Počátky 4 – Výměna bohů – rozchod kultur lovců a zemědělců
27. 01. 2013
Lidstvo postihl trest,
svět se ocitl na scestí a Potopa přivodila jeho zánik. Přežili a nový rod
založili jen vyvolení. Takové je biblické vysvětlení mytické události,
která se odehrála před více než osmi tisíci lety v oblasti dnešního
Černomoří. Kdo trest uložil, kdo určoval přeživší? Většina
pozdějších civilizací tuto moc připisuje božskému zásahu, síle na
člověku nezávislé, podstatě, která řídí běh světa. Obdobně asi
smýšleli i současníci zničující katastrofy. Lidský druh Homo sapiens je
od svých počátků schopen abstraktního myšlení. S rostoucí
intelektuální vyspělostí vnímal neuchopitelnou, ale všudypřítomnou
energii, která předurčovala životní cyklus i všechno dění kolem. Víra
v božské síly a zrod náboženství má kořeny již v dávné kmenové
společnosti lovců sběračů. Na základě prožitků řady generací si lidé
formovali představy o zákonitostech světa, společné vědomí je
sbližovalo i vedlo. Soulad s mocí tvořivou i ničivou udržovali po
tisíce let veskrze neměnnými rituály, orální i materiální kulturou.
Jejich život byl prostoupen mnoha podobami uctívání Božstva.
Nálezy antropomorfních figurek
mateřských proporcí, tzv. venuší, dávají tušit podobu kultu v období
pozdního paleolitu. Drobné amulety bývaly součástí přenosné výbavy
kočujících lovců. Předmět náboženského ritu putoval společně se svým
kmenem, obřad uctívání ještě nebyl spojován s vybranou „sakrální“
lokalitou. K obvyklým námětům rané umělecké tvorby patřila lovná
zvěř (mamut, nosorožec, bizon, tur, kůň) nebo silní predátoři (lev,
medvěd). Avšak postavičky zvířat mnohdy nesou známky záměrného
poškození. Nejspíše tak nezastávaly úlohu modlitebních bůžků, ale
sloužily loveckým rituálům jako pomůcka v přípravě na lov,
k překonání respektu před obávaným protivníkem. Obdobný význam lze
připsat i jeskynním malbám; barvité obrazy zvířat ve světle ohnivých
rituálů podněcovaly prožitek v pravěkém 3D kině. Avšak jen výjimečně
člověk zobrazoval sám sebe. Pokud ano, volil stylizovanou formu. Vzácně
dochované sošky venuší proporcemi a zdůrazněním mateřských znaků
zřetelně vyjadřují podstatu ženy, nositelky života lidského rodu. Symbol
rodičky se v paleolitické společnosti nejspíše transformoval do kultu
Velké Matky, uctívání životodárné – plodící – energie.
Vztah k matce
je nejstarším a také snad nejstálejším kultem v historii. V běžném
životě nemá žádné náboženské konotace. Hned po narození je nám
nejbližší vlastní matka, „ma“ bývá prvním dětským slůvkem,
neměnně vyslovovaným již celá tisíciletí. V matce se snoubí mateřský
cit s rolí pečovatelky o potomstvo, s matkou nás po celý život váže
nesmazatelné duchovní pouto. Pojmenování rodičky začíná ve všech
kulturách indoevropské jazykové skupiny stejně a slabičný tvar MA asi
patří k prvotním slovům lidského jazyka vůbec. Ve spojení MA-IA (maja
v balkánských dialektech, staroindické mai-, arménské may-) obsahuje
osobní zájmeno: já [jsem] máma. Zdvojené MA-MA vyjadřuje přivlastňovací
tvar; má [moje] máma. Latinské mater, řecké méter, anglické mother,
německé muter, mutti a další jazykové podoby jsou derivacemi původního
slovního kořene MA-AT. Ten se nám zachoval ve staroegyptské maat, matce
personifikované bohyní MUT, jež nejspíše představuje velmi starou
kultovní tradici Matky Země (AT; protoslabičný výraz pro Zemi). Mut byla
ochránkyní mateřství a v egyptském panteonu také zakladatelským
božstvem, neboť Mut byla první – sama sobě matkou. Tento odkaz na
nejdávnější mýtus nehovoří o ženě – matce, nýbrž
o univerzálním božstvu, které se stalo dárcem plodivé schopnosti. Figurky
kyprých tvarů odrážejí kult matky jako pokračovatelky rodu ve
srozumitelné antropomorfní podobě, nicméně jejich přijetí jako obrazu
Maat (Velké Matky či Magna Mater) není příliš věrohodné. Pokud
intelektuálně vyspělému člověku nebylo cizí uvažovat abstraktně, jistě
spatřoval božskou tvář jinde než ve vlastní rukou zhotoveném výtvoru.
