Počátky naší státnosti 34 - Vyšehrad – ambice nezávislosti, první část
01. 12. 2014
Konec pohanského kultu
na skále, podle dávné tradice považované za Krokův hrad, Kosmasem zvaný
Chrasten či Krasten, Krokův kámen (viz Počátky naší státnosti č. 33),
souvisel s přijetím nové křesťanské víry. Místo nepozbylo na významu,
jak nám zachovaly staré báje a pověsti, jen došlo k jeho přeměně
v centrum nového, vládnoucí elitou přijatého náboženství. Když si po
roce 1070 kníže Vratislav II. zvolil Vyšehrad za své sídlo, stavbě
baziliky sv. Vavřince musel ustoupit již dřívější kostel, nejspíše
zasvěcený svatému Klimentovi. Základy současného Vyšehradu tak byly
položeny dlouho před Vratislavem, někým, kdo měl vliv i prostředky
vystavět Svatoklimentský chrám v místě pro tuto zemi tak mýtickém. Lidem
uznávaný a velmi starý „Krokův“ kult s věštírnou a soudní
pravomocí setrvával v paměti generací. Jeho pohanskou podstatu mohl změnit
teprve silou i skutky přesvědčivý panovník, pro nějž bylo křesťanství
nástrojem budování státu.
V létě 2014
česká média zaplavila zpráva, že na Vyšehradě byl učiněn unikátní
objev, který má váhu přepsat dějiny země. Pod základy raně románské
baziliky sv. Vavřince byly nalezeny pozůstatky církevní stavby
pozoruhodných rozměrů a neobvyklého tvarosloví, chrámu se třemi apsidami
v protilehlých stěnách v rozvrhu kříže. Bez senzačních titulků je na
místě informaci doplnit; základy tohoto věky skrytého kostela byly nalezeny
při archeologických vykopávkách již o čtyřicetiletí dříve Bořivojem
Nechvátalem. V roce 2014 proběhl revizní průzkum, který hmotu stavby
upřesnil a interpretoval ji jako tzv. trikonchu. Rozměry a forma skutečně
překračují měřítka tehdejší Bohemie. Kostel vznikl a sloužil před
rokem 1070, následná stavba baziliky nerespektuje jeho základy a v objemu je
téměř dvakrát větší. Pozoruhodná zjištění vyvolala opětovný zájem
o křesťanské počátky Vyšehradu, hledané v zakladatelské aktivitě
některého z českých vládců 10. nebo první poloviny 11. století, kam
archeologové zbytky trikonchy datují. V retrospektivním pořadí mohl tímto
mužem být kníže Spytihněv II. (1055–1061), Břetislav I. (1034–1055),
Oldřich (1012–1033), Jaromír (1004–1012, 1034), Boleslav Chrabrý
z polské větve piastovsko-přemyslovské (1002–1004), Boleslav III.
(999–1002), Boleslav II. (972–999) a Boleslav I. (935–972). Panovníkům,
jejichž vladařské činy jsou poměrně hodnověrně popsány v dobových
letopisech, předcházejí knížata z nejranějších počátků
přemyslovské genealogie, o kterých mluví více křesťanské legendy než
doložitelná fakta; Svatý Václav (921–935), jeho babička Svatá Ludmila
(921) a otec Vratislav I. (915–921). Pokud máme být důslední, je na
místě zmínit i Spytihněva I. (895–915) a mocného knížete Moravanů
Svatopluka (870–895), v jehož době byl do čela Bohemie dosazen Bořivoj
(?883–889). S výběrem nejvhodnějšího z kandidátů na „zakladatele
Vyšehradu“ by nám mohly pomoci písemné památky, které zároveň
poodhalí i dějinné souvislosti s nejstarším kostelem.
Na vyšehradské skále
počátkem 11. století kostel již stával, a to nijak bezvýznamný. Mluví
o něm kronika Dětmara z Meseburku vztahující se k událostem ze září
roku 1004. Tehdy prý zvony vyšehradského kostela oznámily vstup
právoplatného knížete Jaromíra do země s vojskem krále Jindřicha II. a
přispěly k překotnému útěku Boleslava Chrabrého ze stoličného hradu
Praha. Kronikář Kosmas informace doplňuje o dřívější Jaromírův azyl
na Vyšehradě poté, co u Velízu strpěl hořké ponížení od Vršovců
(1002). Na Vyšehradě se údajně konala i sláva při příležitosti
Jaromírova návratu na trůn Bohemie. Denáry ražené za vlády Boleslava II.
