Počátky naší státnosti 15 – Dělení říše
25. 02. 2011
Přímou patronaci římské kurie
nad Metodějovou panonsko-moravskou arcidiecézí potvrdil Svatoplukovi I.
opětovně papež Jan VIII. (bulou Industriae tuae z r. 880). Jeho nástupce
Štěpán V. jej v listinách z r. 885/6 neváhá titulovat králem Slovanů.
Diplomacie a politika papežů umožnila nejen církevní nezávislost Moravy na
bavorském kléru, ale promítla se také do úspěchů moravského panovníka.
Nově získaná území pod Svatoplukovou nadvládou se stala Metodějovou
misijní arcidiecézí, po r. 873 k ní náleželo Polabí, v závěru jeho
života i Bohemie. Západní državy ve styčné poloze s Franskou říší
byly pro Svatopluka zvláště cenné. Zaujetím ústředního hradu Praha
demonstroval svůj zájem zemi udržet nejen proti odbojným knížatům a
franské moci, ale vystavěním kostelů ji christianizoval a podřídil vlivu
svých ochránců na papežském stolci.
Na sklonku Metodějova života
provázely arcibiskupa s vládcem Velké Moravy spory. Z části je
podněcoval vlastní Metodějův sufragán, nitranský biskup Wiching. Pocházel
z Bavorska a patrně se odmítal přizpůsobit staroslověnské liturgii.
K západnímu latinskému ritu se pozvolna přikláněl i kníže Svatopluk.
Pádným důvodem mohl být urozený franský původ jeho poslední manželky.
Za tu bývá považována Gisela, sestra budoucího císaře Arnulfa.
Svatoplukův nejmladší syn měl pocházet právě z tohoto manželství a
moravský rod povyšoval do nejvyšší evropské aristokracie. Nicméně lze
Svatopluka podezřívat, že podporou latinské liturgie si předcházel také
římského papeže a stavěl se na úroveň franských králů. Ti od dob
římské korunovace Karla Velikého císařem v r. 800 reprezentovali
nositele západního křesťanství, pokračovatele Západořímské říše.
Vládnoucí císař Karel III. Tlustý (od r. 881) však patřil ke slabým
panovníkům a již předznamenával úpadek rodu Karolingerů. Existují proto
domněnky, že papež Jan VIII. hledal ve středoevropském prostoru nového
hegemona a možná jej spatřoval v „králi“ Svatoplukovi. Tyto ambice mohl
mít i sám moravský kníže, ovládající již rozsáhlá území Slovanů a
budící respekt také u západních sousedů, Sasů, Durynků, Franků
i Bavorů.
Kníže či král Svatopluk
k naplnění smělé politiky potřeboval silnou církevní organizaci.
Arcibiskup stranící východnímu křesťanství a Franky odsuzované
staroslověnské liturgii pozvolna ztrácel jeho důvěru, nicméně řádně
jmenovaného biskupa musel za jeho života respektovat. Centrem Metodějovy
diecéze bylo Sirmium v Panonii, skutečným církevním střediskem
Svatoplukovy říše však byly nejspíš moravské Mikulčice s bazilikou
neznámého zasvěcení nebo předpokládaný Veligrad s kostelem Panny Marie
v dnešním Uherském Hradišti – Sadech. Pokud Svatopluk uvažoval
o vlivném, na Metodějovi nezávislém latinském biskupství, mohl po
ovládnutí Prahy zvolit Bohemii. K tomuto účelu jistě nepostačoval malý
kostelík, spíše kaple Panny Marie v západním předhradí nově budovaného
hradu, jehož založení je patrně nesprávně přisuzováno knížeti
Bořivojovi. Kaple mohla sloužit jako dočasné řešení do doby vystavění
nákladného hradského kostela. Jeho založení lze předpokládat
v centrální poloze akropole, kde biskupský kostel později opravdu vznikl.
Rozhodnutí o výstavbě rotundy (po r. 929 sv. Víta) mohlo padnout již
kolem r. 884/5, společně se Svatoplukovou fundací hradu. Řádné
konstituování biskupství bylo však plně v jurisdikci arcibiskupa
Metoděje, který s úmyslem západní „profranské“ diecéze nemusel
souhlasit. Metoděj, druhý z věrozvěstů, skonal na jaře r. 885. Podle
písemných pramenů byl pohřben „v hlavním moravském kostele sv.
Bohorodičky, ve zdi nalevo od oltáře“. Jeho hrob nebyl dosud nalezen.
Arcibiskupovým úmrtím
nastal v moravské církevní organizaci rozkol, pře o nástupnictví.
Krátce před smrtí Metoděj uvalil biskupa Wichinga do klatby, za svého
pokračovatele určil Gorazda, věrného učedníka. Toho však musel potvrdit
kníže Svatopluk a na panovníkovu žádost jmenovat římský papež. Výběr
kněze slovanského původu mimořádně popudil Wichinga, neboť ten si činil
nárok stát se arcibiskupem. Výběr nejspíše nebyl ani po vůli Svatopluka.
