Počátky naší státnosti 20 – Cesta k pražskému biskupství
31. 08. 2011
**V roce 950 kníže Boleslav I. **
s německým králem Otou I. uzavřel příměří. Tažení do Bohemie opět
popisuje saský kronikář Widukind. Král do Boleslavova knížectví vstoupil
s vojskem a oblehl jakousi nově zbudovanou pevnost, zmínka o hradě zvaném
Nový bývá spojována s Žatcem. Niuunburg z Otovy listiny ze 16. 7. 950
evokuje Nymburk v Polabí, nejspíše se však jednalo o nedaleký Boleslavův
hrad – nově stavěný „per romano“ – tj. po římském způsobu
zdiva na maltu, v Čechách 10. století technikou zcela novátorskou.
Ve prospěch knížecího sídla mluví i fakt, že mezi osádkou byl jeden
z Boleslavových potomků. Kronika naznačuje okolnosti, kterými Ota I. volil
diplomatické řešení: „…a když měl být dobyt hrad zvaný Nova,
v němž uzavřen byl Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil
bitvu, aby při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého
nebezpečí…“ Na hrad nezaútočil, vyčkal příchodu knížete Boleslava
a nabídl politickou dohodu, žádal uznání svrchovanosti. Patnáct let
od Václavovy smrti, po letech antagonismu mezi Saskem a Bohemií,
přicházela doba uskutečnění společných zájmů středoevropských
hegemonů druhé poloviny 10. stol., Otonské a Boleslavovy říše.
Oba panovníci vyspěli
ve vojensky zdatné a mocné vládce. Jejich ambice však předurčoval vztah
k institucím křesťanské církve. Ota I. se stal úspěšným
pokračovatelem politiky svého otce, krále Jindřicha I. Mezi německými
vévody upevnil pozice saského rodu, za své přijal universalistické teze
římského papežství a po vzoru Karolingerů pomýšlel na císařský
trůn. Boleslav I. sice navazoval na dědictví Svatoplukovy Velké Moravy,
nikoliv však v politické rovině. Nositelem idejí jednotného státu
křesťanů tehdy byli církevní vzdělanci. V Boleslavově knížectví
přežívalo Metodějovo (arci)biskupství na Moravě, po dvě generace mimo
jurisdikci papeže a pro staroslověnskou liturgii podezřívané z vlivu
Byzance. To stěží mohlo poskytnout oporu panovníkovi, jehož Bohemie sama
podléhala bavorské diecézi v Řezně. Oproti tomu král Ota I. měl
záštitu ve „vlastním“ arcibiskupství v Mohuči a disponoval silnými
latinskými episkopáty hned několika vévodství, včetně těch bavorských.
Vůdčím představitelem politické moci byl zjevně Ota I., církevní správa
v Boleslavově knížectví byla závislá na jeho vůli. Boleslav, pokud
chtěl zvýšit svou prestiž, musel ctít prořímskou politiku, přijmout
Otovu svrchovanost. Oběma v naplnění velmocenských cílů a zajištění
bezpečnosti státu překážel jiný protivník, Maďaři v dunajském
prostoru.
Tažení krále Oty I.
uzavřené příměřím pod hradem zvaným Nový, mohlo mít příčinu právě
ve formování koalice proti pohanským Staromaďarským kmenům, usazeným
na přelomu 9. a 10. stol. v rovinách Panonie. Ty po rozhodném
vítězství nad Východofranskými vojsky roku 907 u Bratislavy po dalších
padesát let ohrožovaly střední i západní Evropu. Rychlými vpády plenily
území Itálie, Francie i německých vévodství, nevyjímaje otonské Sasko.
Boleslavův rival hodlal uskutečnit projekt Svaté říše římské, zaujmout
pozici ochránce západního křesťanství a své úsilí završit císařskou
korunovací z rukou papeže. Bylo i v Boleslavově zájmu potlačit vojenskou
sílu Maďarů. Úspěchem koalice by ovládl dolní Pomoraví a mohl
pomýšlet na podkarpatský prostor – získat zpět stará území
Moravanů. Ota I. si byl vědom vojenské síly i ambicí Boleslavova
knížectví, sám tady před patnácti lety okusil hořkost porážky. V roce
950 proto nehodlal Boleslava zničit, ale využít ve svůj prospěch.
