Počátky naší státnosti 11 – Kosmas a jeho odkaz v genealogii Přemyslovců

Prvním doloženým knížetem
z rodu Přemyslovců bývá označován Bořivoj. První písemná zmínka o něm se vztahuje k roku 872. Tehdy se kdesi u řeky Vltavy připomíná porážka pěti vojvodů Bohemie východofranskými vojsky. Fuldské letopisy uvádí vedle jmen Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava i později připsané „šesté“ jméno, jakéhosi Gorivoje. Dodatečný zápis je většinou současných historiků interpretován jako první zpráva o českém knížeti, jehož původ se odvozuje od Přemysla Oráče. Před Bořivojem prý vládla knížata bájná, jak je na počátku 12. století zaznamenal kanovník pražské kapituly a literárně zdatný kronikář Kosmas. Ten nám podává zprávu o soudci Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetě a Libuši. Vypráví příběh o Libušině proroctví a ustanovení Přemysla vládcem Bohemie, aby následně již poněkud odbyl jeho mladší pokračovatele v pořadí; Nezamysl – Mnata – Vojen – Vnislav – Křesomysl – Neklan – Hostivít. Posledně jmenovaný Hostivít tak má být otcem knížete Bořivoje. Nutno dodat, že časový odstup mezi Kosmasem (+1125) a Bořivojem (+888) je více než 200 let, tj. deset generací. Bájného Přemysla podle Kosmova podání dělí s Bořivojem dalších osm generací. Jeho Přemysla tak lze hypoteticky zařadit k roku 690–730, přičemž o českých dějinách 8. století ostatní písemné prameny zcela mlčí, úvodní dvě třetiny 9. století jsou na informace velice skoupé. Přesto se díky Kosmově dílu, psaném v letech 1100–1125, překvapivě dozvídáme o celé plejádě pradávných vládců Bohemie. Pro představu si jejich jména zařaďme do orientační časové posloupnosti (uvažovaný věk 40 let, narození potomka k 20. roku života): Krok (asi 670–710) – Kazi, Teta, Libuše – Přemysl (všichni asi 690–730) – Nezamysl (asi 710–750) – Mnata (asi 730–770) – Vojen (asi 750–790) – Vnislav (asi 770–810) – Křesomysl (asi 790–830) – Neklan (asi 810–850) – Hostivít (asi 830–870) – a poslední, již doložený Bořivoj (kolem r. 850–888).

Legenda tzv. Kristiána
byla již za Kosmova života starodávnou písemností. Její původ sahá nejspíše do poslední třetiny 10. století. Mnich Kristián však vyjma Přemysla žádné zmínky o konkrétních „bájných“ knížatech neuvádí. Jménem nezná ani vědmu Libuši, natož aby zaznamenal její sestry Kazi a Tetu či soudce Kroka. Věštkyni, co má zásluhy na povolání Přemysla na trůn a založení hradu Praha sice zmiňuje, ale nenazývá ji žádným jménem. Kronikář Kosmas je proto prvním, kdo pro naši historii objevuje „předbořivojovskou“ genealogii vládnoucího rodu Bohemie a zasazuje do něj kristiánův děj o Přemyslu Oráčovi. Odkud Kosmas čerpal své znalosti, když je žádné písemné prameny neznají? Lze jeho interpretaci bezvýhradně přijmout a spoléhat, že Přemysl je mýtus přináležející k temným počátkům 8. století? Nejdávnější děje popisuje květnatěji se snahou Přemyslovi dodat legitimitu prvního knížete Čechů, avšak o vládě a činech Neklana či Hostivíta ví málo… či spíše vůbec nic. Možná tak činil proto, že měl k dispozici velmi dávný text nebo jeho opis, kterému příliš nerozuměl, ale našel v něm jedno konkrétní, pro něho klíčové slovo – premisl ! (tvar slova je pouze domněnkou, zcela jistě však neobsahoval „y“)

Kosmas
byl světským duchovním, ve své době patřil k nejvzdělanějším osobnostem českého knížectví. V mládí studoval v Lutychu a poznal latinskou kulturu západní Evropy. Vrcholem jeho kariéry byl post kanovníka Pražské kapituly, děkana knížecího kostela na Pražském hradě. Na základě svých vědomostí a shromážděných opisů historiografických textů sepsal do roku 1125 třísvazkové literární dílo, známé jako Kronika česká. Kroniku možná tvořil již s vědomím knížete, bezpochyby jako poddaný i vysoce postavený úředník ctil jeho postavení a hájil zájem své země zosobněné panovníkem. Jistě měl povědomí, čerpající z Kristiánovy legendy, že od jakéhosi Přemysla může odvodit dávný původ rodu sv. Václava, k němuž se knížecí rod Bohemie hlásil. Žádné jméno „Přemysl“ však v písemných análech doma ani v sousedních zemích neobjevil. Až na jediný údaj; ne však o Přemyslu Oráčovi, kterého znal Kristián, ale svoji interpretaci patrně odvodil ze starodávné písemnosti ve slovanské řeči, kde mezi řádky „Přemysla“ objevuje. Text možná zněl takto:
„Krok‘ kazi tetha lubossa premisl nezamisl mna ta voj‘n ni zla kr‘z mis neklan gosti vit“ a mohl být uchován v některém z bavorských či saských klášterů. Za Kosmova života již nikdo nevěděl, k čemu se slovansky znějící řeč vztahuje. Jednotlivá slova textu pak stačilo přiřadit do posloupnosti k Přemyslovu „jménu“, aby z Kosmova podání vyplynula řada jmen počínaje Krokem a konče Hostivítem. Protože k výrazu premisl bylo nejblíže slovo lubossa, do té doby neznámá vědma dostala jméno Libuše. Krok a jeho dcery jsou Kosmovou analogií biblické vlády soudců, svobodného věku, předcházející nastolení nového pořádku v autoritě absolutní moci králů, zosobněné povoláním Přemysla na český trůn. Ostatní (Kristiánem opomíjené) vládce po Přemyslovi tak nezbylo než doplnit nějakou charakteristikou, bez významnější zásluhy v dějové linii. Především díky stavbě věty kronikář Kosmas docílil pozoruhodného výsledku. Genealogii rodu sv. Václava prodloužil o dvě stě let, podpořil dávnou legitimitu rodu i nárok knížete Vladislava k vládě nad zemí i lidem Bohemie!

V roce 1125
opouští rozepsanou kroniku. V témže roce umírá i Vladislav I. K vládě nastupuje několik knížecích pretendentů, než na trůn usedne jeho syn Vladislav II., roku 1158 korunovaný na krále. Je nepochybné, že v době panování Vladislavovců Kronika vstoupila do povědomí nejen v intelektuální vrstvě církevních hodnostářů, ale měla své obdivovatele také u knížecí elity. Dokladem může být výmalba znojemské rotundy z roku 1135, kde pantheon vyobrazených panovníků symbolicky počíná u Přemysla s párem volků. Nejspíše právě Kosmas se ve 12. století zasloužil o vzkříšení Přemysla Oráče, téměř zapomenutého zakladatele rodu. Když se Vladislavovi II. kolem roku 1165 narodil syn, dílo učeného pražského kanovníka a jeho přínos k počátkům rodu mohly mít zásadní vliv na křestním pojmenování malého Přemysla, budoucího krále Přemysla Otakara I. Po dávném předkovi to byl první z Přemyslů toho jména v téměř třistaleté dynastii (cca 860–1165), současně však po mnoha generacích další evropsky významný panovník, který nebývale pozdvihl slávu rodu a přispěl k pozdějšímu pojmenování celé své dynastie, tzv. Přemyslovci.

Jaká písemnost
Kosmovi posloužila za základ legendy o bájných knížatech Bohemie? Pro svou genealogii zdroj neuvádí. V žádných dobových záznamech předcházejících jeho kroniku nebyla nalezena. Přesto si ji vzdělaný kronikář nejspíše nevymyslel a měl důvod věřit, že se jedná o starodávnou památku z počátku českých dějin. Zaujala ho natolik, že z ní vyvodil vlastní literární podání, přejaté dalšími generacemi jako mytický základ naší historie. Zpochybnit tuto významnou pasáž Kosmovy kroniky se proto odváží málokdo, neboť erudovanému historikovi by tak smělý počin přinesl zatracení nejen v odborné obci, ale také u veřejnosti, dbalé tradice národních dějin. Přesto v 60. letech minulého století profesor Vladimír Karbusický přišel s odvážnou myšlenkou, když Kosmovu bájnou genealogii přečetl nikoliv jako po sobě jdoucí jména, ale dospěl k závěru, že může jít o pradávný manifest s docela jiným smyslem. V původně slovanském textu latinského podání, tedy s chybami při přepisu mluvené řeči, objevuje návrh na uzavření smíru nebo dohodu o odvrácení boje tohoto znění, viz tabulka:

Kosmasem interpretovaný text ve slovanské řeči mohl odpovídat fonetickému (zvukovému) odposlechu, jehož přepis bez původní listiny je sice pouhou spekulací, nicméně dává pozoruhodný význam. Postačí několik klíčových výrazů číst v jejich možném smyslu, vložit je do dějů, o nichž máme povědomí z jiných písemných zdrojů. Základem je slovo Teta, Tetha či Theta, které lze vyložit jako slovanský výraz v 9. a 10. století užívaný pro germánské etnikum (Teuton, lat. Theutonicus). Název z něhož bylo odvozeno Deuth zahrnoval všechny Franky, Bavory, Sasy… jako výbojné sousedy na západní hranici Bohemie. Slova ve tvaru kr‘z mis neklan (Křesomysl a Neklan) dávají smysl v kontextu přelomového věku pohanství a křesťanství. Odmítání kříže, neklanění se symbolu nové a ve slovanských zemích stále ještě příliš abstraktní víry, vyjadřuje antipatii nejen proti kříži, ale také proti jeho nositelům, kterými byla franská vojska.

