Výletní restaurace: zahrádky dříve a dnes

Bývala jich spousta a byly kouzelné. Mezi válkami se okolí Prahy pyšnilo desítkami zahradních restaurací, kam se jezdilo na celodenní výlety. Bylo také proč: malebné prostředí, espritní, noblesně odění obsluhující, bohatě založené stoly a téměř všude odvedená, každému srozumitelná kuchyně. Vzpomenu některé, jež se těšily velké popularitě. Především ty, které vydržely dodnes. Jsou to oba ostrovy, Žofín a Střelecký, potom Nebozízek, Letenský zámeček… jistě jsem nějaké nerad opomněl. Fungovaly podle dnešní situace až neuvěřitelně: osvětluje to několik informací z upoutávky žofínské Zelenkovy restaurace ze sklonku devatenáctého věku „... vzorně upravené pokrmy za ceny civilní… … Smíchovské a výtečné Plzeňské z měšťanského pivováru… …Pijárna vod minerálních otevřena jest o páté hodině ranní!“ Dnes restauraci provozuje skupina Stones Catering a řadí se mezi fine diningové adresy ve městě.

Nebo Nebozízek – tamní jídelní lístek čítal krom jiného neuvěřitelných pětadvacet předkrmů, šestero úprav ryb… Dále jedenáct jídel vaječných, bez jednoho dva tucty hlavních, deset moučníků, a – po važte! - na čtrnáct druhů sýrů!

Nebozízek třetího milénia sestává z kryté prosklené terasy – krom kamenné restaurace – a nabízí širokou škálu pokrmů české i mezinárodní kuchyně. Lákající předkrmy - medový meloun s parmskou šunkou a bazalkovým olejem, vymazlené hlavní chody - grilovaný candát na salátu z manga a avokáda s bramborovým pyré – i dezerty, kterým se těžko odolává.

Z podniků mimo centrum města měla pak své kouzlo Šlechtova - nebo Hlavní, chcete-li - restaurace ve Stromovce. Ta po letech chátrání prošla tříletou totální rekonstrukcí a dnes je budova opět v plné kráse připravena každým dnem zahájit alespoň dílčí provoz.

Silným magnetem pro celodenní výlet byly Barrandovské terasy, které také prožívají návrat ke slavné minulosti. Na ten si však ještě nějaký čas počkáme. Většinu restaurací tohoto druhu - včetně  Navrátilovy restaurace téhož jména v Sedlci v podobě slona  - a byly jich stovky, vzal čas. Nebo „vítězný“ únor. Ale i rozhodnutí o vodních dílech na Vltavě.

Po sametovém listopadu se zahrádky do města vrátily. Pravda, v jiné podobě a v nových podmínkách. Mnohdy bohužel podle nepochopitelných scénářů. Na chodníku vedle čtyřproudové ulice, kdy vám jídlo koření zplodiny stovek automobilů. A v hluku, při kterém není slyšet vlastního slova.

Pravda, existují zahradní restaurace na pěších zónách historických míst metropole, elegantní a lákající. Ovšem noblesy těch dávno minulých, té nedosahují. Číšník v ošlé flísové bundě zavrčí něco,  co by mohlo být pozdravem a předhodí vám objednanou krmi. Při placení potom sjede na kalkulačce v hlavě výši tipu, a když se mu nezdá dostatečný, což je skoro vždy, sjede vás pohledem vpravdě vražedným. Negeneralizuji, jsou i zahrádky s výsostnou péčí o hosta, ovšem co do počtu vysoko prohrávají.

Existuje však pár míst, která na vás jistojistě zapůsobí. Mluvím teď o lokaci, nikoliv o kvalitě nabídky, tu musíte vyzkoušet sami. Shodou okolností jde o podniky zvučných jmen se silným partem tradiční české kuchyně – U Fleků, Malostranskou Besedu a U Pinkasů. Pro úžasnou polohu tamních zahrádek, jejich poutavou historii i prostředí mimo civilizační neduhy doby i působivou atmosféru jim možná sem tam nějaké to procentíčko případných chybiček – které nejsou ani časté, ani kdovíjak dramatické - odpustíte.
Připravil: Milan Ballík za pomoci knihy Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, vyd. 2010

www.czechspecials.cz

1.