Božský potenciál spočívá v dokonalosti, je tělem, ale zůstává
neuchopitelný, jeho moc vyzařuje v každém okamžiku našeho bytí. Tyto
energetické atributy lidé nemuseli hledat nijak složitě, nejjasnější
nebeská tělesa na obloze je provázela po tisíce generací.
Slunce a Měsíc,
dokonalé tvary zářivého světla působí silným magnetismem a neudivuje,
že v řadě přírodních kultů zastávaly úlohu významných božstev. Obě
vesmírná tělesa dnes umíme spolehlivě definovat. Na povrch Měsíce lidé
vystoupili před 40 lety, avšak ještě před několika málo stoletími byly
naše vědomosti skrovné, založené spíš na pocitech a mýtech. Tvář
nočního úplňku vyvolává mrazení, v citlivějších povahách podnes
probouzí skryté duchovní síly. Pohled do hlubin lunární záře vzbuzuje
respekt. Měsíc jako by zosobňoval nekonečný cyklus zániku a znovuzrození,
propojený s ovulačním cyklem ženy. Slunce tuto spirituální moc
postrádá. V rovině hypotézy lze božstvo Velké Matky zvané Maat spojit se
spirituální podstatou Luny. Lidem ukazovala svoji fyzickou, avšak
neuchopitelnou podobu, tvář, jež nesla jméno Mun (-en). Odtud pochází
řecké mene i anglické moon, původní české mensic má obdobu
v latinském mensis a lze tu spatřovat i základ pro slovo menses, tj.
ženské měsíčky. Luna pro naše předky byla nedílnou součástí Země, se
soumrakem ji opouštěla a v Zemi se také ztrácela, aby další den její
běh pokračoval v neměnném rytmu 29,5 dnů do nového úplňku, do tuctu od
zimy do zimy. Z cyklů Velké Matky byl odvozen lunární kalendář, který
užívali již paleolitičtí lovci sběrači. Úplněk, vrchol a současně
počátek cyklu lunárního znovuzrození, byl předmětem rituálního
uctívání. Intelektuálně vyspělá lovecká společnost stála nejspíše
také u zavedení zvěrokruhu a magických obřadů, které bychom dnes
považovali za pohanské a čarodějné. Dokud lidé vyznávali kočovný
způsob života, za svatyni jim postačila měsíčná noc a jednoduše
zbudovaná kultiště, patrně již kruhového „božského“ půdorysu. Na
konci poslední doby ledové se však začínal měnit i jejich životní styl,
podřizovaný novým přírodním podmínkám teplého a vlhčího klimatu
nastupujícího holocénu. Ve zvláště příhodných lokalitách východního
Středomoří se lidé pozvolna přizpůsobovali usedlejšímu sběračství a
po dlouhé generace spoluutvářeli základy raného pěstitelství a
pastevectví. Svět svobodných lovců a na půdě závislých rolníků se
začínal diferencovat nejen ve způsobu zajišťování potravy, ale
i v rovině náboženské.
Göbekli Tepe
je název nedávno objevené prehistorické lokality v jihovýchodním Turecku,
v oblasti východní Anatolie asi 40 km od města Sanli-Urfa. Zdejšími
zemědělci užívané jméno znamená „pupeční kopec“. Lidé tu při
snaze zušlechtit kamenitou půdu po léta pracně odstraňovali ploché,
vertikálně do země vrostlé balvany. Jejich tvar a rozmístění upoutaly
ředitele regionálního muzea, kterému se v roce 1994 podařilo vyvolat
zájem německých kolegů z archeologického institutu. Hned základní
průzkum vyvolal senzaci. Byla zjištěna soustava megalitických staveb, již
se podařilo i věrohodně datovat do poloviny 10. tisíciletí před naším
letopočtem! Göbekli Tepe je o celých 6000 let starší než pyramidy
v Egyptě! V době, které věda dosud připisovala nanejvýš lehké
hliněné chýše prvních rolníků, zde lidé stavěli z kvalitně tesaných
vápencových desek o hmotnosti 5–10 tun (výjimečně až 50 tun) a
tvořili výtvarně náročné skulptury a reliéfy. Ponejvíce zvířecími
motivy zdobené bloky ve tvaru nosníku, vždy soustředěné v kruhu okolo
středových obelisků, se opakují i v řadě sousedních kultišť. Zatím
jich bylo odkryto sedm, geofyzikální průzkum však prokázal další. Počet
kruhů může jít do desítek, opracovaných bloků jsou stovky. Původci
staveb významně mění pohled na neolitickou minulost. Zdejší civilizační
potenciál musel spočívat v „pokrokovém“ intelektu nikoliv zemědělců,
jak se dosud předpokládalo, ale mimořádně rozvinuté společnosti
komplexních lovců sběračů. Zcela bezpochyby se jedná o významný
chrámový okrsek, kultovní místo širšího regionu staré bezmála
12 tisíc let. Hromadění úlomků zvířecích kostí s bohatým
zastoupením tura nasvědčuje, kdo byl strůjcem velkých rituálních
svátků, jaké soustředění lovců toto místo zažívalo. Ale kterému
božstvu bylo zasvěceno? Nálezy figurek či antropomorfního zobrazení
venuše, jaké by se tu daly očekávat, dosud scházejí. Symbolika zvěrokruhu
a název místa však mluví řečí kultu Velké matky, uctíváním Luny.
