Počátky 5 - Věk slunce – cesta k produktivní společnosti

Nový směr **
dějinného vývoje nastoupený v sedmém tisíciletí před naším letopočtem měl nezanedbatelnou souvislost s ekologickou nestabilitou v Černomoří. Hospodářsky nejvyspělejší oblast tehdejšího světa byla postižena nedostatkem i krizí hodnot.
Tradiční výklad chodu světa založený na neměnnosti a rovnováze přírodních sil, filozofii, jež po věky provázela kmenová společenství lovců, už nemohl ve světle apokalypsy a převratných poznatků agrární kultury obstát. Bylo jen otázkou času, kdy lunární kult Matky Země ustoupí novému řádu rodící se zemědělské civilizace.
Legendy starověkých národů
přisuzují znalost zemědělství daru bohů. Nadpozemský původ měl Prométheus, který naučil člověka rozdělávat oheň, stavět obydlí, zakládat i sklízet úrodu. Tím na sebe přivolal hněv olympských bohů, neboť člověka učinil nezávislým na jejich moci, lidé se začali vymaňovat rozmarům živlů. V podání Skythů zlaté náčiní určené k polním pracím spadlo z nebes. Starořecké báje, mýty Mezopotámie i nejdávnější tradice severního Pontu vznikaly s potřebou vysvětlit a ospravedlnit proces změn v lidské společnosti, který znatelně zesílil po Potopě světa. Neolitický člověk přestával být vůči přírodě pasivní, již nebyl pouhým konzumentem divoké fauny a flóry, ale s nabývající jistotou přetvářel okolí k obrazu svému. Vydal se směrem technologického pokroku. Převratný proces však nemohl probíhat odděleně od duchovní sféry jeho tvůrců. Také pravěký rolník byl nerozlučně spjat s krajinou a usiloval o přízeň božstev.
Lunární svátky**
a intelektuální svět lovců jsou hluboko zakořeněny ve vědomí lidstva. Bylo by chybou se domnívat, že proměny mladší doby kamenné, jež zveme nástupem neolitu, nastaly během několika málo generací bez reflexe tradičních hodnot předků. Přerod migrujících společenství lovců sběračů v sídelní kulturu pěstitelů obilovin a chovatelů domácí zvířeny trval stovky i tisíce let, zpravidla v závislosti na klimatických podmínkách. Teplotní a srážková optima v období holocénu nastartovala proces globální neolitizace, avšak není výjimkou, že v řadě koutů země lovecký způsob života přetrvává a některá etnika (indiáni v Amazonii, australští Aboriginci, Inuité v Arktidě, sibiřští Čukčové, Evenkové i další) donedávna nepoznala vliv civilizace. Krok do produktivní hospodářské společnosti, na níž stojí i náš současný svět, se nicméně udál na konkrétním místě. Jak napověděly již předchozí kapitoly, „kulturní kotel“ Anatolie pozdního paleolitu nese všechny znaky prvenství, jádrové zóny, odkud se agrární principy a tvůrčí hodnoty lidstva šířily do dalších, dosud výhradně nomádských oblastí Eurasie a severní Afriky. Tepnami technologického a intelektuálního proudění byly řeky a jezera, dříve migrační cesty zvěře i lovců, nyní místa příhodná pro zakládání osad a rozvoj raného zemědělství. Nejprve v samotném ohnisku, následně s rozrůstáním sídel protokultury Van koexistovaly obě formy společenství vedle sebe. Demograficky úspěšnější populace pozvolna asimilovala méně početné lovecké skupiny, příchodem žen (zpravidla ukořistěním, v lepším případě směnou) lovci bezděčně přejímali návyky i znalosti rolníků. Náboženské zvyklosti zpočátku čerpaly z původního kultu, pokračovalo uctívání tura, lidé nepřestávali hledět k obloze. Avšak měsíční kult Velké Matky gradující v čase úplňků, s tím spojená četnost i spotřeba za lunárních svátků, přestávaly konvenovat požadavkům společnosti zaměřené na roční cyklus setby a sklizně. Nositelem přírodního koloběhu nebyl chladný měsíc, ale životodárné slunce.
