Počátky naší státnosti 16 – Válka na Dunaji
23. 03. 2011
Stát Mojmírovců
jako středoevropská mocnost přestal existovat na počátku 10. století. Za
příčinu vyvrácení Velkomoravské říše se nejčastěji uvádějí
staromaďarské kmeny, pronikající přes podunajskou Panonii do střední
Evropy. Důvodů oslabení a ústupu dynastie moravských vládců je však
nepochybně víc. V předešlé kapitole jsme opustili Moravu v roce 895. Po
smrti Svatopluka I. se ujal vlády nejstarší z žijících synů, Mojmír II.
Ač lze usuzovat, že otec hodlal předejít sporům o nástupnictví a možná
uvažoval o rozdělení říše, východofranská politika s podporou Maďarů
tyto záměry učinila bezpředmětnými.
Potisí začali osidlovat
kočovní přistěhovalci patrně již se souhlasem Svatoplukovým, jehož
maďarské legendy zvou Moroutem či Menumoroutem (asi Moravan, muž, co měl
mnoho žen). Poté, co král Arnulf obrátil jejich útočné síly proti
nezkušenému Mojmírovi, stala se Panonie neklidnou oblastí, jejíž západní
část, přiléhající k bavorské, tzv. Východní marce, byli Moravané
donuceni odstoupit Frankům. Od jádra říše záhy odpadla také Bohemie se
srbskými kmeny v dolním Polabí. Svatoplukovy územní zisky na západě
včetně Prahy se dostaly do závislosti na Východofranské říši. Pokud
mělo dojít k rozdělení vlivu Svatoplukových synů, obdobně jak učinil
syn Karla Velikého Ludvík Pobožný s Franskou říší, z tzv. Velké
Moravy v průběhu jediného roku zbylo jen centrum v Pomoraví a Pováží.
Mojmír II. nemohl naplnit otcův záměr, zvláště pokud bratr Svatopluk měl
po nabytí dospělosti ambice soupeřit o jeho místo. S podporou krále
Arnulfa, jehož byl Svatopluk II. patrně synovcem, by se mu to jistě
podařilo. Proces rozpadu tudíž uspíšila nástupnická krize,
nejčastější příčina oslabení raně středověkých států stojících
na autoritě jediného vládce. Moravská politika po dobu Svatoplukovy vlády
v letech 871–894 vyvažovala tlaky mocností, usilujících o svrchovanou
vládu nad slovanskou střední Evropou i rodícím se křesťanským
universem. Na západě to byl státní útvar Karolingerů hájící franskou
hegemonii tzv. Západořímské říše, v samotném Římě vzrůstaly
emancipační snahy papežské kurie a z jihovýchodu svůj vliv uplatňovalo
Východořímské císařství v Konstantinopoli. Spolu se staromaďarskými
nájezdníky to bylo dědictví, s nímž se Svatoplukovi potomci měli
vyrovnat.
Kníže Mojmír II.
záhy nabyl vojenských i politických zkušeností. A tak zatímco v únoru
896 se král Arnulf nechává v Římě korunovat císařem, Mojmír uzavřel
spojenectví s Maďary. Ti po porážce od Bulharů s jeho svolením obsadili
východní část karpatské kotliny a společně s Moravany se jali plenit
západní Panonii pod franským vlivem. Obnovený konflikt s Východofranskou
říší se však nemohl obejít bez sporů Mojmíra s mladším Svatoplukem,
který patrně již dospěl a nepochybně se klonil na stranu vlivného strýce,
císaře Arnulfa. Podle kusých informací (sněm ve Wormsu r. 897) lze dovodit,
že Svatopluk II. byl z Moravy vyhnán a se svými velmoži se uchýlil pod
ochranu Franků. Možná však zaujal místo kdesi v Polabí a podněcoval
proti bratrovi zdejší vojvody. Tomu nasvědčuje zpráva o Spytihněvově
poselstvu v Řezně, které v témže roce žádalo císaře Arnulfa o pomoc
proti Moravanům. Podle tradičního výkladu Mojmírova pozice posílila
natolik, aby se pokusil získat zpět ztracené území Bohemie. Jeho zájem
však mohl směřovat proti pozicím „profransky“ orientovaného bratra a
odpadlých velmožů. V roce 898 císař žádost vyslyšel a proti Mojmírovi
vyslal vojsko vedené markrabími Liutpoldem a Aribem. Aby se vyhnul střetu
s Maďary, s příslibem bohaté kořisti je odlákal do severní Itálie na
tažení proti králi Brenegarovi I. To umožnilo bavorským vojskům opakovaně
plenit území Moravy, na jejich straně se bojů patrně účastnil
i Svatopluk II. Arnulfova politika sice oslabila Mojmíra a nakrátko
odvrátila hrozbu maďarských útoků proti Východofranské říši,
v ohrožení se však ocitl papežský Řím. Rozhněvaný papež Jan IX.
sesadil Arnulfa z císařského trůnu ještě před bitvou na Brentě, kde
v boji proti Maďarům padlo na dvacet tisíc Brenegarových bojovníků.
Příměří s Maďary nebylo pro římskou pokladnu jistě levnou
záležitostí. Situace se v polovině roku 899 obrátila i na Moravě.
Nejmladší Svatoplukův syn se dostal na některém z hradišť v dolním
Podyjí do Mojmírova obklíčení, byl donucen kapitulovat a odejít do
Bavorska. Kníže Mojmír II. na svoji stranu získal i dřívějšího otcova
spojence, správce bavorského východu Isanrika, který s pomocí Moravanů
uchvátil tzv. Východní marku.
V zimě 8. prosince 899
umírá designovaný císař, východofranský král Arnulf. Králova smrt
nepochybně ukončila šance Svatopluka II. k návratu na Moravu, znamenala
však i ztrátu jeho vlivu ve Východofranské říši. Nárok na vládu
Svatopluka II. v Bohemii, možná dohodnutý otcem a strýcem před devíti
lety v Omuntesperchu na Dunaji, již neměl kdo podpořit. Na přelomu století
Mojmír II. natolik upevnil svou pozici, že mohl žádat římského papeže
Jana IX. o obnovení církevní správy na Moravě. V roce 900 se úřadu
panonsko-moravského arcibiskupa ujal papežský legát Jan s biskupy
Benediktem a Danielem. Výmluvným svědectvím odporu Franků proti obnově
arcidiecéze je stížný list bavorského episkopátu papeži, jímž se
snaží obhájit nárok Pasovské diecéze na území Moravy za cenu polopravd,
lží a pomluv. Listina sepsaná nejspíše v srpnu 900 na synodě
v Reisbachu poprvé jmenuje také dynastii moravských knížat názvem
Mojmírovci. Přes nepochybné úspěchy Mojmíra II. na poli diplomacie však
trval konflikt s Východofranskou říší. Poté, co se vlády ujal Arnulfův
syn Ludvík zvaný Dítě, v létě r. 900 k bavorskému vojsku přibral
vojsko z Bohemie a po tři týdny plenil Moravu. Někdy v té době se do
událostí ve střední Evropě opět zapojují Maďaři. Zpráva o smrti
východofranského krále je zastihla v severní Itálii, kam vytáhli
Arnulfovým přičiněním. Úmluva jeho smrtí pozbývala platnosti a
nenaplněná očekávání se obrátila proti samotným Frankům, neboť
maďarské bojové svazy vpadly do jižní Panonie a začaly plenit rozsáhlá
území východního Bavorska. Útok sice v podzimních měsících zastavil
markrabě Luitpold, bylo však patrné, že maďarský živel se stává
přítěží oběma znesvářeným stranám. Patrně již v lednu roku
901 král Ludvík IV. uzavřel s Mojmírem II. smír, v rámci řezenských
úmluv byl vypořádán také spor o tzv. Východní marku.
Sjednaný mír
neznamenal spojenectví. Proti společnému nepříteli se Bavoři i Moravané
spokojili s dílčími bojovými úspěchy. Na jaře 901 byli Maďaři
odraženi v Karantánii, o rok později napadli Moravu se stejným výsledkem.
Do podunajského prostoru však staromaďarské kmeny plynuly již bez ohledu na
výsledky lokálních šarvátek a bylo jen otázkou času, kdy svoji aktivitu
soustředí k rozhodujícím bojům při zaujetí země. Zlomový význam mohla
mít zdánlivě dílčí událost, zaznamenaná k r. 904. Bavoři, patrně
někteří z franských hrabat, pozvali vévodu Maďarů Kusala (Kurszán) na
hostinu. Zda plánovali krveprolití, nebo hodokvas vyústil v usmrcení Kusala
a pobití jeho družiny, není podstatné. Akt zrady nepochybně vyvolal hněv
Maďarů, jejichž vojenské elity již neměly důvěru ani důvod k dohodám
s franskou, a nejspíše ani s moravskou aristokracií. O to víc překvapuje
nečinnost východofranského krále Ludvíka IV. i knížete Mojmíra II.,
s jakou přenechali iniciativu protivníkovi. Poslední vítězství Moravanů
nad Maďary (s nepříliš velkou jistotou) se udává ještě k r. 906,
nicméně v setrvalých bojích se moravské síly bez franské podpory
vyčerpaly a porážka Mojmírových vojsk se stala nevyhnutelnou. Tehdy snad
prý zahynul i kníže Mojmír II., avšak zánik moci Moravanů se topí
v mlhách, bez zřetelného dějinného mezníku. Mezi l. 904–907 panuje na
Dunaji zdánlivý klid, časově konkrétní písemné zprávy analistů
o Mojmírově Moravě mlčí. Podle maďarské legendy král Svatopluk utonul
na svém koni ve vlnách Dunaje při útěku z prohrané bitvy. Pozdější
uherská kronika Šimona z Kézy uvádí zahubení Svatopluka s celým vojskem
v jakémsi městě poblíž řeky Rákos severně od dnešní Budapešti. Není
však zřejmé, zda si jej lidová tradice nezaměnila za Mojmíra II., nebo
v Dunaji skutečně našel smrt Svatopluk, stejnojmenný nejmladší syn
slavného moravského krále. Avšak bitva, jíž se mladý Svatopluk II. na
straně Franků mohl účastnit a která v dějinách nemohla být pominuta, se
skutečně odehrála.