Pupek, neboli „gepek“, je na geometrické venuši lovců z moravského
Předmostí znázorněn jako významný bod (kruh a jeho střed) ženského
těla, lůno jako ovál. Smysl pupeční šňůry v procesu zrození ukazuje na
propojení matky stvořitelky s potomkem. Kruhová svatyně coby pupek Země a
její pomyslné spojení s Velkou Matkou v době lunárních úplňků
učinilo z místa v agrárně vyspělé Anatolii 9. a 8. tisíciletí př.
n. l. centrum náboženského světa privilegované – lovecké –
společnosti.
Přeměna řádu závěru paleolitu
(mezolitu) v neolitickou sídelní společnost probíhala v různých
částech Eurasie s nestejnou intenzitou, jejím krystalizačním jádrem se
však stala právě oblast východní Anatolie, tzv. Zlatý trojúhelník.
Zdejší podhorské planiny tady měly zcela jiný přírodní charakter než
dnes a byly domovinou divokých obilnin, započala zde také domestikace
hospodářských zvířat. Trvalá sídla závislá na rostlinné produkci byla
zakládána v úrodných polohách u vodních zdrojů, jezer, řek a
vydatných pramenů. Oproti tomu původní lovecko-sběračské skupiny nebyly
vázány na jedno místo a v rané fázi zemědělství plnily cennou
prospektorskou a komunikační úlohu. Pro usedlé kmeny již nebyl lov natolik
prioritní a pozvolna nabýval rituální význam, za dalekým lovem se
vypravovali jen nejzdatnější z mužů. Starý lunární kult Velké matky
s tradičním obětováním ulovené zvěře tak mohli praktikovat jen
nemnozí, zpravidla bez vazby na vzdálená rodová sídliště, případně ti
z lovců, kteří zůstali u nomádského života, rané formy kočovného
pastevectví. Uctívání se tak pozvolna soustřeďovalo na vybrané sakrální
lokality, vrcholné svátky byly shodné s časem úplňků, „svolával“ je
sám Měsíc. V lovné sezoně se zde mohly scházet až stovky lovců, mezi
nimi i tvůrci megalitů, a s nimi i potřebná síla k jejich
instalování. Předpokladem ke shromažďování takového množství
hospodářsky neproduktivních lidí byly velké zásoby potravin. Zvěř se
patrně přiváděla na porážku živá, a to včetně ulovených turů. Píce
pro dobytek i rostlinné produkty jako pšenice, hrách a čočka musely být
ve velkém dodávány ze zemědělských osad. Obiloviny byly výchozí
surovinou pro výrobu kvašeného piva. Svátky a z nich plynoucí spotřeba
značně zatěžovaly agrárně specializované usedlé obyvatelstvo, nejspíše
povinné odvádět dávky lovcům k udržování přebujelého lunárního
kultu. Uctívání Velké Matky v raně neolitických osadách mělo naopak
komorní charakter. Jak ukazují nálezy z Catal Hüyük i jiných středisek
Anatolie, praktikovalo se v domácnostech či modlitebnách pro nemnoho
přihlížejících. Nástěnné malby a plastiky s motivem tura nasvědčují,
že k rituální porážce docházelo jen v symbolické rovině. Rytmus
života zemědělců se čím dál víc soustředil na roční přírodní
cyklus, jehož představitelem nebyl Měsíc, ale životodárné Slunce. Jarní
a podzimní rovnodennost určovaly termíny polních prací, zimní a letní
slunovrat zahajoval nejvýznamnější sluneční svátky.
K zániku či spíše záměrnému uzavření
svatyně v Göbekli Tepe došlo již někdy v sedmém tisíciletí př. n. l.
Pracně zbudované megalitické stavby byly zahrnuty množstvím kamení,
odpadu, úlomků keramiky a kostí. Působivé reliéfy s motivy zvěrokruhu
zmizely pod povrchem země, aby po další tisíciletí zůstaly zcela
zapomenuty. Doba pohasínání loveckého kultu se možná shoduje s datem
nedaleké přírodní katastrofy, průnikem moře do sladkovodního jezera na
severu. Potopou světa staré lunární božstvo ztratilo životaschopnost a
napříště muselo ustoupit novému kultu slunečnímu, moc tu převzala méně
vyspělá zemědělská populace. Než civilizačně dospěla raná střediska
severní Mezopotámie nebo jižní Evropy, svět na tisíc let upadl do temnoty.
Po největším z chrámů Luny zbyl jen pozoruhodný název Pupeční
kopec.
Radek Míka