Helios

• starořecký bůh nebes je zosobněním slunce, slunečního jasu a tepla. Jeho jméno nese i helénská kultura východního Středomoří. Helios svojí božskou podstatou nejspíše sahá do „reformního“ období neolitu před šesti či sedmi tisíci lety. V hypotetickém pravěkém slovníku výraz „HEL“ můžeme ztotožnit s nebeskou sférou, samotné „EL“ se zářivým slunečním kotoučem. Je více než výmluvné, že hebrejské slovo „el“ v biblickém výkladu znamená Bůh. Slunce = Bůh. Starobylost pojmenování potvrzuje i slovní stavba, která posloužila při rozboru geografického názvu Anatolie; „AN-AT“ tj. na Zemi. Obdobným seřazením slabik „AN-HEL“ s použitím předložky „na“ dojdeme ke slovu anděl, posel bohů, v doslovném překladu však slovo přečteme „na nebesích“. Ve slovním spojení ARK-AN-HEL vystopujeme vůdčí z andělů Archanděly, kteří jsou nebeskými tvůrci, staviteli. Archanděl Michael (ten, kdo je jako Bůh) byl duchovní inspirací průkopníků, nositelů světla. V Ráji učil Adama, jak obdělávat půdu a starat se o rodinu. Kultovní principy zemědělství byly úzce svázány s božskou podstatou slunce.

Dráha Slunce
po obloze, především jeho východy a západy, při soustavném pozorování z jednoho místa odhalují tajemství rotace Země kolem vlastní osy při oběhu kolem Slunce. Jen dlouhodobě usedlí lidé mohli na horizontu vnímat periodu zdánlivého slunečního pohybu, která se dvakrát do roka projevuje slunovratem. Migrující lovec měl tato sledování značně ztížená a snáze se orientoval podle noční oblohy, hvězd a kratších lunárních cyklů. Krajní polohy oscilace slunečního kotouče na východním a západním horizontu určují zimní a letní slunovrat. Ten dělí roční cyklus na dvě poloviny, dalším rozdělením na čtvrtiny dospějeme k rovnodennosti. Data slunovratů a rovnodenností předznamenávala čtyři roční období, v kalendáři zemědělců se tyto dny staly nejvýznamnějšími svátky v roce. Slunečním božstvem jasně vymezené etapy zemědělského roku – jaro, léto, podzim, zima a určení jejich počátků měly zásadní vliv na průběh polních prací i úspěšného chovatelství. Přesná měření pohybu slunce zaváděla nový řád do života zemědělců. Ten omezil dřívější tucet lunárních svátků na čtyři, společné kultovní povědomí lidem určovalo jak svátky slavit (dnes je známe jako Velikonoce, letnice, vinobraní a Vánoce), jak nakládat s potravinovými zdroji (masopust, dožínky), z generace na generaci přenášel agrární znalosti, tradice a zvyky. Uctíváním „zemědělských“ božstev si lidé získávali přízeň přírodních sil, jim přikládali moc při setbě, zajištění vláhy, zrání i sklizni.
Astronomická pozorování
a jejich výklad se staly významnou součástí života zemědělské společnosti. V jedné z nejstarších neolitických osad světa v Jerichu v údolí řeky Jordán (starověká Levanta, současný stát Izrael) při archeologické sondě tzv. tellu (zástavba, která ze sídlištních vrstev vytvořila pahorek) byla objevena kamenná věž. Věda ji považovala za součást nejstaršího městského opevnění, datovaného do sedmého nebo osmého tisíciletí př. n. l. Situování uvnitř zástavby však její obranný význam zpochybňuje a současný výklad se přiklání spíše ke kultovní funkci starověké observatoře. Z vyvýšeného místa, z vrcholu věže, která v sídelní aglomeraci nahrazovala přírodní útvar, mohl zasvěcený a k tomu určený pozorovatel sledovat zemský horizont a pohyby nebeských těles. Člověk, který uměl „číst“ oblohu, měl ve společnosti jistě výsadní postavení, neboť rozmlouval s bohy. Jeho pozice posilovala s důkladnou znalostí kultu a souvisejících astronomických zákonitostí, byl sikh – učený, kněz.