4. července roku 907
u Bratislavy (Braslevespurch) došlo k rozhodujícímu boji. Maďarským
jednotkám veleli Dursak a Bugat, na opačné straně se zformovala bavorská a
franská vojska pod vedením markraběte Luitpolda. Zastoupení Moravanů se
již nezmiňuje. Bitvu popisuje řada kronik, zvláště připomínají
zpupnost, s jakou bavorská hrabata podceňovala svého soupeře. Účinná
taktika nomádů žijících v sedle koně podporovaná znamenitými
lučištníky totiž vnesla do řad protivníka zmatek a zkázu. Útoky
maďarské lehké jízdy přicházely rychle a z neočekávaných stran,
prakticky nedošlo k přímému boji muže proti muži. V marném boji našla
smrt východofranská elita. Zahynul markrabě Luitpold, mnozí z vévodů
i bavorští biskupové. Bitvou u Bratislavy se střední Podunají dostává
pod přímou nadvládu Maďarů a Evropa na dalších padesát let musí
odolávat maďarským výbojům. Se změněnou mocenskou situací na Dunaji
však ustupuje i výsadní postavení Východofranské říše, jejíž zánik
je zpečetěn r. 911 předčasnou smrtí krále Ludvíka IV. Poslední z rodu
Karolingerů musel usednout na trůn v mladém věku, pro jeho nezkušenost a
možná i politickou naivitu mu zůstalo přízvisko Ludvík Dítě.
Úpadek centra Velkomoravské říše
měl rozdílný vývoj v Pomoraví a na jihozápadním Slovensku. Zatímco
v okolí Nitry se patrně odehrály boje o zaujetí země a Maďaři sídla
Slovanů dobili a obsadili, na Moravě jistá samostatnost zdejšího lidu
přetrvává. Avšak život s odchodem knížecí nobility zchudnul. Trvalá
hrozba maďarských vpádů odklonila dříve frekventované obchodní
magistrály na Dunaji i na řece Moravě, a stejně jako hradská centra
z dolního Pomoraví se kupecké trasy přesunuly severněji, k dnešní
Olomouci nebo do okrajových poloh moravského podhůří, na hradiště
v Brně-Líšni, k Vyškovu a pod. Právě v 10. stol. nabývá na významu
tzv. Trstěnická stezka, obchodní cesta z Čech do Poodří a na Kyjevskou
Rus. Pozvolné opuštění Mikulčické sídelní aglomerace i dalších míst
v blatných polohách na řece Moravě možná uspíšily ničivé záplavy,
zjištěné archeology v zánikových horizontech. Pozoruhodné je přetrvání
zdejších kostelů. Ač pohané, maďarští nájezdníci je nezničili a
některé sloužily křesťanským bohoslužbám i v dalších staletích. Do
středověku je doložena existence kostela Panny Marie na Sadském návrší
s hrobovou kaplí, místo které staromaďarští vládci mohli záměrně
uchovat jako mauzoleum uznávaného moravského krále, neboť právě darem
Svatopluka I. je odvozována legitimita jimi zaujaté země. Dřívější
Metodějův kapitulní chrám se stal významným poutním místem a nejspíše
byl i předchůdcem klášterní baziliky Nanebevzetí Panny Marie, na níž se
po jejím založení v r. 1210 přenesl i název Velehrad. Nedaleko,
v Modré u Velehradu, do 17. stol. stával další z velkomoravských
kostelů, rekonstruovaný ve zdejším archeologickém skanzenu. Téměř
senzací je však nedávný objev přímo v mikulčické sídelní aglomeraci,
jímž je dosud dochovalý kostelík sv. Margity Antiochijské na slovenské
straně regulované řeky Moravy. Ještě nedávno byl pokládán za raně
gotický kostel, stavebně historický a archeologický průzkum však prokázal
jeho původ do 9. stol.
Zánik Svatoplukovy říše
nelze přičíst výhradně Maďarům ani nesvornosti královských synů. Ve
stínu hegemoniální politiky Franské říše neměl správně nestabilní
útvar stojící pouze na autoritě a ambicích jediného vládce naději na
překonání hlubší krize, s níž se nedokázal vypořádat ani stát
Karolingerů. Expanzivní rozmach raně středověkých evropských říší byl
nevyhnutelně předurčen k dalšímu etatizačnímu vývoji. Velká Morava,
představitel moci Slovanů v Evropě 9. století, se rozpadla na jednotlivá
knížectví, snadněji ovladatelné celky sílící zemské aristokracie.
Neboť prakticky ve stejné době dochází k témuž vývoji u západních
sousedů, v nastalém mocenském vakuu vznikl jedinečný prostor
k nástupnickému uspořádání bývalých středoevropských velkoříší.
Příležitosti se chopily domácí elity, které okamžitě započaly
s budováním vlastní hegemonie.
Radek Míka
