Stáž na Swiss School of Tourism and Hospitality, Passugg

09. 08. 2017

Se studentkou Hotelové školy Teplice Terezou Zimmermannovou se v Teplicích potkáváme 19. ledna 2016. Terezo, loni v létě jste absolvovala stáž ve Švýcarsku na Swiss School of Tourism and Hospitality, Passugg. Bylo těžké se tam dostat?

O možnosti stáže na Swiss School of Tourism and Hospitality a práce ve Švýcarsku jsem se dozvěděla od ředitele Hotelové školy Teplice pana Nekudy na jednom z barmanských kurzů. Nabídka obsahovala nejen studium, ale i možnost finančního přivýdělku. Baví mě pracovat a ráda cestuji. Chtěla jsem se podívat do další země a zlepšit si němčinu. Podmínky přijetí byly: být starší osmnácti let, projít přijímacími zkouškami a v případě přijetí se dopravit do Švýcarska. V únoru 2015 jsme proto se zástupkyní ředitele Hotelové školy Teplice paní Fričlovou jely do Poděbrad, kde proběhly ústní a písemné pohovory. Písemný test nebyl příliš zaměřen na překlad ani gramatiku – bylo nám řečeno, že jeho cílem je především zjistit rozsah slovní zásoby a schopnost uchazeče řešit různé situace. Okruhy proto obsahovaly pracovní problémy a my měli napsat, jak bychom je řešili. Při ústním pohovoru s námi hovořili naši dva budoucí švýcarští učitelé, pánové Wicki a Schmidt. Z Hotelové školy Teplice jsme příjímací testy úspěšně zvládly dvě: kromě mě ještě moje kolegyně ze čtvrtého ročníku. Přišly nám smlouvy a instrukce. Studium ve Swiss School of Tourism and Hospitality probíhalo od 13. do 27. června a bylo zakončeno praktickými a ústními zkouškami. Během celého kurzu byl stanoven dress code a požadavek hovořit mezi sebou výhradně německy, a to i mezi námi, Čechy a Slováky. Pak jsme se všichni přijatí studenti rozjeli do svých pracovišť a pobyt jsme završili 15. října 2015.

Zmínila jste, že vás baví pracovat.

Když nejsem v práci, připadá mi, že nemám co dělat. S brigádami jsem začala v patnácti. Hned, jak mi to dovolil věk, jsem chtěla na brigádu a od té doby jsem už prošla mnoha podniky. Hotelnictví jsem si vybrala proto, že mám ráda cestování a kontakt s lidmi. To byl i důvod, proč jsem volila studium na Hotelové škole v Teplicích. Slyšela jsem o oborech, které vyučuje, a možnosti absolvovat profesní kurzy, z nichž mám už některé za sebou – barmanské a baristické. Motivovalo mne také to, že žáci Hotelové školy Teplice hodně jezdí na soutěže a že škola má dobrou úroveň, což dokládá nejen titul „Škola roku 2011“, ale i fakt, že její žáci a učitelé na Pražském hradě obsluhovali řadu světových osobností. Hotelnictví jsem si vybrala i proto, že je to maturitní obor, protože bych ráda pokračovala na některé z vysokých škol.

Jak se k vám Švýcaři chovali?

Prvních čtrnáct dní na Swiss School of Tourism and Hospitality jsem z nich byla nadšená. Naši učitelé byli zlatí! Potom ale, když jsem přišla pracovat do horského hotýlku Steingletcher v Alpin Center Sustenpass, mi šéf se svou manželkou dávali hodně znát, že jsem pro ně „nižší level“. Hosté, ti ne. Tipovali, že jsem z Polska nebo Holandska. Když jsem jim řekla, že jsem Češka, nikdy nezměnili tón, kterým se se mnou bavili.

Co to s vámi dělalo, když si šéf na vás „léčil“ svůj komplex méněcennosti?

Hrozně mě to mrzelo, protože doposud byl se mnou každý, pro koho jsem pracovala, moc spokojený. Najednou tu byl on, z něhož čišelo, že by mě nejraději vyhodil, kdyby nebyl smluvně vázán se Swiss School of Tourism and Hospitality. Zakomplexovanost si vybíjel tím, že na mě každou chvíli křičel, než jsem se naučila dělat věci tak, aby si našel další důvod. Během těch třech a půl měsíců jsem našla způsob, jak tomu čelit. Já se zkrátka nevzdávám! Když něco začnu, tak to dodělám. Nedokázala bych si odpustit, kdybych podlehla tlaku a tu práci vzdala. Sice jsem si říkala, že až budu mít po prvních dvou měsících našetřeno na splacení stáže (vzdělávací kurz musí jeho účastník následně z výplat uhradit), v posledním měsíci odjedu, ale zapřela jsem se a vydržela.

Chtěla byste se do toho hotýlku někdy vrátit?

Moc ráda, kdyby tam bylo jiné vedení.

Swiss School of Tourism and Hospitality má letitou tradici.