Ve které době mohla vzniknout
„slovanská“ písemnost s tímto výmluvným obsahem? V roce 845 se za velice zvláštních okolností císaři Ludvíku II. Němci v Řezně poddalo a tamtéž přijalo křest čtrnáct knížat Bohemie. Rok poté však Ludvíkovo vojsko na zpátečním pochodu z moravského tažení utrpělo od „vazalských“ Slovanů v Bohemii těžké ztráty. V letech 847–49 následovaly odvetné akce, z nichž nejlépe dokumentovaná je porážka Franků v roce 848. Fuldské letopisy poměrně obsáhle popisují vojenské tažení do Bohemie, vedené bavorským vévodou Ernem a vévodou tzv. Srbské marky Thakulfem či Tacholfem. Podstatnou osobou je právě vévoda Tacholf, jemuž Fuldské letopisy přisuzují nejen dobrý přehled ve slovanském prostředí, ale také znalost řeči Slovanů. Proto to byl on, kdo šel před bojem u neznámé lesní pevnosti vyjednávat o podmínkách kapitulace Slovanů. Jak tehdy bylo zvykem, válečných tažení se účastnil také církevní klér, mnohdy zastoupený i biskupy. Ti byli znalí písma a mohli zaznamenat protistranou navrhované podmínky dohody:
„Svůj úmysl zastav, Němče, lépe rozvaž, nechceme s tebou válku ani zlobu, tvému kříži se neklaníme, avšak hosty vítáme“.
Volně stylizovaný text vyjadřuje myšlenku slovanských vyjednavačů, řeč, kterou hodlali odvrátit konflikt s franskou přesilou. Že troufalý návrh smíru a ještě opovážlivější odmítnutí poddání se „kříži“ rozlítil mladé a horkokrevné franské velmože víme z Fuldských letopisů. Ti nedali na radu vévody Tacholfa a nekoordinovaným útokem napadli dobře opevněné hradby. Za svůj nerozvážný čin sklidili zdrcující porážku. Mnoho jich bylo pobyto i zraněno, na kapitulační podmínky musel přistoupit sám útočník. Dobové zprávy prohranou bitvu citují jako nejpotupnější porážku křesťanství od pohanství a vyzdvihují věrolomnost Slovanů. Tuto „věrolomnost“ mohli Frankové vyčítat Slovanům českým zejména poté, co sami jejich vévodové žádali v Řezně o křest, poddali se svrchovanosti císaře, avšak poté nectili žádná ujednání, a dokonce odvrhli svou přísahu „kříži“. Je pravděpodobné, pokud tehdy vznikl nějaký psaný text, že se uchoval v rukou církve nebo samotného vévody Tacholfa, který nadále spravoval „slovanské“ záležitosti na východní hranici Franků.

Pokud bychom tuto hypotézu
připustili, jednalo by se o nejstarší „domácí“ písemnost v našich dějinách, natolik významnou, aby její smysl hledal i kronikář Kosmas. Ten ji však s dvěstěpadesá­tiletým odstupem (r. 848 – cca r. 1110) interpretuje zcela jinak. Její znění a povědomé slovo premisl mu posloužily k vytvoření mýtu o pradávném původu panovnického rodu. Nelze se tak ubránit dojmu, že jako oficiální knížecí letopisec uvítal možnost dopsat dějiny země pod vládou „Přemyslovců“ bezmála o 200 let, do časů, kdy volba lidu ukončila archaickou vládu soudců. Tato úlitba mohla svému tvůrci vynést panovníkovo uznání i výsadní postavení mezi tehdejšími vzdělanci. Kosmas nemusel mít zájem inkriminovanou písemnost uchovat dalším generacím kronikářů… Není však cílem jej jakkoliv podezřívat, jeho dílo je mimořádným přínosem pro znalost naší nejstarší historie. Teorie „ztraceného manifestu“ pouze nabízí vysvětlení, proč byl Kosmas první a jediný, kdo s genealogií Přemyslovců přišel a kam se vytratil zdroj, z něhož svoji dodnes převratnou literární myšlenku čerpal. Kosmův výklad však způsobil jinou škodu, z pohledu objektivních dějin téměř nenapravitelnou. Přemysla Oráče z Kristiánovy legendy změnil v mytickou postavu, příslušející s Libuší a jejími sestrami pouze do bájí a pověstí. Úvahy o historickém Přemyslovi tak u většiny školených odborníků i dějin znalých laiků vyvolají shovívavý úsměv. Patrně neprávem. Vždyť jen díky Kosmově kronice byl Přemysl za uplynulých 900 let vnímán především jako symbol národní víry, a ztratil právo na hodnověrné poznání.

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz