Menu

Jako Alenka v říši divů

27. 06. 2018

Rozhovor s předsedou Svazu českých a moravských výrobních družstev, členem
představenstva Evropské konfederace výrobních a sociálních družstev CECOP a výkonného výboru Mezinárodní organizace průmyslových a řemeslných výrobních družstev CICOPA a místopředsedou Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky JUDr. Rostislavem Dvořákem jsme se v tomto vydání rozhodli věnovat lidským zdrojům.

Pane doktore, životní úroveň je zejména o konkurences­chopnosti lidí a země. V roce 2014 Chairman Europe Microsoft Corporation Jan Mühlfeit na toto téma pro Všudybyl uvedl: „Státy s nejvyšší konkurenceschop­ností jsou ty, v nichž kladou důraz na využívání blahodárných přírodních zdrojů, na pohyb a relaxaci v přírodě.“ Nicméně obdobně jako se z Česka podařilo udělat potravinově nesoběstačnou zemi a kolonii, z níž odtékají stamiliardy korun, podvedlo se odbourat i zdravotní prevenci. Praxe ukazuje, byznys kolem zdraví zdravé lidi nepotřebuje, aby mohl rok co rok chtít víc a víc peněz z veřejných zdrojů. Ostatně i předchozímu ministerskému předsedovi a jeho ministru zahraničních věcí se spolu s odborářskými bossy dařilo čtyři roky razit, že Česko další pracovně způsobilé lidi nepotřebuje.
Nikdy jsem žádného ministerského předsedu ani ministra zahraničních věcí neslyšel říci, že naše země pracovně způsobilé lidi nepotřebuje, ale některé jejich postoje k tomu měly blízko. Ano, s nedostatkem pracovníků je v Česku tristní situace, a to nejen v průmyslu. Je potřeba říci, že už tři roky signalizujeme vládám České republiky, že v průmyslu hrozí změny a postupná stagnace, protože ve fabrikách chybějí lidé. Celých sedm let, co jsem předsedou Svazu českých a moravských výrobních družstev, objíždím naše členské firmy a snažím se pomáhat a uplatňovat vůči vládě a ministerským úředníkům požadavky a přenášet důležité informace. Loni a na začátku letošního roku už téměř všechny výrobní firmy jako zásadní a prioritní problém uváděly nedostatek zaměstnanců a v jeho důsledku odmítání objednávek, neplnění termínů, ztráty a tím vyvolaný, avšak rentabilitou nepodložený růst mezd, který je velice ztěžuje. Nechápou složitou byrokracii v možnosti získat pracovníky ze zahraničí tak, jak to běžně řeší ostatní státy, například Polsko, Maďarsko, Rakousko či Slovensko. Když jsme poprvé žádali Sobotkovu vládu, aby se tímto problémem účinně zabývala, předložili jsme důkazy, jak negativně působí české zastupitelské úřady na Ukrajině. Jak obchodují s ukrajinskou mafií, která rozhoduje, zda nějaký Ukrajinec dostane, nebo nedostane povolení k práci v České republice. Odmítali jsme populistické postoje odborů, které vláda přijímala bez ověření faktů. Když se český podnik obrátil na Ukrajinu, aby odtud získal pracovníky (byť si je sám vyhledal), české úřady to vyřizovaly „rychlostí“ desítek případů měsíčně –
a my potřebovali tisíce. A to nebudu hovořit o tom, co Ukrajinec, který chtěl pracovat v Česku, musel strpět a zaplatit, aby se vůbec dostal na český konzulát. Když v té době český zaměstnavatel předložil požadavek například na deset zaměstnanců, trvalo tři čtvrtě roku, než jeho žádost české úřady vyřídily. A to Sobotkova vláda otevřela další konzulární enklávu ve Lvově se zdůvodněním, že je tam korupční systém méně zaběhlý. Přiznám se, že jako člověk, který celý život šéfoval firmám, jsem byl z těchto poměrů jako Alenka v říši divů. I přes otevření druhého konzulárního pracoviště a jeho personální posílení vyřizovaly české úřady požadavky českých výrobců o udělení pracovních povolení čtyři měsíce i déle! Když má fabrika objednávky a potřebuje lidi, tak je potřebuje hned nebo přinejmenším co nejrychleji. Když to otočím, tak lidé na Ukrajině, když se s nimi firma domluví, aby k ní přišli pracovat, nebudou čekat půl roku. Přijmou raději nabídku z Německa, Polska nebo Maďarska a za měsíc mají práci.