Poddání se Boleslava a usmíření s Otou mělo své odůvodnění
v politické dohodě, poskytnutí součinnosti Boleslavova vojska v boji
s Maďary, výměnou za podporu jeho expanze na východ „v zájmu Svaté
říše“. Předmětem smlouvy mohlo být i posílení církevní instituce
v Bohemii, nicméně za cenu pokání knížete Boleslava nad smrtí bratra,
věrného služebníka Kristova, sv. Václava. Král Ota I. svým jednáním
možná naplňoval slib, který dal svému otci. Jindřich I. (zemřel půl roku
po knížeti Václavovi) ctil Václavovu oddanost křesťanství, současně
směřoval k vyjmutí Bohemie z působnosti bavorské diecéze v Řezně
a přenesení jejího vlivu na Sasko. Ustanovení „Václavova“ biskupství
v Praze, které by podléhalo arcibiskupovi v Mohuči, zcela vyhovovalo
zájmům Otovy politiky.
V srpnu 955
se naskytla příležitost k naplnění dohod. Staromaďarští nájezdníci
o síle nejméně deseti tisíc mužů vytáhli podél Dunaje do jižního
Bavorska a Švábska, kde dle svého zvyku loupili a plenili. Ota I. k tomuto
okamžiku soustředil síly německých vévodství, Bavorů, Švábů, Franků
i Sasů. K boji se vypravilo i Boleslavovo vojsko čítající tisíc
jezdců. K rozhodujícímu střetu se schylovalo na řece Lechu pod hradbami
města Augsburku. Maďaři vedení náčelníkem Bulčuem tentokrát porušili
svoji taktiku obcházet opevněná sídla protivníka. Při vědomí své
převahy možná hodlali změřit síly nejen s obránci města, ale také se
samotným králem Otou I. Obranu Augsburku do příchodu posil vedl biskup
Ulrich. 8. srpna 955 v čele obrněné jízdy dorazil německý král,
nesoucí nesvětější relikvii Svaté říše, kopí svatého Longina
s hřebem Kristova kříže. K rozhodující bitvě došlo ve svátek sv.
Vavřince dne 10. srpna 955. Brzo ráno Maďaři přebrodili řeku a obloukem
zaútočili právě v místech, kde setrvával Boleslavův oddíl. Pod náporem
početní převahy nepřítele většina z jeho bojovníků padla nebo byla
rozprášena. Obdobný osud potkal Šváby. Útok zastavil až oddíl Franků
a křesťanské vojsko se mohlo zkonsolidovat. Přeživší se spojili
s Otovou těžkou jízdou tvořenou převážně Bavory a situace na bojišti
se obrátila. Maďarské síly začaly ustupovat. Ti, co nepadli pod náporem
rytířů, prchali zpátky za řeku. Byli však stíháni a pobíjeni.
Náčelníci Bulču, Lél a Šúr neunikli zajetí a popravě. Odveta
za porážku u Bratislavy měla významný dopad na uklidnění poměrů
v Evropě, po staletí sužované vpády nomádských kmenů z východu.
Král Ota I. zaznamenal vítězství, které upevnilo jeho postavení
nejvyšší autority říše a jímž si vysloužil symbolický statut obránce
římského křesťanství. Úspěch, na kterém se podílel i Boleslav, mu
otevřel cestu k získání císařského titulu a přídomek Veliký. Účast
knížete Boleslava I. na Lechu doložena není, naopak saský kronikář
Widukind zmiňuje v r. 955 jeho bojovou aktivitu kdesi
na moravskopanonském pomezí. Je pravděpodobné, že hlavní část
Boleslavova vojska po dohodě s Otou I. vázala síly nepřítele v týlu
a při té příležitosti vyhnala Maďary z dolního Pomoraví. Pokud
hotovost Bohemie do bitvy na Lechu vedl Boleslavův syn, v boji nezahynul
(jak se někdy uvažuje), ale byl jím nástupce na knížecím stolci Boleslav
II. zvaný Pobožný. Hrdinou obrany města Augsburku se stal zdejší biskup
Ulrich, za své zásluhy svatořečený. To byl nejspíše důvod, proč
pamětník bitvy Boleslav II. dal poté jednomu ze svých synů jméno
Oldřich.
