Na Retezat 2
02. 11. 2003
A stejně nevím, kde jsem
Balím vlhký stan a odcházím někam nahoru. Les ustupuje. Začínají
travnaté kopce, na nichž se pasou koně a stáda ovcí. Tu a tam roubené
salaše. Hřebenová cesta se stáčí. Traverzuji zpátky úbočím. I když
tam není kosodřevina, raději se vracím na hřebínek, o němž tuším, že
by mne mohl dovést k sedlu mezi pohořími. Obědvám zřejmě v sedle
Tulisa. A stejně nevím, kde jsem. Za sedlem stoupám po jakémsi smrčinou
hustě porostlém bočním hřebínku. Spíše prodírám až na horskou louku
s ovečkami. Bača chce cigarety. Nemám.
Silné pozitivní fluidum
Na hřebeni mne chytá vodorovný lijavec. Díky fujavici. Od slova fuj.
Oblékám goretexový komplet a nadávám, že jsem nevzal pláštěnu na bágl.
Viditelnost ani pět metrů. A kromě dešťové asi jinou vodu na hřebeni
nepotkám. Nabližuji to proto dolů. Kosodřevinou. Do mých jadrných nadávek
se začíná mísit psí štěkot: „Zlatí rumunští pejskové! Jak vás mám
rád!“ Hafají kousek pode mnou. Konečně jsem se prorval až k jejich
laskavě zuřivému štěkotu: „Nebojte, já nejsem medvěd…“ Ocitám se
na horské pěšině uprostřed stáda oveček a koz. Stádo vyzařuje silné
pozitivní fluidum. Nepředbíhám. Bača pronesl něco jako: „Exkurze…“
Je mi dobře.
Vzdor spoustě rychlých pohybů
Před odjezdem jsem impregnoval boty. Nevydržely. Mokrá tráva je prevít.
Když jsem u první horské bystřiny nabíral vodu, uklouzl jsem na slizkém
balvanu. Vzdor spoustě rychlých pohybů mne těžký bágl nekompromisně
uzemnil. Dosedl jsem na vzpříčenou hůlku. Nevydržela. U druhé vody jsem
už bágl raději sundal. Páchám hygienu. Prší. Ve stráni, ani ne moc
z kopce, vařím ve stanu. Neuhořel jsem ani nic nepropálil. Zprovoznil jsem
teleskopickou hůlku. Kapesním nožem jsem dělal do duralu kol kolem rýhu a
otvírákem na konzervy odstranil zdeformovanou část. Zbytek zafixoval
leukoplastí. Zlatý reklamní nůž od Shellů.
Už jsem se našel
11.7. V noci i po ránu prší. Čaj a poridge vařím ve stanu. Kolem
desáté balím a stoupám proti bystřině lavinovým žlebem. Malebno. Kdosi
přede mnou vrší další a další horizonty. Méně a méně strmé.
Ačkoliv, pořád hodně. Konečně jsem úplně nahoře. Přede mnou panoráma
velehorských štítů. Přecházím spojovací hřebínek a traverzuji několik
vrcholů. Hle, značky: červený pruh a žlutý terč. Už jsem se našel.
Potkávám další malebné stádo oveček. Psi mne ignorují, až na jednoho
mrňavého. Jdu pořád po vrstevnici, ale špatně. Za další zákrutou mám
jasno. Svítí sluníčko. Sešel jsem. Stoupám šikmo vzhůru přes kamenný
splaz, v jehož prostředku nad hlubinou obědvám. Docházím do sedélka.
Začíná se zatahovat a sněží. Pode mnou jsou dvě plesa. Neváhám a
začínám k nim sestupovat. U většího stavím stan.
