Ve čtvrtek 25. března 2010 předávala v Krnově firma Olpas Moravia Národnímu technickému muzeu zrestaurovaný sbírkový předmět, vůz arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, který bude Česko reprezentovat na výstavě salonních vozů evropských panovnických rodů v Utrechtu „Royal Class, Travelling Like a King“. Salonní vůz si pro soukromé účely nechal vyrobit arcivévoda Ferdinand d’Este v roce 1909, protože oficiální jízdy následníka trůnu byly vázány na provoz celého dvorního vlaku a schválení panovníkem. Firma Ringhoffer pro realizaci použila moderní typ skříně, navržený prof. Gölsdorfem pro rychlíkové vozy státních drah. Vnitřní uspořádání navrhl prof. Stibral. Pohodlný interiér, ve stylu blízkém anglickému klasicismu, je podřízen ryze rodinným účelům. Salon je pojat jako obývací pokoj, vybavený dvěma vysokými čalouněnými křesly, divanem, dvěma křesílky a velkým příborníkem. Na čelní stěně je umístěno podlouhlé zrcadlo s hodinami. Vedle salonu se nachází prostorná toaleta. Dvě jednolůžkové ložnice rodičů jsou spojeny posuvnými spojovacími dveřmi. Ze dvou dvoulůžkových ložnic pro děti lze vytvořit velký čtyřlůžkový prostor. Další dvoulůžkové oddíly s toaletou jsou určeny pro služebnictvo nebo hosty. Samostatná část s velkou skříní, z níž je možno sklopit lůžko, patří doprovodu. Vůz má kuchyňku a je vybaven signálním zařízením pro přivolání obsluhy. Parní topení ohřívá i vodu na mytí.
Od rekonstrukce salonního vozu arcivévody d’Este ke Slovenské strele
27. 04. 2010
S jednatelem firmy OLPAS MORAVIA s.r.o. Ing. Jaromírem
Foltýnem, která provedla unikátní rekonstrukci salonního vozu Františka
Ferdinanda d’Este, se potkáváme 2. dubna 2010 v Krnově na historickém
území Slezského velkoknížectví. Zjistili jsme, že máme spoustu
společných kamarádů – nadšenců, kteří své dovolené s rodinami
nezřídka tráví pracovními brigádami na různých železnicích. Např.
budováním Čiernohronské úzkokolejky.
Ano, jezdíme ale nejen k Aleši Bílkovi. Také do rakouského Maltendorfu,
Boloumurau apod. Opravdu jsme šílenci. Princip našeho fungování, tady ve
Slezsku, je ve dvou rovinách. Chceme být těmi, kdo provozují úzkorozchodnou
železnici do Osoblahy, avšak na to je nutné vydělat peníze. To neumíme
jinak, než že opravujeme vagony a lokomotivy Českých drah a ostatních
dopravců. Z výnosů renovujeme nějaký další úzkorozchodný vagonek a
provozujeme Osoblažskou železnici. Satisfakcí nám je, že Osoblahu
navštěvují lidé, kteří jsou jí unešení. To, co říkám, možná,
vyznívá naivně. Pro Osoblažskou úzkokolejku a hospodářský rozvoj tohoto
regionu to má přínos i v tom, že politici (včetně místních
představitelů) Moravskoslezského kraje si toho všímají a hospodářský
rozvoj zdejší oblasti podporují.
Spolu s vámi si tak i oni v rámci své profese staví cosi, co
má šanci přetrvat další věky.
A to je asi to hlavní, co nás i je naplňuje. Nicméně není to jen
o takovéto vzletnosti. Osoblažská úzkokolejka (jako v dobách, kdy
vznikala) přináší nová pracovní místa. Nabaluje na sebe věci, které
Osoblažsko moc potřebuje.
Přivádí na historické území Slezského velkoknížectví
spotřebitele z ostatních míst Česka a ze zahraničí.
Bohužel, málokdo v Česku je ochoten vnímat historickou svébytnost našeho
velkoknížectví, jež spolu s ostatními dvěma historickými územími
(Českým královstvím a Moravským markrabstvím) tvoří současnou Českou
republiku. Ještě v osmnáctém století Slezské velkoknížectví sahalo až
k Baltu, než ho naše habsburská vladařka Marie Terezie pozbyla. U nás
v pohraničí je dokonce domeček, kde údajně s císařem Bedřichem
Velikým část našeho velkoknížectví prohrála v kartách. Dnes je
výraznou motivací k útratám v Osoblažském výběžku Osoblažská
úzkokolejka. Nejen, že turisté na Osoblažsku vydávají peníze, ale
uspokojování jejich potřeb dává práci řadě lidí dalších profesí.
Jsou to tedy nejen ubytovatelé (hoteliéři a majitelé penzionů a
privátních ubytovacích kapacit), stravovací zařízení a programové
agentury inscenující přepadení vlaku, návštěvy pamětihodností apod.,
ale i dodavatelé všeho možného. A najednou se v tomto jakoby Bohem (leč
zejména zbytkem Česka) téměř zapomenutém kraji odehrává spousta aktivit
jenom díky tomu, že krajinou jede nějaká lokomotiva, která supí, z níž
se kouří, na niž všichni čekají, kdy se konečně objeví. Nedovedu si
představit, že by takový vlak teď u nás neměl být. Navíc tato aktivita
nesměřuje pouze k tomu, abychom občas vytáhli parní lokomotivu a jeli na
nějaký výlet. S Moravskoslezským krajem a Českými drahami intenzivně
jednáme o tom, aby osoblažská úzkokolejka převzala i každodenní
běžnou osobní dopravu.
