Počátky 2 - Zlatý věk – mezolitická kolonizace
31. 12. 2012
Ústup ledovců
ze střední a severní Evropy znovu učinil naše končiny obyvatelnými.
Člověk – lovec pozdního paleolitu, zdržující se v období
glaciálního maxima v klimaticky příhodnějších oblastech – se však
vracel pomalu. Vymrzlou krajinu nejprve osidlovalo rostlinstvo a menší
zvířata. Neandertálští příbuzní vymizeli, vyjma Středomoří byla
Evropa prakticky liduprázdná. Po odchodu vyspělé kultury lovců mamutů
z Podunají až do nástupu střední doby kamenné před zhruba deseti
tisíci lety nemáme o činnosti člověka na našem území než několik
vzácných dokladů. Avšak na relevantní fakta o závěrečné fázi
paleolitu jsou skoupé i oblasti jižní Evropy a Asie. Povětšinou jsme
odkázáni na konstatování, že v souvislosti s oteplováním klimatu
tehdejší lidé posouvali svá působiště dál na sever
a lovecko-sběračský způsob života plynul v neměnném rytmu, než se
kdesi na jihovýchodě zrodil tzv. neolit – první kultura zemědělců.
Můžeme však po dlouhých deset tisíc let pozdní doby ledové (mezi 18–8
tisíci let př. n.l.) rod Homo sapiens podezřívat ze stagnace?
V Pyrenejském podhůří
jižní Francie a Španělska se do tohoto období zvaného magdalenien (podle
jeskyně La Madeleine v oblasti Dordogne, Francie) datují nejúžasnější
malby pravěku, zejména výzdoba jeskyní Lascaux a Altamira. Ve skalních
prostorách udivují motivy zvěře, bizonů v pohybu, dávné obrazy vyvedené
v barvě i plasticitě. U nás malby nalezeny nebyly, nejspíš se
nedochovaly. Jeskyně Pekárna v Moravském krasu však vydala obdobné
svědectví v podobě rytin na koňských žebrech. Český magdalenien je
zastoupen nálezy sídelních aktivit v krasové oblasti nad Berounkou, odkud
pocházejí kamenné destičky s výjevy koní, sobů a kozoroha. Lidé,
kteří je tvořili, byli bezpochyby lovci. Vyznačovali se však neobyčejnou
kulturou výtvarného projevu, který nemohl existovat odděleně od rozvinuté
kultury slova a společenských rituálů. Jejich řeč nám zůstane utajena.
Neznáme ani hudbu a kultovní prostředí, v němž žili a jež dodávalo
jejich tvorbě smysl. Přenechali nám jen živoucí, leč němá díla skrytá
v temnu podzemních labyrintů. Svět na povrchu se řídil jinými, pro vědu
snáze měřitelnými zákonitostmi. Oteplování klimatu mělo za následek
tání pevninských ledovců a zvyšování srážek. Suchá, spraší tundry
zavátá koryta řečišť se rozvodnila, zvedala se hladina moří
a světových oceánů. Bývalá linie pobřeží s deltami řek, bohatá
loviště a vyhledávaná stanoviště, navždy mizela pod hladinou. I když
tyto dalekosáhlé vlivy probíhaly z pohledu lidského života velice
pozvolna, lovecko-sběračská populace se musela trvale přizpůsobovat
změnám, rozvíjet se. Lidé však díky proměnám klimatu a související
nestálosti v migraci lovné zvěře nepreferovali trvalejší charakter
sídlišť. Hmotná kultura, která by se zachovala v podobě pozůstatků
sídel a jejich vybavení, se nerozvíjela stejným tempem jako kultura
duchovní, při absenci pohřbů archeologicky neuchopitelná. Bohatství
v dnešním pojetí hmotného blahobytu neexistovalo. Pokud však o kulturním
bohatství tehdejších lidí vypovídají téměř zázračně dochované malby
a rytiny, neměli bychom jejich intelektuální svět nijak podceňovat.
Jih Evropy, východní Středomoří
a oblast Anatolie v nepříznivých dobách zalednění přijaly mnohá
kmenová společenství. Tady člověk soustředil a rozvíjel technické
znalosti, pěstoval kult i náboženské rituály. Na západě ještě
existoval pevninský most do severní Afriky. Přední Asie nebyla oddělena
Bosporskou úžinou, moře zvané Černé mělo podobu sladkovodního jezera.
