Menu

Roman Ray Straub generálním ředitelem Kongresového centra Praha

04. 08. 2017

img_0677Od 1. října 2016 je generálním ředitelem Kongresového centra Praha a.s. Roman Ray Straub. Před tímto angažmá pracoval v Albánii, Belgii, Česku, Francii, Karibiku, Německu, Portugalsku, Rakousku a USA ve společnostech a řetězcích Marriott International, v EURODisneylandu, v InterCity Hotels, Le Meridien, Dorint-Rogner, Vienna International Hotels & Resorts a dalších.

Pane řediteli, bohatá profesní kariéra rodáka z Bonnu!

Asi ano. Nastartovalo ji to, že otec v roce 1967 odjel pracovat do Bruselu, a tak jsme se celá rodina, maminka, já, sestra a dva bráškové přestěhovali za ním. Chodili jsme tam do Evropské školy pro děti diplomatů. Sestra a bratři se vrátili do Německa, avšak já nastoupil na střední školu v Bruselu. Kamarád mne totiž přemluvil: „Romane, hotelnictví je fajn. Poznáš svět. Ve Švýcarsku je super hotelová škola.“ Já však nebyl pro Švýcarsko, už kvůli astronomickému školnému. Nastoupil jsem čtyřleté studium na hotelové škole CERIA v Bruselu. Avšak ouvej. Francouzský systém. Výuka ve francouzštině od osmi ráno do sedmi večer. Nezbylo mi než buď šidit svá hobby – ragby a házenou (byl jsem brankář), nebo školu. Mé sporty jsou hodně tvrdé, ale škola byla ještě tvrdší. Třicet zkoušek, a když jediná nezvládnutá, v září reparát. Nebyl jsem nějak zvlášť vynikající student, ale procházel jsem. V té době už měl řetězec Inc. Marriott Hotels International po Evropě zhruba sedm hotelů a hledali někoho na Management Trainee. To byla škola! Každý týden sedmdesát hodin v práci. Pak jsem byl na pracovní vízum půldruhého roku v USA v Connecticutu. To rovněž bylo super! F&B Training. Kuchař sice nejsem nijak skvělý, ale zato dobrý číšník. Management Training byl intenzivní. Každý týden pět deset hodin školení a sedmdesát osmdesát hodin v práci. Všechno, co jsem se nenaučil ve škole, mě naučil Marriott. Super, super, super! Ta štace pro mne byla završením jedné z mých profesních etap. Ale pak ta kariéra! Marriott byl sice všude, já však nastoupil k EURO Disneylandu Paříž, pro nějž jsem otevíral pětitisícisedmisetpokojový hotel. V každém pokoji čtyři postele! Nebylo to typicky francouzské prostředí, zato práce, práce, práce pro pre-opening. Nastoupil jsem na pozici F&B a záhy přešel na Front Office, které je mou srdeční záležitostí. Na Front Office hotelu Cheyenne nás bylo sto zaměstnanců. Psychicky těžký byl duben 1992 už proto, že Francouzi nemají moc rádi americké tradice. Avšak opět ohromná praxe! Něco jako Las Vegas! Mám tři školy: CERIA, Marriott a Disney. Pak se mě jednou v hluboké mimosezoně zeptali: „Romane, mluvíte německy? Vezmete si dvacet lidí a půjdete pracovat pro cestovní kancelář Colt Khol v Německu.“ Ale tam nic moc. Protože jsme hodně rozvětvená rodina, jel jsem navštívit bratrance do Freiburgu, kde je Steigenberger InterCityHotel. Zrovna hledali obchodního manažera. Strávil jsem v něm půldruhého roku. Jsem Němec, jenomže v Německu, jak ve Všudybylu konstatoval slavný československý režisér „Básníků“ profesor Dušan Klein, je moc Němců (viz www.e-Vsudybyl.cz, článek: „Těžko může někdo učit režii hraného filmu, když za sebou nemá ani jeden hraný film“). Pak mne oslovil Peter Fürnkranz, Sales Manager hotelu Diplomat řetězce SRS (dnes World Hotels), že budou v Praze otevírat hotel Don Giovanni a hledají člověka na pozici Sales & Marketing Director. Tak jsem se ocitl v Praze. Dobrá zkušenost! V Don Giovannim jsem pracoval dva roky a tři měsíce a má manželka, která je Češka, v něm byla na Front Office. Chvilku jsem taky působil v Albánii v Tiraně v hotelu Europa, ale to mi táta rozmluvil. Pak dva roky v Portugalsku v Le Meridien (dnes Starwood, což je rovněž Marriott), kde jsem byl obchodním a marketingovým manažerem pro čtyři hotely. Potom jsem vzal angažmá coby Area Sales & Marketing Manager v Karibiku, kde jsem během dvou let zažil tři hurikány. Z toho dvakrát jsem si „sáhl na dno“. Dvakrát totální pohroma! Několik dní bez elektřiny, bez vody, bez ničeho… Ale i v Karibiku to bylo super, jenže šílené práce. Dva Samsonite kufry a pendlovat mezi Evropou a Amerikou a Karibikem – Martinic, Guadeloupe, Saint Martin, Jamajka. Avšak úžasný tipový kontakt pro aktivity MICE. Pak jsem pracoval v USA ve vyhlášeném kongresovém hotelu Venetian s pěti sty pokoji. Školen jsem byl ale na generálního ředitele. Po dvou letech, což je můj interval, jsem nastoupil na ústředí Le Meridien, kde jsem měl na starosti reorganizace, leisure a MICE segmenty. Posléze mne oslovili, chci-li pracovat v USA. Odpověděl jsem: „Yes, Iʼm ready.“ Následovalo: „Beverly Hills?“ „OK,“ odpověděl jsem: „We will go!“ Sbalili jsme se ženou kufry a byli v Americe. Na hotelu Le Meridien Beverly Hills každý den nějaká celebrita: Sean Connery, Jody Foster, kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger… Po půldruhém roce mi 11. září 2001 volá táta: „Synku, rychle, sbal kufry, máme katastrofu.“ Avšak kalifornské Beverly Hills je od New Yorku pět hodin letu. V té době můj šéf a Area Manager v něm měli mítink. Naštěstí u Central parku. Nicméně 11. září bylo pro náš hotel pohromou. Beverly Hills je totiž postaveno na zábavě a zase na zábavě. Všechno to padlo. Z pěti set zaměstnanců jich odešlo na tři sta. Po tři měsíce byl USA hlavním tématem terorismus. Na vánoce jsme byli se ženou doma v Praze. Já šel shánět dárky, a nedaleko Jindřišské věže mne uviděl pan Martin Lachout z Rakouska: „Vy nejste v Beverly Hills?“ „Ne, jsem doma na vánoce,“ řekl jsem. „Zuper!“ vykřikl, „otvíráme hotel na Novém Smíchově. Máte čas?“ „Nemám,“ odtušil jsem, „sháním dárek pro tchýni.“ „OK, za deset minut v hotelu Palace.“ Ten rozhovor tam trval šest hodin. Praha sice není Beverly Hills, ale Vienna International Hotels & Resorts (dnes Vienna House) je skvělá společnost! Po čtrnácti dnech zpráva: „Máte nový kontrakt. Jste Opening Manager pro andelʼs hotel.“ Potom přibyl andelʼs Suites a k tomu jsem byl ředitelem hotelu Diplomat. Po Diplomatu přibyl hotel Angelo. V roce 2010 jsem u Vienny skončil. Odešel jsem do Innsbrucku na pozici generálního ředitele Grand Hotelu Europa, patřícího pod Palenca Luxury Hotels. Mám rád velehory a Rakušany, byť majitelé hotelu byli Italové. Jenomže manželka s dětmi (Mia Valentina se narodila 2003 a Matteo 2006) zůstali v Praze, a já se s nimi viděl jednou za měsíc. Proto jsem se vrátil domů do Česka.

interpol_bez-logPane Straube, jaké jsou vaše cíle na pozici generálního ředitele Kongresového centra Praha (KCP)? Uvažujete o renovaci a dostavbě KCP, kterému citelně chybí výstavní plochy, díky čemuž hospodářství České republiky přichází o nejlukrativnější kongresy a ruku v ruce s tím o stamiliony korun zahraničního inkasa a odvody z nich do veřejných rozpočtů? Obchodně nejzajímavější mnohatisícové kongresy jsou totiž zpravidla provázeny velkými výstavami.

Mám rád výzvy, a navíc, doba českému kongresovému byznysu přeje. KCP má obrovský potenciál, pracovité lidi a prozíravé akcionáře. Naším dlouhodobým cílem je pomoci Praze dostat se do roku 2020 do top pět evropských kongresových destinací. Coby KCP jako takové máme dva rozvojové cíle, které k dosažení této mety a znásobení zisku směrují. Jedním je up garde objektu KCP a druhým dostavba vámi zmiňovaných výstavních prostor. Co se týče kongresů pořádaných v KCP, jejich vyvrcholením bude kongres kongresů ICCA 2017. Jeho získání byl džob naší současné obchodní ředitelky Lenky Žlebkové, když ještě zastávala funkci ředitelky Prague Convention Bureau.