Počátky 8 – Kočovní pastevci – prolínání kultur
25. 11. 2013
Počátky agrární kultury
v přechodném období mezolitu a zřetelný nástup pěstitelství
a chovatelství v raném neolitu byly důsledkem sociokulturní vyspělosti
člověka v kontextu zásadních klimatických změn poledové doby. Proces
zkoušek a objevů, které posouvaly hranice lidských možností, však
započal již o celá tisíciletí dříve. Společenství komplexních lovců
sběračů se po dlouhé generace přizpůsobovala novým podmínkám
v krajině. Nejprve lidé ustupovali na jih před sílícím zaledněním,
poté se museli vypořádat se specifickým prostředím Středomoří. Tady se
holocénní (teplejší a vlhčí) klima projevilo nejdříve. S úbytkem
lovné zvěře a proměňující se vegetací rostl význam vlastní
potravinové produkce. Mimořádnou roli v životě prvních zemědělců
sehrála vhodná kombinace teplotních, hydrologických a půdních poměrů,
jež podporovala usedlý způsob života. V ekologických nikách tzv. Zlatého
trojúhelníku započal vývoj kultur typu Van, pro něž hlavním zdrojem
obživy bylo primitivní obilnářství a rybolov. Někdy od 10. tisíciletí
před naším letopočtem se Anatolská oblast stala jádrem nové lidské
populace, jejíž demografický a technický růst překonával veškerá
dosavadní měřítka pravěkých kultur.
Matka Země
po miliony let udržovala životní rovnováhu s přirozenými silami
přírody. Pouze příroda měla určující vliv na druh i množství
zvěře, populaci býložravců redukovali i četní predátoři. Do tohoto
vývoje vstoupil člověk. Druhu homo sapiens bylo předurčeno stát se
úspěšným lovcem a vynalézavým tvůrcem. Zprvu nepočetná společenství
lidí soustředěná do kmenů migrovala v závislosti na sezonních tazích
stád. Stejně jako divoká zvěř lidé zimovali v klimaticky
příznivějších oblastech, kde sběr plodů a narůstající podíl
rostlinné složky v potravě zvyšoval šance na přežití i nejslabších
článků kmene, dětí a starců. S alternativní výživou (včetně
uchovávání zásob a vaření) si „velkorodina“ mohla dovolit víc
potomků, současně se prodlužoval průměrný věk. S potravinovými návyky
se měnila struktura populace. Odtud již nebylo daleko k cílevědomému
hospodaření a sídelní kultuře. Tento vývoj byl v mírném pásu Eurasie
na několik tisíciletí přerušen výrazným ochlazením klimatu, poslední
dobou ledovou. Kultura vyspělých lovců sběračů, zdárně se rozvíjející
i na Moravě, mizela spolu s vysychajícími přítoky Dunaje k břehům
tzv. Euxeinského jezera. Jaké lidské děje se v důsledku přírodních
vlivů odehrávaly? Uměly vzájemně cizí kmeny v dobách nepřízně
spolupracovat, nebo sváděly „etnické“ boje o přežití?
Slovem etnikum
výkladový slovník označuje skupinu lidí, která má společný původ,
jazyk, materiální a duchovní kulturu, mentalitu a tradice a obývá
společné území. V dobách života na pochodu však tento pojem pozbývá
racionální význam. Nevíme, jak velká teritoria lovci za svůj život
obsáhli, jak dalece se lovecké kmeny odlišovaly jazykem či spíše jen
rodovým dialektem. Kmenové pokrevní linie se rozešly před mnoha generacemi,
avšak materiální a duchovní kulturou si byly nejspíše velmi blízké.
Vyjma konkurenčních vztahů při obhajobě loveckých území nic nebránilo
propojování rodů ani výměně genetických informací. Paleolitická
společenství se nevymezovala na etnickém základě, ale patrně podle
specializace lovu a formy sídel. Určující byly přírodní rozdíly mezi
regiony, zvláště mezi drsnějším severem a celoročně příznivějším
jihem. Lidskou kulturu utvářelo prostředí, které lidem přinášelo
obživu.
Rituály lovců mamutů
zanikly společně s vyhynutím legendárního zvířete. Mohutné savce
naposledy potkávali dálněvýchodní Čukčové, v jejichž etnickém jménu
se možná uchovalo i dřívější pojmenování mamuta. Neznamená to však,
že lidé mladší doby kamenné hromadně přecházeli na „výhodnější“
zemědělskou produkci. Eurasijský kontinent a již osídlená Amerika byly
po ústupu ledovců dostatečně rozlehlé, aby tradiční formou lovu uživily
bezpočet kmenů. V mezolitické Evropě si přibývající lesy sice vynutily
změny v lovecké strategii a přinesly i řadu technologických inovací,
nevedlo to však k radikálnímu ústupu od zavedených kulturních
zvyklostí. Zemědělství, pokud mělo přinést žádaný výnos, bylo
časově i fyzicky náročným zaměstnáním a „svobodné lovce“ jistě
nelákalo k následování. Zárodečná agrární sídla soustředěná
v okolí Euxeinského jezera proto měla vyloženě lokální působnost
a stále si uchovávala velkou míru závislosti na lovu. Do chladnějších
a na zvěř bohatších oblastí mírného pásu však odcházela jen skupina
zdatných mužů, rodina – kmen soustředěný kolem matky – zůstávala
věrná domovskému sídlu. S usedlým hospodařením neolitické pospolitosti
se významně měnila pozice ženy. Zůstávala matkou, ale současně ji
zaměstnávaly domácí a polní práce. Mužskou záležitostí byla obrana
sídla a zásob. Za lovem muži odcházeli na sklonku zimy, se ztenčováním
potravinových rezerv, a vraceli se nejpozději na konci léta, zajistit
a chránit sklizeň. Znalost pěstitelství a chovatelství se tudíž
v počátečním období neolitu nešířila formou kolonizační aktivity
zemědělců, ale díky pohybu „sezonních“ lovců. Obvyklé byly únosy
nebo směny žen a dívek, které se stávaly předmětem zájmu úspěšných
mužů. Začlenění žen z odlišného kulturního prostředí do struktury
kmene bezděky měnilo návyky celé pospolitosti a mělo významný podíl
na úspěšném šíření zemědělství.