Kdesi uvnitř „kotle kultur“ prošel civilizační projekt nositelů
pavlovienu další zkouškou. Lidská společnost podnes stojí
na teritoriálních zásadách; dokud je nadbytek, soužití s „cizími
kmeny“ má veskrze pozitivní dopad. V okamžiku potravinové krize si však
skupiny lovců a sběračů začaly konkurovat. S celkovým úbytkem stád,
v důsledku vybíjení i přírodních změn, docházelo k odlivu početných
kmenů na východ, kde ještě o mamuty či bizony nebyla nouze. Opustili
však rodná teritoria ti úspěšnější? Patrně ne, nikoliv ve většině.
Jako vítězové v konkurenčním boji ještě netušili, že budoucnost jejich
loviště změní k nepoznání.
S klimatickým vývojem
se měnila krajina i skladba lovné zvěře. Geologie mluví o nástupu
mladších čtvrtohor – holocénu. Z Evropy nenávratně vymizel srstnatý
nosorožec i velká stáda mamutů. Posledním útočištěm jim byly rozlehlé
tundry východní Sibiře. Stepní pásmo s pastvišti bizonů a koní
vytlačují neprostupné lesní porosty. Lovec závěrečné fáze paleolitu se
musel přeorientovávat na stopování lesní zvěře, kladení pastí a lov
ryb. Technické inovace se přizpůsobovaly potřebám člověka na cestě.
Používal štípaný kámen stejně jako lidé po tisíciletí před ním,
novou technologií však tvořil dokonalejší nože, dřívější odpad –
ostré úštěpky zvané mikrolity vkládal do dřevěných nebo kostěných
nosičů a měnil je tak v lehké a rychlé vrhací oštěpy či harpuny.
Zásadním zdokonalením byl luk a smrtící šípy svištící vzduchem. Pokud
byl k dispozici vhodný štěpný materiál (ten tehdejší lovec dopravoval
i zdaleka), nástroje nevyžadovaly žádné složité zpracovatelské dílny,
v mnohém měnily i taktiku lovu. Zdatný lovec si vystačil sám, v lesním
prostředí úspěch závisel víc na jednotlivci než na početné skupině.
Paleolitický model lovecko-sběračského kmene se začínal diferencovat.
Mezolit
vývojově zůstává spjat s pozdním paleolitem, je však jeho adaptací
na nové přírodní podmínky. Zatímco u nás se počátky střední doby
kamenné kladou 8 tisíc let před náš letopočet, na jihu započala o tři
až čtyři tisíce let dříve. Při větší koncentraci osídlení tamní
společnost populačně rostla a samotný lov přestával k obživě
dostačovat. Mezolitik jižního klimatického pásma musel měnit tisícileté
stereotypy, zvyšovat podíl rostlinné složky v potravě. Z pohledu lovců
se život stával chudším. Zavádění nových postupů při zajištění
obživy zvyšovalo pracnost, jež současně kladla nároky na změnu
organizační struktury společnosti. Mezolit Anatolie a východního
Středomoří již směřoval k zemědělské civilizaci. Ve srovnání
s tím sever, ještě s nevyčerpatelnými zásobami zvěře a přírodnin,
lákal dosud nezávislé lovce k osidlování.
Zprvu jen ti nejzdatnější
se pouštěli do chladnějších liduprázdných oblastí. S sebou
přiváděli svůj rod, v malém počtu pohyblivější
a přizpůsobivější. Lovec konce paleolitu a nástupu mezolitu, střední
doby kamenné, se před 12 až 10 tisíci lety stal kolonizátorem střední
a následně i severní Evropy. Jeho postup v nedotčené krajině se řídil
vodními toky, které mu byly schůdnou cestou i zásobárnou ryb, k vodě
přicházela lesní zvěř. Vystopování lidské činnosti však komplikuje
samo tehdejší přírodní prostředí. K zakládání osad si vybíral
písečné duny při řekách, které často měnily svá koryta, tábořil
u četných jezer, pozůstatku po ústupu ledovců. Osady byly nepočetné
a svým charakterem lehké, bez archeologicky čitelné stavební činnosti.
