera a veškeré zásluhy na
pražském biskupství přisoudil až jeho nástupci Boleslavu II. Také
Vyšehradská kapitula založená knížetem Vratislavem II. byla pro kanovníka
Pražské kapituly (sídlem na hradě Praha) konkurenčním podnikem, zvláště
když Vyšehrad podléhal přímo papežské kurii v Římě. Nemělo by nás
proto překvapit, že Kosmovo podání zjevně mlčí o úloze moravské
církve v počátcích domácího křesťanství a že Kosmas úřad
Metodějův neuznává obdobně jako latinská církev říšská. Knížete
Svatopluka stroze odbyl za jeho nevěrnost císaři, v souvislosti s křtem
Bořivojovým moravského arcibiskupa ani nezmiňuje. Citace z Kosmovy kroniky
dostatečně vypovídá o záměru pisatele tuto kapitolu našich dějin více
nepřipomínat: „Avšak o tom, jak milosti Boží, vždy předcházející a
všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se
vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo
náboženství křesťanské víry nebo který kníže které kostely či kolik
jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom všem jsme raději volili
pomlčet než čtenářům nechuť způsobit proto, že jsme to již četli
sepsáno od jiných… Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se
přejídají. To, čeho jsme se výše dotkli, stalo se mezi těmi léty, jež
zde nyní označujeme. Nemohli jsme se totiž dovědět, v kterých letech nebo
časech se to stalo. Mezi tím nám chyběla látka, kterou v oněch časech
nikdo z lidí duchovních nebo laiků nesvěřil paměti potomků…“
O následujícím období, až do roku 928, Kosmas mlčí!
Vstup křesťanství
do končin Bohemie ještě nesouvisí s cyrilometodějskou misií. Počátky
církevní instituce však ano. Osmdesátá léta 9. století nepochybně
poznamenala přítomnost Moravanů v české kotlině. Od roku 880 metropolita
arcibiskupství moravského Metoděj disponuje církevní organizací, která
zasahuje i do zemí sousedních Slovanů, do Polska, Panonie. Spolu s mocí
knížete Svatopluka Metoděj svým vlivem vstupoval i do dění v Bohemii,
již bavorští biskupové od dob císaře Karla Velikého považovali (ostatně
taktéž Moravu a Panonii) za vlastní misijní provincii. Konflikt
s bavorským episkopátem a s odpůrci zavádění řeči Slovanů do
církevní praxe provázely byzantské vyslance Konstantina a Metoděje již od
příchodu na Moravu v roce 863. Útoky se ještě znásobily po Metodějově
jmenování papežským legátem a poté biskupem panonsko-moravským v roce
870. Metoděj (jeho mladší bratr Konstantin zv. Filozof zemřel r.
869 v Římě) byl zastáncem tehdy zcela revolučního přístupu k lidem
z nově christianizovaných zemí. Prosazoval liturgii v jazyce domácího
obyvatelstva, do staroslověnštiny překládal teologické knihy, formoval
církevněprávní prostředí raného moravského státu a v tomto duchu
vychovával i své žáky. Byzantská patriarchální tradice, vysoká
morální autorita, zásadovost a neústupnost jej mnohdy přivedly do konfliktu
s velmoži i samotným knížetem Svatoplukem. Světský panovník a hlava
církve, dvě nejvýznamnější osoby Velké Moravy, ani nesdíleli společné
„mocenské“ hradisko. Sídlem metropolity bylo patrně dominantní návrší
s kostelem sv. Bohorodičky nad tehdejším Veligradem, dnešní část
Uherského Hradiště zvaná Sady. Principy, které prosazoval Metoděj, a
politické ambice Svatopluka byly nejspíše i příčinou narůstajících
neshod a sbližování knížete s latinským duchovenstvem. Když v dubnu
roku 885 Metoděj zemřel, jeho úřad si za skandálních okolností uzurpoval
nitranský biskup Wiching, Metodějův nemilovaný sufragán a předák opozice
latinského kléru.
Skupina svatých Sedmipočetníků,
svatý Cyril a Metoděj, sv. Sáva, sv. Angelár, sv. Kliment, sv. Naum a sv.
Gorazd. Za jmény učitelů následují jména nejoddanějších žáků,
kteří byli vysvěceni za kněze za památných událostí roku
868 v Římě. Tito kněží působili po boku moravského metropolity do jeho
skonu, podle tradice stačili ještě přenést Metodějův hrob na utajené
místo, aby se nestal kořistí jeho zatvrzelých nepřátel. Ač o tom není
písemný doklad, jeden či možná i dva z žáků mohli být po r.
880 Metodějovými sufragány, neboť funkční metropolitní organizaci vždy
tvořil arcibiskup a tři biskupové, z nichž prvním byl již jmenovaný
Wiching. Ze skupiny Sedmipočetníků velmi pravděpodobně biskupskou funkci
zastával Gorazd, neboť právě jeho si Metoděj před smrtí vyvolil za svého
nástupce. Že se Gorazd nástupnictví nedočkal, víme. Biskup Wiching a
s ním militantně naladěný latinský klérus nedopustili pokračování
byzantské tradice na Moravě. Patrně s tichým souhlasem knížete Svatopluka
vyhnali Metodějovy stoupence, řada kněží byla prodána do otroctví,
u papeže Štěpána V. prosadili zákaz slovanské liturgie. Co Metodějovi
žáci nedokázali odnést, Wichingovi lidé zničili. Situace v moravské
církvi se sice stabilizovala a po nástupu knížete Mojmíra II. roku
895 došlo i ke jmenování nových biskupů, ale pouta s Metodějovým
dílem a osobním charismatem byla přetrhána. Čtyři ze svatých
Sedmipočetníků odešli na Balkán. Nejlépe jsou zdokumentovány osudy sv.