Ve čtvrtek 25. března jste Národnímu technickému muzeu
slavnostně předali skvostně renovovaný, plně provozuschopný salonní vůz
arcivévody Františka Ferdinanda d‘Este.
Tenhle vagon je unikátní z mnoha důvodů. Byl vyroben v roce
1909 v Ringhoferových závodech v Praze. Je to neoklasicistní řemeslně
umělecké dílo odrážející (i na dnešní dobu) progresivní
technologické trendy. Salonní vůz Ferdinanda d‘Este má řadu nadčasových
věcí, které se i dnes dají vzít jako modus. Provozní rychlost vagonu
z doby, kdy auta jezdila do 30 km/h, je 120 km/h. To svědčí o umu lidí,
kteří jej vymysleli a vyrobili. O tom, že k němu jeho tvůrci
přistupovali tak, jako teď my k jeho rekonstrukci, tedy aby to nebylo jen
o penězích, ale o vynikající úrovni řemesla. Vagon je koncipován na to,
aby poskytoval zázemí devíti stálým uživatelům. Je v něm salonek, kde
se scházeli členové rodiny, v němž se snídalo, obědvalo, večeřelo a
příp. přijímaly návštěvy. Dále je tam záchod s umývárnou,
s neuvěřitelnou koncepcí, ve které je panoramatické zrcadlo, kde se
dotyčný mohl zkontrolovat, zda je vše na jeho úboru v ažuru. Umyvadélko
je zvláštní tím, že nemá odtok. Tím jak se zavírá do stěny, jeho obsah
vyteče mimo vagon. Hraběnka Chotková a arcivévoda zde měli nádhernou
luxusní ložnici, rozdělnou speciálními dveřmi. Já jim říkám dveře
loudilky. Arcivévoda k manželce sice mohl i přes chodbičku, avšak
prostorové dispozice vagonu jsou koncipované tak, aby se nemuseli potkávat se
služebnictvem. Je tam i ložnice dětí. Její dvě spodní postele se dají
rozklopit tak, že tam mohou spát ještě další dvě osoby, což zřejmě
kalkulovalo s možností přepravy sestřenic a bratranců dětí. Druhá
polovina vagonu je uzpůsobena coby zázemí personálu. Je tam obrovský
příborník, prádelník, dvě postele pro sloužící, rozkládací křeslo,
na němž spával vagondomus. Ten měl na starosti speciální avízovací
zařízení. Pokud někdo v soukromých prostorách vagonu otočil kolečkem
nebo zmáčkl tlačítko, objevilo se na něm číslo, kterého kupé a
požadavku se to týká, a on šel splnit přání. V okamžiku kdy měl
display (kruhové otvory) plný, použil reset kolečko, které mu vše
vynulovalo.
Vy jste ale renovovali nejen tento vagon, který familiárně
nazýváte Ferdinand, jež bude na mezinárodním veletrhu v Utrechtu
reprezentovat řemeslnou vyspělost a tradice naší vlasti.
Abychom zakázku renovace Ferdinanda dostali, museli jsme úspěšně udělat
řadu jiných vozidel. V r. 1994 jsme začínali motorovým vozem řady
810. Kromě vozu Ferdinand za obrovský počin považuji novostavbu (protože
to nebyla rekonstrukce) slezské opavské tramvaje. Od roku 1905 do roku 1956
(než je nahradily trolejbusy) totiž v Opavě jezdily tramvaje. Nám se
z jednoho totálního vraku podařilo postavit takovou repliku, že si ji
prohlížejí pánově ze Štrasburku a dalších renomovaných muzeí a ptají
se: „V jaké firmě se tato tramvaj opravovala?“ A tak dnes máme
podepsány smlouvy s rakouským městem Morau, a rekonstruujeme a dovybavujeme
úzkorozchodný vůz, v němž jezdil náš císař Franz Josef I.
v Salcbursku. To na sebe nabaluje další speciální zakázky, a tak jsme se
dostali i k exponátu, který považuji za nevětší unikát, a to
„Slovenské strele“, národní technické památce. Ta je dnes majetkem
Muzea Tatry Kopřivnice. Rádi bychom ji zprovoznili.
Včetně interiérů?
To považuji za to nejjednodušší. Největším problémem u takovýchto
technických věcí bývají pohonná soukolí a hnací mechanismus.
„Slovenská strela“ měla do určité rychlosti elektrický přenos výkonu.
Potom byl pohon přímý – Sousedlíkův nápad, že zprvu si bude pomáhat
elektrickým vinutím, které se poté, co jej vůz nebude potřebovat, odpojí
a bude poháněn napřímo. Takže je tam elektrika i přímý přenos výkonu.
Jsem pevně přesvědčen, že „Slovenská strela“ je opravitelná, a že ji
lze zprovoznit. Dát do původní technické excelence, a že po svém
znovuzrození cestu mezi Prahou a Bratislavou zvládne rychleji, než Pendolino.
Určitě by to byla komerčně úspěšná a všemi (včetně podnikatelské
sféry) hojně vyhledávaná atraktivita.