I myslil sem sobě: „Ach, titoť lidé mimo všecky, co jich svět má, pobožnými býti příčinu mají, po tu hodinu životem svým jisti nejsouce.“ A ohlédaje se po nich, jak nábožní jsou, vidím, že jednostejně předce jako v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a všelikou prostopašnost provodí. Nad čímž se zkormoutě, napomínati jich počnu i prositi, aby, kde jsme, pamatovali, a takových věcí přestanouce, k Bohu volali. Než co platno? Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali¹, třetí opřáhali², čtvrtí vyhoditi strojili. Mámil můj, abych mlčel a hostem se v cizím domě býti pamatoval, kdež hluchým a slepým býti nejlépe jest. „Ach, nemožné jest,“ dím já, „aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji.“

Ach, nemožné jest, aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji

¹ osopovali se ² napřáhali, sápali se

Cestovat v Česku po často rozbitých a přeplněných komunikacích je o život. Naši sousedé – Rakousko a Německo – si už zavedli elektronické mýtné, čímž se ještě víc znásobil tlak tranzitní kamionové přepravy na beztak přetíženou (a to nejen díky bezprecedentnímu překračování povolené hmotnosti nákladů) českou silniční a dálniční síť. Rozvoj dopravní infrastruktury oddalují a prodražují obstrukce tzv. „ochranářů“ a dalších parazitů, kterým v duchu přísloví: „Kdo maže, ten jede,“ účel světí jejich prostředky. „Ach, nemožné jest, aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji…“