Listem papeže Štěpána V. z podzimu r. 885 byl Wiching shledán
pravověrným a stoupenci staroslověnské liturgie včetně Gorazda byli
krátce nato z Moravy vypuzeni. Zášť Metodějových odpůrců došla tak
daleko, že mnozí z vyhnanců byli prodáni do otroctví a museli být
vykoupeni vyslancem císaře Basilea I. Wiching se sice zmocnil
panonsko-moravského arcibiskupství, jeho čin byl však v rozporu
s římskou patronací a nikdy nebyl řádně jmenován. Krize významně
oslabila i politické pozice Svatopluka a nedovolila mu rozvíjet ani budovat
další biskupská centra. Církev jako významná podpůrná instituce
Velkomoravské říše stagnovala. Netřeba pochybovat, že potíže nahrávaly
bavorskému kléru, jehož byl Wiching pretendentem. Ten po odchodu z Moravy
dokonce usiloval o post Pasovského biskupa. Rozbitím staroslověnské
církevní instituce ztratil Svatoplukův ambiciózní rozmach z úvodních
patnácti let jeho vlády na síle, nicméně panovník jistě věřil, že
příklonem k latinské liturgii dosáhne s papežským požehnáním její
obnovy.
Zájem Svatopluka
o územní zisky na západě neupadal. Franská moc považovala Bohemii za své
tributálně závislé území (od r. 806), které hodlala ovládat
hospodářsky i politicky. Anexe Moravanů směrem na západ tudíž příkře
odporovala jejich zájmům a její úspěch závisel pouze na aktuální síle a
politické obratnosti moravského vládce. Je zřejmé, že Svatopluk I. dospěl
v panovníka, který se mohl postavit i tak mocnému soupeři, jakým byla
Východofranská říše. Poradcem a nejspíše i jeho osobním knězem se stal
papežský legát, současně, pokud přes nejmladšího syna byl provázán
s Karolingery, mohl slibovat splynutí moci obou rodů. Odklonem od
„byzantské“ orientace jednal v souladu se zájmy římské kurie.
Moravští Mojmírovci by tak uhájili své pozice ve středoevropském
prostoru, a ještě by posílili církevní správu nad územím západních
Slovanů. Svatoplukova politika mířila vysoko. Můžeme jen hypoteticky
dovodit, že s podporou domácího knížete Bořivoje jej v Bohemii
zastupoval nejstarší syn, v latinizujícím prostředí konce 80. let
9. stol. zvaný Premislav (Predeslav, nar. kolem r. 865). Bořivoj umírá
v r. 888/9, okolnosti z jednání franského krále Arnulfa se Svatoplukem
v Omuntesperchu naznačují, že mezi živými nebyl ani Predeslav. R.
890 mohl být datem rozhodnutí řešit budoucnost Velké Moravy. Svatopluk
neodvratně stárnul a udržení jeho pozice ve střední Evropě vyžadovalo
zdatného a především perspektivního následníka.
Měl-li král Svatopluk tři syny,
pak každého počala jiná matka. To nepochybně zvyšovalo jejich
konkurenční potenciál, založený na odlišné výchově i rozdílných
příbuzenských vazbách. Po smrti Predeslava mohl otec spoléhat na
druhorozeného Mojmíra, nicméně lepší politické vyhlídky měl nejmladší
Svatopluk II. Po matce potomek franských králů a vnuk císaře Arnulfa měl
šanci být uznán Římem i franskou elitou. Pokud by zanikla přímá rodová
linie Karolingerů, což se v r. 911 skutečně stalo, mohl se ucházet
o post nejvyšší. Mojmír nikoliv. Pro Mojmíra mladší bratr spřízněný
s Franky znamenal vážnou konkurenci, zvláště pokud Frankové usilovali
o nadvládu nad Velkou Moravou, Bohemii nevyjímaje. Svatopluk I. si musel
uvědomovat reálné nebezpečí rozdílné politické váhy svých synů,
zabránit rozkolu mohl jen spravedlivým rozdělením moci.
Tzv. primogenitura,
vláda nejstaršího z rodu, ještě nebyla v tehdejší době zavedeným
pravidlem. Země se dělila mezi dospělé potomky přiměřeným dílem.
Obdobně byla rozdělena Franská říše Ludvíka Pobožného na
Východofranskou a Západofranskou, stejně mohl přemýšlet i moravský
král. V závěru jeho života z východu přicházeli staří Maďaři již
ne pouze jako válečníci, ale přiváděli s sebou i svůj lid. Nejspíše
již se souhlasem Svatopluka obsazují východ moravských držav v Potisí.