a Jaromíra přinášejí svými opisy VVISEG, VAISG, VSEGRAD zprávu o jménu
„Vyšehrad“ a jsou uváděny jako důkaz existence zdejšího knížecího
hradu s mincovnou. Nutno však připomenout starší indicie tohoto
pojmenování pro širší sídelní aglomeraci na obou březích Vltavy
i eventualitu, že označení „Vyšehrad“ se výhradně na lokalitu
bájného či již skutečného knížecího sídla přeneslo teprve v 10. či
11. století. Pokud tehdy místo nabývalo významu hradu, při knížecím
paláci byl křesťanský kostel takřka povinností. Ve zdejším palácovém
okrsku však stávala rotunda sv. Jana, skromnější a výrazně mladší než
kostel na základech trikonchy. Navíc, archeology zjištěná trikoncha leží
vně původních hradeb, nemá obvyklou formu církevní stavby přemyslovské
hradské správy a nejspíše předchází i výstavbě
knížecího sídla.
Prvopočátky hradu
na vltavském pravobřeží provázejí rozpaky. Doklad o opevnění Vyšehradu
pochází teprve z 11. století, se stavbou se započalo snad za pohnuté
vlády knížete Jaromíra. Jeho otec i děd, Boleslav II. a Boleslav I.,
měli své sídlo na hradě Praha, s knížecím stolcem a hrobkou rodového
světce knížete Václava. V roce 973 bylo při pražském kostele sv. Víta
a sv. Václava zřízeno biskupství. Pražský hrad tak měl veškeré
náležitosti sídla vládce, kdo ovládal „Prahu“, byl knížetem celé
Bohemie. Až přelom 10. a 11. století přinesl mocenský rozvrat. Boleslav
III. byl neschopný a mstivý panovník, jeho mladší bratr Jaromír se
v zájmu vlastní bezpečnosti patrně uchýlil na protější dominantu do
blízkosti něčím významného a také chráněného kostela. Obdobně se
o půlstoletí později zachoval Vratislav II., když před svými bratry
knížetem Spytihněvem a pak i ctižádostivým biskupem Gebhartem přesídlil
na Vyšehrad. Tam svoji nezávislost posílil založením kapituly podřízené
přímo stolci sv. Petra, římskému papeži. Ve středověkém vnímání byl
Řím centrem světa, o římské tradice se opírala moc papežů
i křesťanského císaře. Vyšehrad tudíž od počátku sledoval odlišný
záměr, na skryté minulosti stavěla i existence „mocenského protipólu“
knížecímu hradu Praha. Za Vratislava II. byla na místě původního a
nejspíše již (formálně i staticky) nevyhovujícího kostela vystavěna
bazilika tzv. hirsauského typu, inspirovaná clunyjským reformním hnutím ve
Francii, v domácím prostředí zprostředkovaným přes Sasko. S tím
patrně souvisí i nově zvolené patrocinium sv. Vavřince. Řada okolností
nasvědčuje, že stavitelem nejstaršího a tvaroslovím neobvyklého kostela
nebyl kníže Jaromír ani žádný z jeho pokračovatelů. V době jejich
vlády v letech 1004–1061 kostel na Vyšehradě již existoval. Za Vratislava
II. však neplnil svůj účel a byl stržen. Chrám na základech trikonchy
vznikl v 10. století. Vodítkem k osvětlení křesťanských dějin bájné
skály nad Vltavou je „ztracený“ kostel svatého Klimenta.
Zpráva o vyšehradském zasvěcení
svatému Klimentu pochází z opisu zakládací listiny Vyšehradské kapituly
datované k roku 1088. Zde je latinsky zaznamenáno „Ad ecclesiam SS.
Apostoli Petri et Pauli sanctique Clementis Mart. et Pont. in civitate Vyssegrad
constructam“. Patrocinium (nikoliv sám kostel) je zmiňováno v souvislosti
se založením kapitulního chrámu, při němž se později Svatý Kliment
uvádí již jen jako kaple. Existenci kaple sv. Klimenta na hoře Vyšehradské
stvrzují i listiny králů Přemysla Otakara I. z r. 1222 a krále Václava
II. z r. 1240. Kaple zanikla nejspíše někdy v bouřlivém 15. století za
husitských nepokojů, Svatoklimentské patrocinium se však nadále udrželo
v titulu kapitulního kostela, který až do 18. století nesl jméno sv.
Petra, Pavla a Klimenta. Malou kapli tohoto zasvěcení opětovně zřídil
v roce 1873 kanovník Václav Štulc v budově proboštství, se záměrem
uchovat paměť na nejstarší kostel vyšehradský, který podle tradice dal
stavět kníže Bořivoj (!). Kostel svatého Klimenta na Vyšehradě po léta
vzbuzoval mezi odborníky pochybnosti a u řady historiků jeho existence
dodnes nenachází větší podporu. A to i přes nesporný fakt, že
archeologové v 60. letech 20. století pod základy zaniklé románské
baziliky sv. Vavřince skutečně odhalili starší stavbu, zprvu pokládanou za
menší kostel křížové dispozice. Již při této příležitosti vyvstala
otázka, zda kostel mohl být oním sanctique Clementis, o němž podává
zprávu zakládací listina kapituly. Patrocinium sv. Klimenta se totiž
poněkud vymyká zvyklostem převážně latinsky orientovaného kléru
v Bohemii 10. a 11. století, církevně podřízeného bavorskému Řeznu a
po roce 973 zřízením pražského biskupství příslušné arcidiecézi
v Mohuči. Svatý Kliment spíše upomíná na staroslověnskou liturgii a
písemnictví, které do naší krajiny doputovalo z Moravy třetí třetiny
9. století společně s tradicí a žáky věhlasného arcibiskupa Slovanů
sv. Metoděje.
Svatý Kliment
se v 1. století po Kristu stal druhým římským biskupem, přímým
nástupcem svatého Petra. Podle legendy jej římský císař Traján poslal do
vyhnanství do Chersonu, na poloostrov Krym u Černého moře. Protože ani tam
nepřestával hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz svržen do
moře s kotvou uvázanou kolem krku. Krymští křesťané jeho tělo vyzdvihli
a nad Klimentovým hrobem vystavěli kapli. Svatý Kliment podle křesťanské
tradice patří k prvním mučedníkům, bývá zobrazován s kotvou a rybou,
které připomínají oběť ve vodní hlubině. Téměř o sedm století
později, v roce 861, přišli do Chersonu vyslanci byzantského císaře,
Konstantin zvaný Filosof a jeho starší bratr Michael. Zbožnost jim vnukla
myšlenku nalézt tělo mučedníka Klimenta a jeho svaté ostatky přenést do
Konstantinopole nebo Říma. Jak se rozhodli, tak v duchu své víry
i učinili. Tato pozoruhodná dvojice v zemích Slovanů proslula pod jmény
Cyril a Metoděj. Oba bratři byli vysláni na Moravu jako byzantští
zvěstovatelé křesťanství, roku 863 s sebou přinesli také ostatky
svatého Klimenta. Svatoklimentské patrocinium proto významně souvisí
s misijní činností soluňských bratří a zejména s působností prvního
moravského arcibiskupa Metoděje ve Svatoplukově slovanské expanzi.
Bohemie
v osmdesátých letech 9. století podléhala moravskému knížeti
Svatoplukovi, jednomu z nejmocnějších panovníků raně středověké
Evropy. Svatopluk disponoval vojenskou silou, které se obávali i franští
králové. Ve jménu křesťanství vstupoval do zemí sousedů, do Polabí,
Polska i Panonie. V jeho moci bylo podmaňovat si místní aristokracii,
regionální knížata jako byl Bořivoj, kteří pod tlakem okolností více
či méně dobrovolně přistupovali na křesťanskou víru. Také založení
kostela na Bořivojově Levém Hradci, datovaného do let 883–84, a jeho
zasvěcení svatému Klimentovi tehdy bezpochyby vyšlo ze Svatoplukovy
vladařské vůle, zprostředkované Metodějem a jeho moravskou církví.
Svatoplukovo „křesťanské“ vojsko při expanzi zaujímalo strategické
polohy, obsazovalo významná hradiště, ničilo pohanské idoly. Při vstupu
Moravanů do vltavského údolí zanikala stará kultovní místa, byla
nahrazována novou křesťanskou symbolikou. Stranou tohoto zájmu jistě
nezůstal ani Vyšehrad, tehdy ještě kultovní skála mezi lidem uctívaná
jako Krokův kámen.
Ordál
svrhávání odsouzenců do vodních hlubin, soud, který provázel smrt
mučedníka svatého Klimenta, nejspíše mohl dát podnět také k zasvěcení
zdejšího křesťanského chrámu. Svatý Kliment na Vyšehradské skále se
ikonicky vypořádal s pohanskou minulostí Krakova obětiště. Avšak
zdejší kostel jako místo křtu, chrám s baptisteriem, v němž se
symbolickým ponořením slavilo znovuzrození člověka ve víře v Ježíše
Krista? Příliš smělá fantazie? Nebo také reálná hypotéza, vysvětlení
církevního významu Vyšehradu oproti světské moci panovníků, jejímž
centrem se měl stát knížecí hrad Praha na protější straně Vltavy. Do
zastřených a nejspíše i přepisovaných dějů křesťanské Bohemie
10. století nahlédneme v příštím pokračování.
Radek Míka