Na naše území pronikali lidé z Podunají. Vedle dolní Moravy to byly
jižní Čechy, mezolitické osídlení je doloženo v okolí bývalých jezer
Třeboňské pánve i přítoků Vltavy na Písecku. Své lovce a rybáře si
našla krajina Mělnické pánve při soutoku Labe s Vltavou. Díky nízké
konkurenci kolonizační populace bylo zásobování lovem relativně dostupné
a snadné. Studie z prostředí lovců a sběračů současné Afriky
dokládají, že k zajištění obživy tehdy postačily průměrně dvě
hodiny práce denně. V ostatním čase se člověk mohl věnovat výrobě
nástrojů, zábavě či zahálce. Již starořečtí filozofové tomuto času
přisuzovali atributy nejšťastnějšího období v dějinách lidstva.
Idealizovaná podoba volnosti, blahobytu a rovnosti se promítla do mýtů
řady národů.
Sílící migrace
pozvolna nabírala trend hledání nikým nezaujaté země, oplývající
dostatkem. Rodil se příběh, který důvěrně známe z pověsti
o příchodu Praotce k Řípu. Podání z Kosmovy kroniky o věku, jež
nazýváme mezolitem, říká: Povrch této země tenkrát zaujímaly širé
lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů
včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako
písku v moři nebo hvězd na nebi… houfům dobytka sotva stačila země.
Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby
chutné a výživné… …A poněvadž tato země za těch časů ležela
nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by
se jí dotkl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti nebo neúrodnosti
pomlčet, než říci něco nezaručeného. Když do těchto pustin vstoupil
člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných
míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně
a stráně a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou
prvá zřídil sídla…
Upadl by však v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nynějším
lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčit, jakých byli mravů,
jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak
byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní,
střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco
málo, ale pravdivého povědět o tom, jaký byl onen první věk. Byl
přešťastný, spokojený a se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou
pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo.
…také nikdo neznal slovo „mé“, nýbrž po mnišském způsobu vše, co
měli, za „naše“ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. Nebylo závor ani
nezavírali dveře před příchozím, poněvadž nebylo zlodějů, ani
loupežníků, ani nuzných. Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy,
a ty jen na střílení zvěře. Odkud letopisec, žijící před devíti
sty lety, čerpal? Byl znalcem antické literatury. Pouze v povědomí
o poměrech civilizací zatíženého jihu a dosud jejími vlivy
nedotčeného, tudíž šťastného severu se mohla nést myšlenka, kterou
v první knize díla Proměny (Metamorfózy) cituje římský básník Ovidius:
První byl zlatý věk, kde bez soudce a bez zákonů, jen sama o sobě
byla zachována věrnost a právo…
Opravdový věk hojnosti
přináší podnebí tzv. atlantiku. V 7. tisíciletí př. n. l. se klima
stává nejteplejším a nejvlhčím od počátku holocénu, současnost
nevyjímaje. Tehdy se do střední Evropy rozšířily listnaté lesy se
zastoupením dubu, buku, javoru i lípy, ubylo jehličnanů a bez-lesých
ploch. Mezolitické skupiny zde skutečně nacházejí ideální prostředí
k zakládání osad. Stopy člověka jsou doloženy nejen v tradičních
sídelních oblastech nížin, ale nyní i v polohách pahorkatin a horstev.
Život v divočině, lov a sběr z přírodních zásob lesa, místo pouhého
kořistění přechod k sídelnímu hospodaření, jasně vymezená
patriarchální společnost… Jakkoliv se nám může zdát mezolit
středozápadu Evropy kulturní stagnací, jedná se o alternativní
civilizační proces, se všemi klady a zápory tvůrčí mentality
jednotlivce.
Lidé měli své kořeny na jihu
Odtud si přinášeli technické znalosti i genetickou výbavu, zejména však
společné kultovní povědomí a orální tradice. Změna klimatu sice
umožnila osidlování naší krajiny, nebyla však jeho jedinou příčinou.
Člověk mezolitu uvažoval zcela současně. Závislost na zemědělské
produkci čím dál zřetelněji omezovala jeho svobody, zakládala
na sociálně rozdělenou společnost. Naši dávní předci měli odvahu
odejít za vidinou lepšího života, snadnější obživy, opustit stresové
prostředí. Avšak svůj „zlatý věk“ nalezli jen nemnozí, většinou jen
ti první, kteří se pro své následovníky stávali mýtem.
Radek Míka
K článku použity ilustrace Zdeňka Buriana. Informace na www.zdenekburian.com
