Na Retezat 4
28. 12. 2003
Stále v oblacích
Něco mne ze spacáku přeci jen dostalo. A tak jsem šel při té
příležitosti nabrat vodu. Při březích plesa pěna. Vysoká bílá jako
v čističkách odpadních vod. Nabírám ji raději z přítoku. Snídani
vařím ze spacáku. Říkám si: „Ještě se mi po tom bude stýskat.“
12.00 – Opět musím ven. Stále jsme v oblacích. Z obědového menu
vybírám: česnek, lovečák, chléb a čaj.
13.10 – Opět musím ven. Poté medituji nad mapou, co by, kdyby. Odněkud od
Zubů Peleagy hukot. Něco mezi vichřicí a ledovcovou řekou.
13.25 – Slyším nějaké hlasy.
15.00 – Opět vylézám ze stanu. Poté jsem se jal vařit. Bujon, čaj a
čočku. Konečně jídlo, které se dá kousat. Opět svítí slunce. Na
maličký okamžik nádhera.
17.30 – Neprší již hodnou chvilku, během níž jsem vylezl ze stanu
vyčistit si zuby. Poté se snažím zvyknout prsty na menzuru
šestnácticentimetrové zobcové flétny. Jde to. Beru si vitamíny a
acylpyrin. Trochu mne bolí v krku. Zítra bych šel rád bydlet jinam.
18.30 – Opět prší.
19.15 – Neprší. Zkouším mobil. Dochází dvě zprávy. Nějak to stihly,
protože jinak tu není signál. Jinak není jinak. Stále v oblacích.
Podruhé na Bukuře
15.7.
09.00 – Ó, jak nechtělo se mi. Venku stále v oblacích. Uplynulou noc
občas déšť s vichřicí. Není téměř vidět a já mám opustit svůj
teplý pelíšek a jít někam? Kdyby to byla jenom mlha. Ale ono je úplné
šero. Ani vařit, ani nic se mi nechce. Ještě chvíli hnípu. Pak se dávám
do vaření, během něhož dochází vařiči benzin. Nalévám nový a sakruji
i jinak ventiluji.
10.00 – Jsem po snídani. Správný vodák nevyráží před jedenáctou
hodinou. Zkřehlýma rukama dobaluji mokrý stan. Vyrážím po červené. Jdu
mlhou do sedla mezi Papušou a Peleagou. Ve
12.15 – obědvám těsně pod vrcholem Peleagy. Potom zase po červené.
Stále v mlze. Za sedlem, kde červenou protíná modrá značka, začíná
pršet. Na Bukuru docházím za regulérního lijavce. Ocitám se tu podruhé
v životě. Prvně v roce 1986, poté, co jsme s Pavlem Mališkou v tandemu
vylezli severní stěnou. Druhou dvojici tvořili Rahan a Šílený Felčar –
Petr Tříska. Lezl v kanadách a během výstupu hulákal francouzská
slovíčka a fráze, an se připravoval na svou mnohaletou chirurgickou misi
v Kasserine v Tunisku.
Boty opět plné vody
Za Bukurou ztrácím značku. Není. Jdu nad tušenými srázy po nějaké
pěšince mlhou a deštěm. Objevuje se žlutý pruh. Sestupuji po něm kamsi
dolů do mlhy. Kamzíci. V mlze se ale špatně fotografují. Boty mám opět
regulérně plné vody. Kolem
16.00 – se z mlhy vynořuje pleso. Tady budu bydlet! Rekognoskuji terén.
Prší. Všechno mi pod nohama čvachtá. Nakonec nacházím relativně
nepodmáčený plácek. Za silných poryvů větru v dešti stavím stan.
Kotvím jej pro jistotu ještě pomocnými provázky. Přesto si každou chvíli
lehá. Skoro všechno mám mokré. Nabírám vodu a přináším placatý šutr
na vaření. Nejdůležitější součástí výbavy je teď ručník.
18.40 – jsem po večeři. Brkaše. Pravděpodobně tábořím u Tua Portii.
Ale že jsem se po předchozí čtyři dny a tři noci ve stanu u Laku Mare na
ten dnešní drsný přechod něco nadřel!