Pojmenování Jericho
je příbuzné s mezopotámským názvoslovým. Slabika „UR“, tak často zastoupená ve jménech tamních sídel (Ur, Uruk, Šuruppak, Uridu a další), patrně vyjadřuje charakteristický jev ploché krajiny středního a dolního toku řek Eufrat a Tigris. Každoroční záplavy přinášely z povodí v jihovýchodní Anatolii vláhu a současně úrodnou půdu ve formě bahna. Na jarních povodních stálo hospodářství klimaticky suché Mezopotámie, ale v konečném důsledku přivodily i zánik mnoha starověkých sídel (mocnost sedimentačních vrstev dosahuje na jihu Meziříčí i desítek metrů). Slovo „ur“ – bahno, se pak promítlo do řady jmen zemědělských osad v oblasti Úrodného půlměsíce. Na západě v Levantě se slabika „ur“ změnila v „er“ (např. Eridu, Jericho – Eriko). Věž v Jerichu tak mohla o generace dopředu předznamenat vliv a budování mezopotámských „chrámů“, stupňovitých věží zv. zikkurat. Raná podoba takové kultovní stavby asi z pátého tisíciletí př. n. l. byla nalezena v severomezopo­támské neolitické osadě Tell-el-Sauwan a měla podobu jediného stupně s charakteristickým schodištěm a masivními opěrami v nárožích. V dalších stavebních fázích již nabyla formy patrové pyramidy, jaké se následně objevily ve většině významných sídelních aglomerací Sumerů. Ta babylonská vstoupila do mýtů i neblaze proslulého biblického povědomí. Zikkurat, v hypotetickém názvosloví zapsaný jako SIK-UR-AT získává zřetelnější dobové kontury. Čteno odzadu; část země (AT) vystupující nad záplavami (UR) věnovaná učeným (SIK). Kněžský stav v Mezopotámii již nabyl společensky nadřazenou pozici, učení se vyčlenili z masy pracujících rolníků a řemeslníků a zaujali řídící roli. Z řad kněží, mezi lidmi vyvolených, jimž bylo dáno rozmlouvat s bohy, se etablovali vládci s budoucí královskou mocí.
Sílící moc
a praktikování institucionálního náboženství pozvolna měnily svět, rozvrstvily společnost a čím dál víc prohlubovaly závislost a nesvobodu chudší většiny obyvatelstva. Technologický pokrok civilizace přinesl nové možnosti, tvorbu hospodářského nadbytku i systém přerozdělování. Zemědělství i řemeslná výroba od samého počátku slunečního věku, aby naplnily ambice „hospodářského kultu“, směřovaly k růstu produkce, směny a obchodu i nezadržitelnému růstu populace. Tento civilizační proces si nikterak nezadá s naší moderní dobou, která mnohým připadá jako „cesta do pekla“. Avšak nebe a peklo k sobě měly vždy blízko. Zdánlivý rozpor znamenitě vystihuje angličtina; v tomto jazyce slovo „hell“ vyjadřuje temné a horké peklo, opak nebeské dráhy zářivého boha Heliose. V mýtech sluneční bůh vystupuje na oblohu ve zlatém povoze, který mu v podzemní výhni ukul božský kovář Héfaistos. Ovšem za soumraku Helios i se svým kočárem mizí na západě ve vodách moří a ubírá se podsvětím. Tam jeho pouť nekončí, ráno co ráno na východě opět nastupuje sluneční cestu po nebesích. Starověká báje je zpodobněním nekonečného koloběhu života i rovnováhy světla a tmy, principů, které jako nejvyšší zákon platí po všechny věky lidské existence.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz