V Česku to bude unikát, říká generální ředitel Národního muzea v přírodě Jindřich Ondruš

12. 07. 2021

Na tiskové konferenci České centrály cestovního ruchu k letní turistické sezoně 2021 se potkávám s generálním ředitelem Národního muzea v přírodě Ing. Jindřichem Ondrušem, jehož jsem oslovil:
Pane generální řediteli, jak náš portál e-Vsudybyl.cz informoval, 17. června 2021 jste spolu se svým technickým náměstkem Milanem Gesierichem v Obecním domě v Praze, tedy na výsostně významném místě pro státnost naší vlasti, kde byla 28. října 1918 vyhlášena Republika československá a zasedal náš první republikový parlament, převzali Cenu Gloria musealis v kategorii Muzejní počin roku 2020 za obnovu Národní kulturní památky Libušín na Pustevnách. Obnova Libušína, realizovaná Národním muzeem v přírodě, byla v konkurenci pětadvaceti projektů oceněna prvním místem.

Rekonstrukce vyhořelé chaty Libušín – roubenky architekta Dušana Jurkoviče, které jsme vrátili podobu a barevnost z roku 1925 (restaurátorské práce byly prováděny ručně původními technologiemi) – znamenala pro Národní muzeum v přírodě, potažmo jeho organizační složku Valašské muzeum v přírodě, jednu z největších a nejnáročnějších obnov kulturní památky. Pro mě a mé kolegy to bylo intenzivních šest let života. Navrácení něčeho, co bylo od svého vzniku architektonickým skvostem – nádherné a vysoce účelné stavby v překrásném prostředí. Dneska se to celé překlápí do roviny normálního života. Chatu Libušín včetně chodu restaurace provozují nájemci. Lze tam posedět a opět trávit krásné chvíle, což bylo pravděpodobně jedním z významných faktorů, proč lidé tak velkoryse připívali do sbírky na její obnovu. Po požáru jsem na toto téma hovořil s obrovským množstvím lidí. Z nich vesměs vyplynulo, že tam bylo něco navíc. Že obdivovali Jurkovičovu architekturu i krásu prostředí, a vždycky si odnášeli emociální zážitek. Jsem proto přesvědčen, že teď, po kovidové době, se to znovu rozjede a Národní kulturní památka Libušín bude opět přinášet krásné zážitky.

Předpokládám, že udělení hlavní Ceny Gloria musealis v kategorii Muzejní počin roku 2020 bylo také o tom, že jsme striktně dbali, aby se Libušín obnovoval tradičními postupy. Že jsme se v maximální míře dodrželi tvarosloví a vrátili Libušínu původní Jurkovičovskou barevnost. Šli jsme i do takových detailů, jako kdy se kde bude kácet dřevo a že se musí ručně tesat a hoblovat. Nekompromisně jsme dbali na kvalitu provedení detailů. Díky tomu je Libušín jednou z nejzdařilejších obnov kulturní památky takovéhoto charakteru. Jsme moc rádi, že to odborníci ocenili. Avšak, když jsme se do obnovy pouštěli, ani náhodou jsme neuvažovali o nějakém porovnávání. Brali jsme to, že Libušín je skvostem ve správě Národního muzea v přírodě. Spáleniště ještě doutnalo, a my byli rozhodnuti ho opravit. Okamžitě jsme získali podporu Ministerstva kultury České republiky a během pár dnů byla vyhlášena veřejná sbírka. V podstatě, od prvních hodin jsme drželi iniciativu. A až ve finální fázi jsme začali uvažovat, že se z hlediska přístupu a kvality prací můžeme porovnávat s těmi nejlepšími.

Rok 2020 a začátek roku 2021 výrazně ovlivnila kovidová pandemie.
U každé věci, a zejména u takovýchto zlomových událostí, by měl člověk hledat, jak postavit základ dalšího fungování. Ano, Národní muzeum v přírodě jsme museli mít nějakou dobu zavřené. Rozhodně jsme však nerezignovali na zprostředkování národního kulturního dědictví veřejnosti. V daleko větší míře jsme k tomu proto začali využívat moderní informační technologie a virtuální prostor. Co se týče odborné spolupráce, služební cesty byly zakázané, a my ji proto museli realizovat formou videokonferencí. Domnívám se, že ve větší míře to tak online zůstane. Vypadá to, že kovidová pandemie je díky očkování a dalším krokům už v Česku výrazně eliminována, ale i přes současná uvolnění, když se nyní koná konference, už se koná hybridně. Část lidí se sejde a část připojí online.

Týmy dílčích muzeí – organizačních složek Národního muzea v přírodě, díky vysoké kreativitě zaměstnanců, vymyslely řadu úspěšných alternativních programů. Proto jsme si letos řekli: „Dobře, máme škálu tradičních velkých akcí, ale nezapomeňme na tyto nové, menší.“ Nebude to jednoduché už proto, že ve všech našich muzeích máme každý rok desítky akcí, v největším Valašském muzeu je to více něž padesát velkých akcí ročně. Vedle toho ještě velké množství výchovně vzdělávacích akcí pro děti.

Co investiční činnost? Ostatně, v obci Jasená právě připravujete novou součást Národního muzea v přírodě.
Ano, Národní muzeum v přírodě jsme rozšířili o objekt Fojtství v Jasené. Jedná se o roubenou stavbu stojící tam několik staletí. Byla obývána jednou rodinou, a my ji odkoupili od jejích potomků. Je to národní kulturní památka. Význam té roubenky je vysoce nadregionální. Nyní připravujeme personální a programové zabezpečení tohoto objektu, abychom ho mohli provozovat jako plnohodnotnou součást Národního muzea v přírodě.

V letošním roce chceme realizovat řadu dlouhodobě chystaných záměrů, u nichž jsme prověřovali, kam je z hlediska dotačních programů můžeme přihlásit. V mnoha směrech této činnosti se nám zadařilo. Investiční činnost, jak v loňském, tak v letošním roce byla a předpokládám že bude, hodně intenzivní. Díky ní Národní muzeum v přírodě posuneme na ještě vyšší úroveň. Jedním z projektů, na němž osm let pracujeme, je v rámci střední Evropy unikát: Areál zaměřený na lidové stavitelství a venkovský způsob života na nejvýše položených horských katastrech. Bude součástí organizační složky Národního muzea v přírodě – Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Hlavní osídlení vždy byla v nížinách a údolích. Obce však stoupaly i do hořejších partií hor, kde jejich obyvatelé měli sezonně užívané objekty – stániska, chléviska, kolibiska, louky a pastviska. Ve vegetační sezoně jim nestálo za to, se každý den vracet dolů do dědiny, takže nahoře i bydleli. Vytvářela se tam svébytná kultura salašnictví a pastevectví. Národní muzeum v přírodě chce toto všechno podchytit a zachránit pro příští generace s tím spjaté unikátní objekty lidové architektury a zvykosloví. Zároveň chce, aby jeho nabídka byla komplexní: Od města přes dědinu až do nejvyšších lidmi obývaných horských poloh. Národní muzeum v přírodě má na to příznivou krajinnou konfiguraci s krásnými výhledy a průhledy, díky níž bude veřejnosti moci přibližovat, jak těžce žili naši předci na horách. Co z toho pro ně plynulo z hlediska obživy, kultury a národopisu vůbec. Jak obdělávali půdu. Jaká specifika byla kolem chovu dobytka a ovcí. Klademe důraz na období konce devatenáctého století a přelom devatenáctého a dvacátého století, v němž nabývalo na důležitosti lesní hospodářství a začal rozvoj spolkových výletů a cestovního ruchu. Ostatně hned vedle máme Jurkovičovu rozhlednu. Všechno to chceme svázat dohromady a zobrazit v rámci tohoto areálu. V řadě zahraničních muzeí v přírodě jsou tato témata sice běžně zastoupena, ale v Česku to bude unikát.
S Jindřichem Ondrušem hovořil Matouš Kainc.