A úžasný areál! Obrovský starý dům. Velké prostory. Bydleli jsme po jednom dvou lidech. K dispozici nám byly lobby, knihovna, fitko, klubovna, krásná jídelna a učebny. Ale ne učebny jako u nás. Posluchárny jako na vysokých školách. Školu obklopovala nádherná zahrada, kam jsme rádi chodili posedět. Studium jsme začínali kolem sedmé hodiny ranní a končili v sedm večer. Byli jsme rozděleni do tří tříd. Točili jsme jak praxi, tak teorii. Každá třída měla denně obsluhu na jednom stolování. Museli jsme dodržovat dress code: černý spodek, bílý vršek, což bylo velmi hezké. Učili jsme se především praxí. Nebylo to stereotypní sezení v lavicích. Dělali jsme prezentace, absolvovali výklady, jezdili po exkurzích. Byli jsme ve vinařství, v sýrárně… Během těch čtrnácti dnů jsme toho stihli hrozně moc. Do Swiss School of Tourism and Hospitality bych se ráda vrátila udělat si gastronomického bakaláře. Nabízí i vyšší a vysokoškolské studium. Navíc se na vyšší škole vyučuje jak v němčině, tak v angličtině, která (přestože jsem teď dlouho hovořila německy) je mi bližší. Určitě by to pro mě byl prestižní odrazový můstek k tomu, vydělávat ve světě a cestovat.

Co vám dala Hotelová škola Teplice, abyste v Passuggu uspěla?

Mimo jiné profesní zručnost, která se mi u švýcarského zaměstnavatele skvěle hodila. Tedy, to, že jsem uměla nosit talíře. Ale abych to nezlehčovala. Teplická hotelovka mi dala skvělý základ být dobrým gastronomem. Za to, co mne naučila, si její pedagogický sbor určitě zaslouží velkou pochvalu. Číšníka totiž může dělat skoro každý, ale důležité je znát obor do hloubky. Kdybych do Švýcarska vyjela bez tohoto základu, neměla bych ponětí, co mi tam kdo vykládá či co po mně chce.

Změnil vás pobyt ve Švýcarsku?

Určitě. Mám pracovité rodiče. Dlouho podnikali a vždycky mě hodně podporovali. V kurzech, při soutěžích i v osobním životě mi dodávali velké povzbuzení. Maminka sice bývá vyděšená, když jí každou chvíli volám, že pojedu tam a tam. Ale už si zvykla. Rodiče říkají, že jsem blázen, protože kvůli brigádám a praxi už od šestnácti let téměř nechodím domů, avšak podporují mne v tom. Vždycky vyslechnou mé nadávání, když mi něco nejde nebo mě cosi trápí v práci, a radí na základě svých zkušeností. Bydlet u rodičů a na měsíc nebo na dva si odjet pracovat kousek za hranice do Německa s možností stavit se na víkend doma, kdy vám rodiče každou chvíli něco přivezou nebo pošlou a postarají se, je určitě něco jiného než spoléhat sama na sebe. Zkrátka, jak si to tam s nadřízenými a kolegy zařídíte, tak se k vám budou chovat. Rodičům si maximálně můžete postěžovat po síti nebo telefonu. Ve Švýcarsku jsem se musela naučit vycházet s penězi, a když nastal problém, řešit ho sama za sebe. Když tady člověk onemocní, maminka mu dojde pro léky, domluví lékaře apod. Ve Švýcarsku jsem si musela všechno zařídit sama. Za ty čtyři měsíce, když se člověk nedá semlít nepříznivými okolnostmi, hodně zmoudří a duševně vyroste. Když člověk jede do ciziny, určitě by se měl připravit na to, že to nebude procházka růžovou zahradou. Může se stát, že si tam s někým nesednete, stejně jako já si v horském hotýlku Steingletcher nesedla se svým nadřízeným. Naštěstí tam byl super pracovní tým.

Co by se ve vašem oboru z toho, co je u Švýcarů, mělo aplikovat v Česku?

Vyšší platy. Praktikant v Česku si za čtyři měsíce vydělá asi tak dvacet tisíc korun – já si ve Švýcarsku za ty čtyři měsíce vydělala o sto tisíc víc. Sice je tam třikrát dráž, avšak platy pětkrát vyšší než v tady. Pro mladé lidi je jet na takovou stáž úžasné i v tomhle. Kdybyste čtyři měsíce jako brigádník dřeli v Česku, nemáte ani ze čtvrtiny to, co si přivezete ze Švýcarska.

Co podle vás některé z vašich vrstevníků demotivuje být co nejlepší v oboru?

Na to neznám odpověď. Vždycky jsem „plavala“ tak trochu proti proudu. Myslím, že je to o povaze člověka a o tom, jaké vzory ho obklopují. I proto se někteří z nich spokojují s průměrností. Když si povídám se spolužáky a říkám: „Zkuste tu stáž, vyzkoušejte to či to…“, popíšu výhody, oni na to řeknou: „No ty seš jiná. Já bych ty čtyři měsíce nedal, nedala.“ Asi nechtějí víc.

Co Švýcarsko?

Z horského hotýlku Steingletcher to byl kousek na Sustenpass, kudy vede spojnice mezi kantony Bern a Uri. O každém volnu jsme chodili na horské túry. Došli jsme tak i na horskou boudu Tierberglihütte ve 2 700 m n. m. Švýcarská příroda, to je něco úžasného! Není tam moc lidí, nejezdí moc aut. Je tam klid. Uprostřed léta nádhera! Potom bylo super, jak měsíce plynuly, vidět, jak se mění alpská příroda. Hned bych se tam vrátila! Ke konci pobytu jsem jela na pracovní zkoušku dolů do Meiringenu do italsko-mexické restaurace, kde jsem uspěla – a byla jsem ráda, že coby servírka mohu pracovat pod jiným šéfem než doposud. Měla jsem příjemnou, milou šéfovou, takže jsem si tam domluvila práci i na léto 2016. Pak jsem v Meiringenu ve stejném podniku strávila i Vánoce a zjistila, jak moc mi švýcarské Alpy chybějí.