Klimenta a sv. Nauma, kteří se stali pokračovateli ve slovanských centrech
u Ochridského jezera (dnešní Makedonie). V Ochridu se sv. Kliment stal
biskupem, sv. Naum založil klášter, kde je i pochován.
O dalších osudech sv. Gorazda,
ač měl být Metodějovým nástupcem, nevíme prakticky nic. Panují pouze
domněnky, že odešel do Polska, kde mohl působit v Krakově, nebo do
Bohemie, kde církevní centrum vznikalo v Praze. Znovu si však připomeňme,
že Prahou byl na přelomu 9. a 10. století nově budovaný hrad na
protáhlém Hradčanském návrší, nikoliv město, jak je vnímáme dnes.
Církevní okrsek s vážností biskupského sídla – byť nemělo
přiznaný papežský statut (od bavorských biskupů bychom jej stěží
očekávali) – mohl tehdy stát či být budován na staré obětní skále,
na místě pohanských kultů, kterému dnes říkáme Vyšehrad. Kdo jiný než
biskup Gorazd a stoupenci Metodějova křesťanského odkazu by zde zakládali
kostel zasvěcený mučedníku svatému Klimentovi, a pro církevní
architekturu volili v našich končinách neobvyklou, východním vlivům
Byzance však blízkou formu, tzv. trikonchu. Pozoruhodnou okolnost nabízí
srovnání se soudobým církevním střediskem biskupa Klimenta v Ochridu, kde
obdobná architektura sloužila jako baptisterium, místo přijetí svátosti
křtu. Trvalo další desetiletí, než se v Bohemii více etabloval latinský
episkopát zastoupený archipresbyterem (zástupcem biskupa) z bavorského
Řezna. Doklad o něm máme až v souvislosti s kněžnou sv. Ludmilou
v roce 921. Gorazd a s ním i jeho středisko slovanské liturgie byli
patrně vytlačeni z hradské aglomerace Prahy, kostel sv. Klimenta však
zůstal a paměť, kterou bylo Kosmasovi zatěžko jakkoliv připomínat,
přetrvala také. Dokonce máme doklad o Gorazdově pokračování
v Čechách. Je jím jihočeská obec Horažďovice, nad kterou nalezneme
hradiště Prácheň (srovnej s názvem Praha) z 10. století a dodnes tam
slouží kostel zasvěcený sv. Klimentovi. Netřeba příliš fabulovat,
abychom ve jménu vsi Gorazdovy rozpoznali Gorazdo-vice, dnešní
Horažďovice.
Tradice metropolitní nezávislosti
a slovanské liturgie na Vyšehradě nezmizela s odchodem Gorazda, nedokázal
ji vytěsnit bavorský klér ani přesvědčivý kronikář Přemyslovských
knížat, kanovník Pražské kapituly Kosmas. V úvodu již zmiňovaný
Vratislav II., od r. 1085 první český panovník honosící se titulem
krále, si Vyšehrad zvolil za své sídlo. Tady, nejen velkolepou výstavbou,
dominoval pražskému biskupovi. Vratislav II. byl také zastáncem zachování
slovanské církevní tradice při nově zřizované Vyšehradské kapitule,
nejspíše v souvislosti se zdejším (tehdy ještě stojícím?) kostelem sv.
Klimenta. V papežské listině Klimenta III. se však dočkal záporné
odpovědi. V postoji latinského duchovenstva 11. stol. byla staroslověnská
liturgie a písemnictví přežitým projektem, jenž svůj účel splnil při
christianizaci. Snad proto za knížete Vratislava II. nabývá na významu
slovanské centrum ve vzdálenější a „papežem zapomenuté“ krajině
Posázaví. Sázavský klášter má na svém pozemku velmi pozoruhodnou
památku právě z Vratislavovy doby. V roce 1070 tu byl vysvěcen kostel
Svatého Kříže, tzv. tetrakoncha, sakrální architektura prakticky shodná
s vyšehradským nálezem z léta 2014. Sv. Kliment v christianizační roli
pokračoval při kapitulním kostele sv. Petra. Vyšehradská bazilika, tehdy
největší v Čechách, již papež tituloval „svatosvatý kostel, hlava
celé provincie“, měla při vstupu samostatně situovaný sakrální
objekt – křestní kapli – možná uchovávající památné
svatoklimentské zasvěcení. Hmotným i duchovním přenesením tradice po
roce 1070 první kostel na Vyšehradě přestal sloužit svému účelu a byl
nahrazen románskou bazilikou sv. Vavřince, která na tisíc let překryla jeho
neobyčejné základy.
Radek Míka
