Na Retezat 3
06. 12. 2003
Asi za hodinu jsem přišel k sobě
Kotvím i střechu. Taky že jo! Nárazový vítr zkouší, co Gema vydrží.
Trochu jsem si zdříml. Za hodinu jsem přišel k sobě. Ale nejen že se mi
nechtělo vstávat, ale ani pohnout víčky. Stálo mne ohromné úsilí probrat
se a začít vařit. Uprostřed stanu placatý šutr a na něm vařič. Po
večeři mi opět jakákoliv aktivita dělá problémy. Čekám, až doprší.
Vylézám ze stanu umýt sebe i nádobí. Když je po všem a jsem venku,
rozhodl jsem se pro obchůzku plesa. A jak řekli, tak udělali. Kolem půl
osmé zalézám do spacáku. Zítra bych se rád podíval na Zuby Peleaze.
Co s volným časem
12.7. 8.30 Krásný den. Modrá obloha. Zlaté slunce. Tak na tohle jsem se
těšil, když jsem trčel neskutečné týdny a měsíce u počítače. Kus
deníku píšu během konzumace poridge, ale honem toho nechávám, studený se
už pozřít nedá vůbec. Odcházím v 11 hodin. Šlapu zpátky do sedélka.
Odtud na vrchol Custura 2457 m a po žlutém kříži na Papušu 2508 m.
Sousední vrchol je Peleaga. Počasí je už zase, že by každou chvíli mohlo
pršet. Scházím raději k plesům po červeném pruhu a potom po
šutrácích. V 15.45 u Lacu Mare nacházím místo na stan. Vařím venku.
Bolí mne páteř. Zřejmě jsem si poté, co jsem došel, ne včas oblékl
teplou mikinu a bundu. Každou chvíli navíc nějak špatně našlápnu, až mi
zatrne v nártu. Beru si acylpyrin a zalézám do spacáku. Po osmé se
probouzím. Bolí mne břicho. Že by žlučník? Přepálený špek a
česnek – vražedná kombinace. Jdu tam, kam i císař chodí pěšky. Hned
je mi lépe. Do deseti rozjímám nad mapami, co s volným časem.
Je to dřina!
13.7. Kapky bubnují o tropiko. Nějakou dobu se je snažím ignorovat. Přece
jen mne ale přinutily procitnout, vylézt ze stanu a následovat příkladu.
Nízko nad plesem se kupí černý dekl. Hřebeny hor v mracích. Vařím před
stanem ze spacáku. Dnešní poridge je obzvláště hnusný. Prší mi do
stanu. Zatahuji tropiko a jdu si zdřímnout. Nezbývá mi než konstatovat:
„Je to dřina!“ Právě jsem se opět probudil. Je čas oběda. Na tropiko
stále bubnuje déšť. Ve 12.30 se utišil. Donutil jsem se jít ven a pro
vodu. Bos. Ve 12.45 už zase poprchává. V 15.30 se probouzím. Jdu do plesa
pro placatý šutr. Instaluji jej ve stanu a vařím jedním vrzem bujón
s cibulí. Poté, co ho kus ujím, sypu do něj sušené mléko, brkaši,
majoránku, sůl a kmín. Nakonec nakrájený špek. V bříšku jako
v pokojíčku.
„Na samotě u lesa“
V 17.15 vylézám. Musím. Ledva jsem venku, zjišťuji, že roh stanu je pod
vodou. Kolem něj i pod podlážkou jezírko. V dešti dlabu peruánskou
lžící hlínu, rvu drny a kameny. Voda odtéká. Mokrý vítězně zalézám
do spacáku s otázkou: Vyčůral jsem se? Nevím. Zato venku. Jako ve filmu
„Na samotě u lesa“, kde scénář kázal panu Kemrovi konstatovat cosi
o pršení.
18.30 Majestátné velehorské ticho. Neprší.
14.7. V 8.45 se probouzím s hlavou v oblacích. Ale nejen s hlavou,
mokrým stanem, vlhkým spacákem a zkrátka vším. Je vidět sotva na pět
metrů. Balvany slizké. Tráva mokrá. Je to tvrďárna. Ze spacáku mne jen
tak něco nedostane.