Mohl zkušený politik a válečník jeho rozhledu vytušit, jaké nebezpečí
z početných, především však bojovných nomádů pramení pro jeho
říši? Nejspíše ano. Panonie a Nitranské knížectví proto mohly být
uděleny staršímu a zkušenějšímu Mojmírovi, ústředí na Moravě a
česká kotlina se mohly stát jádrem domény mladšího Svatopluka. Pokud
existovala možnost využít slábnoucí moci franských císařů a s pomocí
papeže zaujmout jejich místo, nebylo lepší volby. Nové centrum západní
části říše již vznikalo v Bohemii, v jejím středu s ústředním
hradem Praha. Asi nikoliv náhodou a jistě ne z vlastní iniciativy Arnulf
v r. 890 potvrzoval její držení Svatoplukovi I., současně pro
východofranského krále bylo snadnější anexi Bohemie uznat s perspektivou,
že tak činí v zájmu vlastního synovce.
Rostoucí ambice Moravanů
a úmysl Svatopluka I. zaujmout vůdčí postavení ve středoevropském
prostoru však nemohl franský král akceptovat. Poslední desetiletí 9. stol.
je ve znamení pronikání kočovných Maďarů na západ. Snahou Franků bylo
odvrátit jejich výboje a útočnou sílu nasměrovat proti soupeřům, tedy
i proti Mojmírovcům. V r. 892 se Maďaři (prý za úplatu bavorských
biskupů) stávají Arnulfovými spojenci a jsou přizváni k plenění Moravy.
Král Svatopluk I. však útok odrazil a z obklíčení museli být vysvobozeni
východofranským vojskem. To se rovnalo otevřené válce nejen s králem
Arnulfem, ale také s bavorským episkopátem. V r. 893 z Moravy utekl
probavorský biskup Wiching, církevní správa zůstala v troskách. Úsilí
Maďarů podporovaných Franky však neutuchá. V této vyhrocené situaci dne
9. března 894 kníže či král Svatopluk I. umírá.
Vlády se ujal Mojmír II.,
Svatopluk II. byl v době otcovy smrti patrně ještě nezletilý. Ač mohlo
být o rozdělení říše rozhodnuto, než nabyl plnoletosti, zastupoval jej
starší bratr. Ten byl postaven před těžký úkol. Musel zamezit boji
o nástupnictví, v raném středověku nejčastější příčině oslabení
či přímo zániku mnoha říší. Pokud chtěl uspět, nezbývalo mu než
mladšího Svatopluka připravit o vliv. Se Svatoplukovým strýcem králem
Arnulfem se nacházel ve válečném stavu a čelil novým útokům Maďarů. Ti
patrně opět z franské iniciativy na jaře r. 894 podnikali nájezdy za
Dunaj, pustošili západní Panonii a nejspíše ohrozili i centra v dolním
Pomoraví. Svatopluk I. po sobě zanechal ohromnou říši od Karpat na
východě k přítokům Vltavy na západě. Velká Morava však nebyla
soudržným celkem. Její stabilita spočívala pouze v mocném a
autoritativním panovníkovi. A do toho Mojmír II. zatím nedozrál. Pro
Východofranskou říši to byla příležitost Svatoplukovy ambice zmařit,
zemi oslabit a uvést ji v závislost. Nejpozději na podzim r. 894 byl
Mojmír II. přinucen s králem Arnulfem uzavřít mír. Cena však byla
vysoká. Kníže patrně uznal franskou svrchovanost, Moravané museli odstoupit
západní Panonii s Kocelovým Blatnogradem ve prospěch Arnulfova vévody
Braslava a ztratili vliv na dění v Bohemii. Tam došlo k protimoravskému
převratu a návratu k „otcovským“ pořádkům. Zatímco se Moravané
bránili útokům Franků a Maďarů, sněm vojvodů do svého čela zvolil
Spytihněva, syna knížete Bořivoje. Jejich odpadnutí možná iniciovali
Frankové, neboť Spytihněv se již v červenci 895 dostavil na sněm do
bavorského Řezna a v zastoupení všech vojvodů se poddal králi Arnulfovi.
Ke stejnému datu byly Čechy církevně připojeny k Řezenské diecézi a na
dalších čtyřicet let podléhaly biskupovi jménem Tuto. Bohemie, spojenec
Moravanů, se dostala do lenní závislosti na Východofranské říši.
Král, od r. 896 císař Arnulf,
po smrti Svatopluka I. uvedl do pohybu události, které již nedokázal
zastavit. Svatoplukova Velká Morava byla nárazníkovým územím proti
nekontrolovatelnému vpádu Maďarů do střední Evropy. Jejich angažováním
se v politice soupeření mezi Franky a Moravany se otevřel prostor
v Podunají, který kočovníci z východu neváhali obsadit a dál pronikat
na bohatá území Bavorska i oslabené Moravy. Schylovalo se k zániku nejen
státu Moravanů, ale také kdysi mocné říše Karla Velikého.
Radek Míka
