Munţii Suhardului 1
22. 04. 2006
Mnoho psů, zajícova smrt
Nad Poianou je salaš, a jsem žádán o cigarety. Dávám. Pak se značená
cesta drápe přes pastviny příkře do kopce. Nahoře v 16.45 objevuji vodu.
Potkávám se u ní s kardiologem Martinem z Krnovské nemocnice a jeho
partnerkou. Vařím si večeři a čaj na cestu. V 17.30 Martina a spol.
opouštím. Razím po červeném pásu. U první salaše, cca tři sta metrů
vzdálené a zhruba o padesát výškových metrů dole pod cestou, bačové
dojí ovce – večerní dojba. No a psi se už zřejmě dlouho nudili a
nelitovali té dálky ani převýšení a přiběhli mne pozlobit. „Mnoho
psů, zajícova smrt!“ Opravdu nevím, proč si mne v mém věku pletou se
zajícem, ale bylo jich opravdu jako psů. Všichni chlapi zřejmě tahali
ovcím za cecíky, takže je neměl kdo pacifikovat. Záhy se na mne srotila
smečka asi tak dvaceti rozzuřených hafanů. Ohrnuté pysky, odhalené
tesáky, sklopené uši, vrčení a chňapání mi po nohou, zuřivý běs
v očích. Pouštěli hrůzu. A já také. Ale ne do kalhot. Nakonec jsem
zvolil systém couvání a hůlkami si vymezoval prostor, aby se mi nedostali do
zad. (Nad cestou příkrá stráň, pod cestou také.) Poté, co jsem za cca
čtvrt hodiny odcouval zhruba dvě stě metrů, většinu psů to přestalo
bavit. Až na šest. A tak jsem použil šutráky. Už jsem si vydobyl prostor
se pro ně shýbnout. A bylo po ňafání. Ale bylo to hodně zlé… Snad
nejhorší, co jsem kdy s pejsky zažil. Cesta mne vyvedla na vrch Căturii,
kde jsem se potkal s bačou pasoucím ovce. Dal jsem mu cigára a zapalovač.
Chtěl kafe, ale to jsem neměl. Ve 21.15 jsem den završil na nejvyšší
hoře Suhardu na Omu (1932), jehož vrchol je dodnes rozbrázděn zbytky
vojenských zákopů.
Zkušenost mi velela víc věřit značce
Pondělí 29.8. Východ slunce v 6.30 byl opět uchvancancující
včetně inverze, a tak jsem zalehl a šel ještě chrnět. 09.45 definitivně
vstávám. Vařím ovesné vločky a nikam nespěchám. 10.45 kufruji
(domnívaje se) směr Pietrele Roşii. Díky bloudění jsem našel podkovu.
Balím ji do celofánu a vkládám do kletru pro grafičku Všudybylu paní
Ivanu Mitáčkovou. Za chvíli nato jsem našel červený pás, po němž mám
podle průvodce „Rumunské a bulharské hory – Jiří Čížek a
kolektiv“ (mapy nemaje) jít. Tak jsem v 13.10 po červeném pásu došel
až za Pasul Suhardu. Je to tu sice hezké, ale jdu 90° jiným směrem, než
mám. Poobědval jsem a ve 13.45 jsem to vzal zpátky. Za sedlem Suhard
párkrát zahřmělo a spustil se hustý déšť. Přešel v průtrž mračen.
Byl jsem kousek od polorozpadlého krytého stání pro koně, takže ji
přečkávám téměř v suchu. Dívám se, jak se u dolejšího stání pasou
koně, a je to malebné. Cesta v 15.00 do táhlého kopce nazpátek, už
nikoliv. Bolí mne celý člověk. Dnes ráno jsem vyrazil skutečně správným
směrem, jenže mne vylekala modrá značka tam, kde měla být podle
„Čížka a kol.“ červená. Zkušenost z Rodny mi velela víc věřit
značce než svému chápání směrování trasy. Rozhodl jsem se tedy držet
se v průvodci uváděného červeného pruhu (jak jsem pak zjistil,
přetřeného na modro).
Cestu tam a zpátky
jsem završil v 16 hodin, a to u horského pramene u cesty pod Omem, po
níž jsem už dnes v 11 hodin kráčel opačným směrem. Večeři vařím za
stálého deště. V 17.00 pokračuji tu i onde po modrém pruhu do husté
kosodřeviny, kvůli které jsem se kompletně zahalil do goretexu. Každou
chvíli – ač už neprší, dostávám plný zásah. V 18.30 jsem se
prodral na Pietrele Roşii (1773 m) a z triangulační konstrukce udělal
sušák na oblečení a větrák na spacák. Večerní inverze. Slunce
impozantně zapadá za horský řetěz Rodny. V noci přišla mlha.
