Munţii Suhardului 2

Kdyby, ti bejci, věděli
Úterý 30.8. Mlha. Viditelnost ani ne na dvacet metrů. Veliké kapky rosy na konci stébel září jako korálky. Za nedlouho mlha klesá a z východní strany kopce se jí prodírá oranžové cosi. Takže jsem i nejsem na výslunní. Vařím ze spacáku. Než jsem dovařil a začal jíst ovesné vločky, je tu! Nádherná ranní inverze. Co by za to který fotograf dal. A já taky, kdyby můj foťák nestávkoval. A protože mne opět čeká prodírání se kosodřevinou, volím jako cestovní úbor goretexový komplet. Podle mobilu vyrážím v 8 hodin (hodinky mi opět nejdou). Jdu klečí, pak nízkou smrčinou kamsi dolu do mlhy. V lesíku jsou sice prošlapané koridory, ale plné hlubokého černého bahna, rozhamťaného od krav. Postupuji velmi pomalu. Téměř není kam šlápnout, aby to neudělalo „ssschlamst“. Jedinou pozitivní věcí v tomto bahništi byly turistické značky na stromech. Pak jsem se definitivně ocitl v husté mlze na louce, která mne (značek nevidíc) svádí kamsi dolů. Po stranách sešupu je to hodně z kopce a jsou tam stromy. Vidím prd, kam jdu. A už vůbec, kam bych měl jít. Průvodce avizuje dlouhý sestup do hlubokého sedla v oblasti Obcina Diecilor. Slyším zvonce. Konečně civilizace. Ale ouvej. Kousíček ode mne se z mlhy se vynořilo šest bejků. Netváří se přátelsky. Vybavila se mi scéna z filmu „Všichni dobří rodáci“, jak tam jeden takový podle scénáře zamordoval Waldemara Matušku. Přistihl jsem se, jak si zpívám: „Mám trochu strach, když se dolů vracím…“ Ale pak jsem, těm bejkům, začal hulákat: „Halijá hej hou, běžte kravičky moje. Vy máte tu smůlu a v tom to vězí, halijá hej hou, běžte kravičky moje, tam kde řezník vás promění na hovězí.“ Tuři mne pozorně poslouchali. Dokonce tak soustředěně, že se přestali pást a přežvykovat. Jenom větřili. Tak krásně jsem jim to zpíval. Ostatně, kdyby věděli. že mi mají co oplácet za víc jak metrák tatarských bifteků, co jsem kdy zkonsumoval, asi by se nad tím zpěvem tak neustrnuli.

Už jsem se chtěl podle azimutu
V mlze jsem došel k jakýmsi salaším. Slunce se prodírá mraky. V jeho přízračném svitu jsem objevil hřbet kopce a vydal se po něm. Ale jen do času. Sedím nad někdejším vojenským zákopem nad okrajem lesa a čekám, jestli něco a někam uvidím. Naproti, zřejmě přes údolí, jsem v cárech mlhy zahlédl zalesněný hřeben. Už jsem se chtěl podle azimutu pustit lesem dolů (a to bych si dal!), avšak po levé ruce jsem nachvilku dírou v mlze zahlédl jakoby spojovací hřebínek. Vydal jsem se k němu a ona se na něm vyklubala značená cesta. Modrý pruh, modrý trojúhelník a dokonce i „můj“ červený pás. Cesta vedla lesem přes sedlo zavalené mnohaletými i zcela čerstvými polomy. Po značené cestě jsem pak lesem pokračoval i na druhé straně dělícího údolí. V 10.21 jsem si udělal přestávku. Zul jsem boty a orosil si nohy v trávě. Báječné! Dumal jsem nad tím, jak zbavit nohavice goretexových gatí zabahnění až po rozkrok. Zítra bych se totiž měl ocitnout v civilizaci, a když není nezbytno, nemusím v ní chodit zaprasen. Asi by to chtělo smýt bahno nějakou houbičkou. Mohutné, vodou nasáknuté mechy vedle cesty mne velmi zaujaly. „A jak řekli, tak udělali…“ Sundal jsem kalhoty a jal se jimi intenzivně objíždět mechoviska. Fantastický čistící efekt. Za chvilku byly široko daleko podél cesty samé takřka vyždímané a lehce zabahněné mechy.

Těžká pohoda kolkolem
Vyšel jsem z lesa a pokračuji po cestě přes rozlehlé ohrazené pastviny se stády dobytka a koní. Z dáli, od vrat jedné z ohrad, kudy vycházela má značená cesta, se ozývalo zoufalé bučení. Ohradu jsem raději opustil jinudy a dříve. To že jsem přelezl klády, mi zřejmě ušetřilo velkou komplikaci. To co tam řvalo jako kráva, bylo pět býků, kteří byli v ohradě zavřeni spolu s jalovicemi a tlačili se u východu z ohrady. No, zřejmě čeho je moc, toho je i na plemenné býky příliš.
12.20 Dělám obědovou pauzu pod Fărăoane (1715) a vyhřívám se na výslunní a pasu na brusinkách. Těžká pohoda se rozlévá kolkolem. Ve 13.30 pokračuji v chůzi. Nahoru na Fărăoane se mi nechtělo. Polední úpalem jsem jej traverzoval po vojenské cestě. Z pod Fărăoane vytéká silný pramen, a tak jsem v něm páchám hygienu. Prošel jsem krs les stále po cestě. Potom přes polanu kolem salaší s tím, že bude-li někde voda, že si udělám večeři. Kolem Şaunele jsem to vzal po modré značce, protože napajadela kolem salaší se mi nelíbila. V 16.30 jsem na vaření zarazil u stařičkého koryta v lese. Opět dělám rýži, abych měl brkaši pohotově na cestu. Pak strmě stoupám průsekem. Ovčí bobky a otisky kopýtek dokazují, že se tudy kamsi vede cesta. Z lesa jsem se vynořil u ohrad. V 18.30 jsem na dvojvrcholu. Je tam chlap. Má sekeru, baťoh, triedr a vysílačku (zřejmě hlídá, kde kdo ve velkém kácí načerno). Ptá se mne odkud jdu, zda se nebojím medvědů a kde budu spát. Naznačuji mu, že přímo tady na vrcholku. Ještě než odešel, měl jsem stan postavený.

www.romaniatourism.cz