Z Ukrajiny za poslední čtyři roky byl odliv pracovních sil přes dva miliony lidí. A přestože se zejména v poslední době přístup vlády zlepšil, obávám se, že už tam potřebnou pracovní sílu s kvalifikací nenajdeme. Proto se začíná mluvit o Mongolsku, Filipínách, mluvíme i o Srbsku. Hledáme zdroje kvalifikovaných pracovních sil a zdoláváme bariéry státní byrokracie. Už léta bylo z demografických křivek a situace v českém školství jasné, že z domácích zdrojů potřebné množství práceschopných lidí nedostaneme. Představte si, co to je za vládu, když ví, že bude nedostatek pracovníků, a nereaguje. Naopak skřípne v jednotě s odboráři ventil, aby vytvořili v produktivitou a zejména rentabilitou nepodloženém prostředí tlak na růst mezd. I hlupák má sebezáchovu a je mu jasné, že když bude nedostatek pracovníků, dojde ke snížení produkce, ztrátám, a tím pádem ke snížení finančních zdrojů pro rozvoj, pro lidi a potřeby státu. A vláda? Ta v podstatě neudělala nic účinného, aby to vyřešila. Poslouchali Josefa Středulu, který říkal: „Co budeme se zahraničními pracovníky dělat, až konjunktura pomine? Vždyť zahraniční pracovníci rozmělní naše mzdy.“ Jako kdyby neexistovala časově determinovaná pracovní povolení, kterými lze trh práce korigovat. Jako by neznali jasné závazky zaměstnavatelů v linii společenské odpovědnosti. A tak bez produktivity a rentability neřešením nedostatku pracovníků nastartovali růst mezd. Účinné, ale krátkozraké. Stát opět škodil, místo aby pomáhal. Respektive aby nahradil rychlými a správnými kroky svou dlouhá léta špatnou populační politiku a nekoncepční stav českého školství. ¨
Situace už dospěla do stadia, kdy se Česko sice chlubí nejnižší mírou nezaměstnanosti, ale už se nehovoří o tom, jak jí bylo dosaženo a jaké to má dopady. Že jako za komunistických vlád náboráři číhají před podniky a přetahují zaměstnance z firmy do firmy a přeplácejí je třeba i z prostředků na investiční rozvoj. Odboráři docílili toho, že se firmy v prvním kole začaly trumfovat mzdami, aby jim neutíkali lidé, a začaly peníze určené na rozvoj a investice vynakládat na zvyšování mezd a na to, aby k sobě přetáhli zaměstnance jiných zaměstnavatelů. Firmy se zahraničním kapitálem jsou navíc ve výhodě, která snižuje českým výrobcům konkurence schopnost. Toho Sobotkova vláda ruku v ruce s odbory docílila za dva roky.
Konjunktura ale není věčná a vznikající situace přelom do recese urychluje. Prognózy, které deklaruje Hospodářská komora ČR a možná i Svaz průmyslu a dopravy ČR, že se růst ekonomiky trošku zpomalí a půjde pod čtyři procenta, jsou krásné. Já říkám, že na zlomu roku 2018 a 2019 půjde pod tři procenta. A v následujícím roce se její zpomalení ještě prohloubí. Zaměstnavatele mohu uklidnit. Ne tím, že jim vláda pomůže zajistit pracovníky, aby si (dokud to jde) vytvořili rezervy na horší časy, ale stačí ještě půldruhého roku počkat a už zase bude na trhu práce lidí dost. Na zlomu let 2019 a 2020 se konjunktura otočí směrem ke stagnaci. V Česku začne narůstat nezaměstnanost a recese vystrčí růžky. Byl bych rád, kdyby tyto změny neměly příliš ostrý zlomový charakter. Na tomto obratu bude mít významný podíl to, že minulá vláda České republiky společně s odboráři přibrzdili dynamiku hospodářského rozvoje. Že neumožnili firmám zajišťovat si efektivně a v potřebné míře pracovníky ze zahraničí a že to, co vyprodukuje naše školství, „posilováno“ vzory prezentovanými veřejnoprávními medii, je málo použitelné, kdy Česká televize veřejné finance vynakládá na natáčení bulvárních zpravodajství, prezentaci násilí a opomíjí veřejnou osvětu, vzdělávání a pracovní úspěchy, zručnost a podnikatel či zaměstnavatel a dělník se stávají nežádoucími, okrajovými tématy.
Když jsme argumentovali přesuny firem a výroby do jiných zemí, Josef Středula nám na tripartitě řekl: „Ať jdou.“ A řada firem opravdu jde a výrobu přesouvá do zahraničí, kde nachází dostatek pracovních zdrojů. Odboráři tento trend ještě před rokem zpochybňovali. Avšak jen v rámci Svazu českých a moravských výrobních družstev jsou takových podniků, které začaly vyrábět jinde, desítky, a dokonce si tam stavějí fabriky (na Slovensku, v Rusku, ve Vietnamu, v Arménii aj.), protože doma v Česku neseženou zaměstnance. Nejsem si ale jist, že podnikatelé po nástupu recese ty firmy v zahraničí zruší a vrátí se, aby vytrhli odborářům a vládě trn z paty.


Archiv vydání

2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 04/2018
04/2018 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
ŘLP