Alternativou
k sídelnímu polnohospodářství bylo chovatelství. Domestikaci koz a ovcí
záhy následoval odchyt divokého tura a úspěšné zvládnutí jeho chovu.
Jak naznačují nálezy zbytků kostí z východoanatolské svatyně
v Göbekli Tepe, v zajetí chovaný tur byl součástí jídelníčku již
v devátém tisíciletí před naším letopočtem. Nejpozději v šestém
tisíciletí, ale patrně již podstatně dříve, byl v zemědělských
enklávách Blízkého východu rozšířen chov hovězího skotu. Základem
chovu dobytka byla pastva. Zatímco koza a ovce byly potravně nenáročné
druhy, zvyklé spásat skromné horské porosty, domovem tura byly zelené
travnaté pláně. Takové prostředí nabízela jen rozlehlá step a kontrolu
stád mohla zabezpečit jen podstatně větší mobilita chovatelů. Právě
s životem ve stepích se v časné fázi neolitu objevuje nová kulturní
entita, kočovní pastevci. Kdo byli tito lidé? Měli loveckou minulost
a vzhledem k ubývajícím příležitostem k lovu divoké zvěře se
dokázali přeorientovat na pastevectví? Nebo na počátku stála mužská,
mobilní složka sídelního obyvatelstva, která se do severních stepí
původně vydávala za sezonním lovem? Patrně se jednalo o prolínání obou
zmíněných variant. „Vyslanci zemědělské civilizace“ se hluboko
na severu setkávali s migrujícími skupinami, jež svými kořeny
setrvávaly ještě v paleolitu. Vzájemným ovlivňováním kultur vznikaly
stepní národy, oscilující mezi loveckým způsobem života a nomádským
zemědělstvím.
V proměnách neolitu
se tradiční lovecká symbolika stále víc otevírala novým vlivům sídelní
kultury. Ženský, lunární kult Velké Matky či Matky Země v jižních
oblastech ustupoval do pozadí a po apokalyptickém vzniku Černého moře
zaujalo ústřední místo v náboženství sídelních center Anatolie
a severní Mezopotámie agrárně orientované sluneční božstvo. Bohyně
Maat v nově se tvořící náboženské hierarchii zůstala nejvyšší Matkou
(MA-ARIA), zosobněním Božské matky. Také starodávné uctívání býka,
který byl symbolem plodnosti a vůdcem stád, nabývalo podobu mocenského
kultu, ovládající mužské síly. Mnohé kulturní inovace, počínaje
rozvojem pěstitelství a chovatelství, přes proměnu duchovní sféry
po zavádění převratných technologických novinek, vstřebávala také
sousední, civilizací zatím jen málo dotčená kmenová společenství.
Netřeba se však domnívat, že jejich duševní potenciál byl nižší než
u agrární společnosti se zdánlivě vyspělejší kulturou. Mimořádný
význam pro odlišný vývoj mezi východem a západem, ale – jak
pozdější události naznačují – i mezi severem a jihem, měla
s vysokou mírou pravděpodobnosti právě přírodní katastrofa při zániku
ohromné plochy sladkovodního jezera. Tato dějinná skutečnost rozpoltila
civilizační jádro Evropy a Asie do několika kulturně-ekologických
celků. Uzavřením či přesněji významným omezením dřívější kulturní
výměny v důsledku přerušení migračních komunikací se asijská step
severovýchodně od Kavkazu dostává do svébytné izolace, vývoj civilizace
v Mezopotámii a starém Egyptě se liší od evropského Řecka a Balkánu,
které byly osloveny zcela jiným pojetím civilizace Podunajské.
Mladší doba kamenná
je epochou štěpení a transformace někdejší lovecké kmenové
společnosti. Se sídly zemědělců či nomádskými teritorii vznikají
protoetnické celky, které se v samostatném vývoji stávají tvůrci
regionálních kultur a časných civilizací. Je to zároveň doba
narůstajících rozdílů mezi lidmi, nejen ve společenské hierarchii, ale
také v geografickém uspořádání. Ve vztahu mezi bohatnoucím, ale
lidnatým a pravidly svázaným jihem a chudým, nicméně svobodným severem
vzniká pnutí. Nastává čas změn, konfliktů a dobyvačných tažení
za zlatem a materiálním uspokojením, kdy kámen nahradí kujný nerost –
kov – a zdánlivě primitivní kočovný pastevec osedlá koně. Kdesi
v hloubi eurasijské stepi se rodí nesmírně pohyblivá a technologicky
vyspělá součást pozdějšího historického vývoje, jež zasáhne prakticky
do všech civilizací – indoevropské obyvatelstvo.
Radek Míka
