Munţii Rodnei 2
23. 01. 2006
Jako několik dělbuchů
V noci začalo pršet. Z ničeho nic strašlivá rána. Jako by těsně vedle
mého stanu bouchlo několik dělbuchů současně. A pak zlověstný klid.
Vzpomněl jsem si na vyprávění mé babičky o tom, jak se jí chalupou
prošel kulový blesk a pak kdesi explodoval. V hlavě mi začaly šrotovat na
dané téma hororové variace. Ne a ne usnout. Docela jsem si řekl, mám-li
zapotřebí se, ztracen kdesi v rumunském pralese, takhle bát sám. No ale
pak jsem si uvědomil, že to má i svá pozitiva – až na tu explozi je tu
báječný klid.
Podařil se obzvlášť nechutný
Středa 24.8. Celou noc pršelo. Velké kapky z větví stromů
bubnovaly na tropiko a vydávaly znělé hluboké tóny. Definitivně vstávám
v 9.00 a jdu v mírném prchání ven vařit poridge. Podařil se mi
obzvláště nechutný. Balím ve stanu, co jde. Pak definitivně vylézám a
mokrý stan cpu navrch kletru. Opatrně scházím obtížně prostupným
terénem kamsi dolů. Pořád prší. Konečně nacházím místo, kde byly
zjevně nedávno káceny stromy. Na cestu vstupuji u obrovského smrku, na
němž se červená značka. Pohled zpátky utvrzuje, že jsem měl opět víc
štěstí než rozumu. Nad cestou kol kolem vysoké slepencové srázy.
Poetika v šumu deště
Prší až k salaši, kterou jsem den předtím viděl z Muncelu Riios (1703),
z místa, odkud mne skalnaté srázy přinutily se vrátit. Za ní se mi opět
ztratila značka. A jak jsem ji našel? No, po včerejší zkušenosti jsem
udělal rojnici a rojil se tak dlouho, dokud jsem ji neobjevil. Po rozježděné
lesní cestě pokračuji kamsi dolů. V goretexovém oblečení příjemná
poetika v šumu deště. 12.15 v jakémsi sedle na křížení cest mne
s otevřenou náručí a dveřmi čekala dřevěná bouda. Paráda! Je v ní
relativně čisto a sucho. Stavím v ní stan, aby oschl, větrám spacák,
vybaluji a rozvěšuji vlhké věci.
Asi tak jako Rudolfův pramen
Vody je dost. Padá shůry tak, že po cestách tekou okrově žluté kalné
bystřiny. Nabírám ji z louže u cesty vedle složených klád. Je sice taky
kalná, ale míň, asi tak jako mariánskolázeňský Rudolfův pramen. Až ji
převařím, bude OK. Je 14 hodin a vytrvale prší. Sedím na prahu
„hotelu“, píši deník a kochám se a žaludek se mi kroutí hlady. To
brzy, vždyť jsem ráno snědl všechen oves, co jsem navařil. Jdu dělat
oběd. Podle mapy se domnívám, že jsem v pasul Pietrii (1196). Obědvám
bujón, čočku a perník. Kolem půl třetí přestalo pršet.
V čundráckém nebi
Domeček jsem opustil v 16.15. Pokračuji po červené. Vede mne lesními
serpentinami příkře vzhůru. V 16.45 potkávám sestupující skupinu
utrmácené rumunské mládeže. Ptají se, jak daleko to ještě mají
k lovecké chatě. Říkám, že 10 až 15 minut a supím vzhůru. Konečně
les končí. Nastupují travnaté kopce. Kráčím (protože použít výraz
„jdu“ je pro ten okamžik málo slavnostní) oblým travnatým úbočím a
pak po širokém travnatém hřbetu kopce. Viditelnost nic moc. Mlha, nebo
oblaka? Spíš oblaka, protože pocitově jsem v čundráckém nebi.
V 18.45 u první kosodřeviny stavím stan. Předpokládám, že jsem kousek
před sedlem Tarniţa Bătrinei (1735). Ostatně, když jsou, musí tu být
nádherné výhledy. Třeba budu mít štěstí a budu je mít zítra
i já.