Mnich Kristián,
autor často citované legendy Život a umučení svatého Václava a svaté
Ludmily, báby jeho, je pokládán za mladšího z Boleslavových potomků,
podle Kosmovy kroniky zvaný Strachkvas. Jeho narození se traduje
v předvečer vraždy sv. Václava – strašného kvasu – který v roce
935 vyústil v nastolení knížete Boleslava I. Nejstarší synové se
zpravidla stávali pokračovateli světské moci, a tak Kristián nastoupil
církevní dráhu. Rozhodnutí o jeho směřování mohlo přijít krátce
po roku 950 jako důsledek dohod mezi Boleslavem I. a německým králem Otou
I. Praha potřebovala zřídit biskupství, neměla však vlastního uchazeče
o biskupský úřad, nejlépe původem z vládnoucího rodu. Řešením bylo
vyslat do klášterní školy v Bavorsku mladšího z Boleslavových synů.
Vzdělání získal v klášteře sv. Jimrama v Řezně, kde se mu dostalo
i mnišského jména Christian. Záměr však nedošel naplnění. Důvodem
mohly být příznaky nemoci (epilepsie?), vykládané jako neblahé znamení.
V úvahu tak připadl Boleslavův talentovaný synovec Vojtěch. Syn knížete
Slavníka a Střežislavy se narodil kolem roku 956 a s bratrancem
Kristiánem ho dělil generační rozdíl 20 let.
Další z Boleslavových dcer
Dobrava se roku 964 provdala za knížete Polanů Měška I. O významu
spojence Boleslavova knížectví svědčí zápis kupce a vyslance
kordóbského chalífy Ibráhima ibn Jakúba, který někdy v polovině
60. let 10. stol. navštívil země Slovanů. Boleslava I. tituluje jako
krále Prahy, Bohemie a Krakova, Měška názývá „králem severu“.
Dobravě či také Doubravce se připisují nejen zásluhy na Měškově křtu
(moravským biskupem?), ale z manželství vzešel další z Boleslavů,
později zvaný Chrabrý. Polský král byl synovcem knížete Boleslava I.,
bratrancem Boleslava II., Kristiána i Vojtěcha. Rozvětvené dynastii
přibyla nová větev, hlásící se k odkazu Svatoplukovy Velké Moravy.
Na přelomu let 967/8
se do Říma vypravilo společné Boleslavovo a Měškovo poselstvo žádat
papeže Jana XIII. o zřízení biskupství v Bohemii a Polsku. Prahu
nezastupoval Kristián, jak by se dalo očekávat, ale Boleslavova dcera Mlada,
členka Řezenské kanonie. Vůdčí osobou byl patrně vzdělaný kněz Jordan,
snad moravský biskup, avšak bez řádného svěcení uznaného Římem.
Do jaké míry se mohl při vyjednávání opírat o přetrvávání
moravského arcibiskupství, instituce ustanovené naposledy v roce
900 papežem Janem IX., se můžeme jen dohadovat. Boleslav I. měl jistě
zájem o uznání legitimity církevní instituce, která by jeho knížectví
zaručovala nezávislost, nicméně bez souhlasu stávajícího papeže
neexistovala naděje ani na zřízení vlastního biskupství. Záměr
sjednaný s králem, nyní již císařem Otou I., zůstával v instanci
biskupství. Ani Jan XIII. neměl důvod oslabovat pozici svého vlivného
ochránce, císaře Svaté říše Římské. V případě Polska nebylo
překážek, země ovládaná Měškem dosud nepodléhala žádné diecézi.
Biskupství založené již roku 968 navíc rozšiřovalo působnost
arcibiskupa v Mohuči. V Boleslavově knížectví, které se překrývalo
s nároky bavorských episkopátů a současně přináleželo do někdejší
působnosti moravské arcidiecéze, byla situace podstatně složitější. Aby
však dohody došly naplnění, Boleslav musel splnit slib pokání za zločin
spáchaný před třiatřiceti lety.
Kanonizace sv. Václava
je nově datována k r. 968. Boleslav I. dal v rotundě sv. Víta
na Pražském hradě zbudovat hrobku, pro niž byla za tímto účelem
přistavěna jižní apsida. Kníže Boleslav měl k dispozici výstavnější
baziliku sv. Jiří, záměrně však volil kostel sv. Víta. Připomeňme jeho
symbolický význam; kníže Václav byl v roce 929 obdarován Jindřichem I.
(otcem císaře Oty I.) relikvií mučedníka sv. Víta, a tomuto saskému
patronovi zasvětil právě rotundu v dominantním místě na akropoli
knížecího hradu. Záměr mít zde biskupský svatostánek nebyl až
Boleslavův, mohl o něm uvažovat již moravský Svatopluk, s podporou krále
Jindřicha I. k němu směřoval i zbožný kníže Václav. Ostatky
Boleslavova bratra do té doby zůstávaly uloženy v Boleslavově starém
sídelním hradu, v kostele sv. Kosmy a Damiána, před kterým kníže skonal
mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo vyzdviženo z hrobu a procesím
za žalozpěvů přeneseno do 25?km vzdálené Prahy. Tzv. translace tehdy
postačovala k uznání svatosti, nicméně s podmínkou, že s přenesením
ostatků souhlasil církevní episkopát, do jehož diecéze křesťanský
mučedník náležel. Již kníže Václav projevil snahu svatořečit Ludmilu
(uložením do baziliky sv. Jiří), ale dostalo se mu zdrženlivé reakce,
v zásadě odmítnutí řezenského biskupa Teuta. Václavova kanonizace je
domácími historiky považována za politický čin knížete Boleslava, se
záměrem vytvořit z Bohemie nezávislou církevní provincii. Domácí
světec významnou měrou přispíval k šanci na založení biskupství,
stěží by však církev – v tomto případě dotčený arcibiskup –
ocenil vlastní iniciativu knížete. Zvláště pokud zasahoval do práv
jiných biskupů, a ještě mu byla kladena vina za bratrovu smrt. Avšak
tentokrát měl poslední slovo císař Ota I. V historii západního
křesťanství se Václav stal vůbec prvním světcem slovanského původu,
za významné lze považovat, že byl uznáván právě v otonském Sasku.
Svědectví podávají dobové knižní iluminace, kdy král Jindřich I. zv.
Ptáčník vstává z trůnu, aby jej uvolnil sv. Václavovi. Ten
do královské jednací síně vchází již jako světec v doprovodu
andělů.
Výsledek jednání poselstva,
který z Říma přinášela Boleslavova dcera Mlada společně s knězem
Jordanem, knížete Boleslava patrně neuspokojil. Mlada v Římě vstoupila
do benediktinského řádu, přijala řeholní jméno Marie a papež Jan XIII.
ji ustanovil abatyší prvního kláštera v Bohemii. Mlada-Marie po svém
návratu v roce 968 založila při kostele sv. Jiří na Pražském hradě
klášter benediktinek. Jordan přijal v Římě řádné biskupské svěcení
a ještě téhož roku byl v Poznani, v jednom z významných sídel
Měškova knížectví, jmenován prvním polským biskupem. Iniciátor
poselstva Boleslav I. vyšel naprázdno. Učinil pokání, poddal se císaři,
s nálepkou viníka a bratrovraha se však „vlastního“ biskupství
nedočkal. Zemřel roku 972. Teprve až Boleslav II. dostal příležitost
dokončit proces, o který tolik usiloval jeho otec. Neznáme ani místo
Boleslavova posledního spočinutí. Pamětníci jako by se postarali, aby jeho
chvályhodné činy i hrob upadly v zapomnění.
Radek Míka
