Není příroda jako příroda

Když jsem poprvé přiletěl do Atlanty, první, co mě zaujalo, byla všudypřítomná příroda. Už z letadla jsem viděl, že Atlanta a její okolí jsou ukryty pod korunami stromů. Dokonce když jsme z letiště jeli do Rome, lemovaly dálnice stromy a lesy. Pomyslel jsem si: To bude super. Budu moci chodit do přírody si zaběhat, odreagovat se nebo se jen tak projít.

Prvních par měsíců mého pobytu v Rome jsem neměl možnost prozkoumat své okolí, kromě našeho kampusu. Pak přišel kulturní šok. Bez auta ani ránu! Ne nadarmo se Americe říká „země na kolech“. Američané milují pohodlí a volnost, které jim auta dávají. Jedinci, kteří nemají možnost vlastnit auto, jsou v lepším případě odkázáni na kamarády nebo rodinu. V tom horším se musejí spolehnout na veřejnou dopravu. Ta v Rome obsahuje pár autobusů, které nejsou označeny číslem linky a nejsou tam ani autobusové zastávky. Popravdě, autobus ve městě zřídkakdy potkáte.

Americká kultura si zakládá na restauracích s rychlým občerstvením, což je pro studenta příležitost, jak se levně najíst. Ale jak se do restaurace dostat? Rozhodl jsem se opustit bezpečí kampusu a vyrazit do fastfoodu, který byl vzdálen asi deset minut chůze od školy. Chodníky v Rome stavějí, asi jen když jim zbyde beton, protože v tom nemají žádný systém. U většiny ulic nejsou. Už jsem měl kus cesty za sebou, ale divný pocit. Byl jsem jediný chodec široko daleko. Lidé na mě koukali z aut jako na zjevení. Měl jsem pocit, jako bych byl bezdomovec, nad kterým ohrnují nos.

Po nějakém čase za mnou přiletěla manželka Anežka s dcerou Isabellou. Proto jsem raději pořídil nedílnou součást amerického snu – velký, silný automobil. Konečně jsem mobilní. Můžeme jet, kam chceme. Ale kam se vydat? Je tu tolik možností. Jsme přece v Americe. V nejlepší a nejúžasnější zemi na světě, s neomezenými možnostmi. Nakonec jsme se rozhodli, že se půjdeme projít lesem kolem řeky. Zaparkovali jsme v centru Rome a vyrazili. Doufal jsem, že konečně navštívím les, na který jsem se od příletu těšil. Ale ouha. Jdeme po asfaltové cestě a okolo není les, ale neprůchodný prales. Rozumného člověka by nenapadlo do něj vstupovat. Stromy propletené liánami a houštím tak, že sluneční paprsky nemají šanci proniknout na lesní půdu. Bylo to pro mě veliké zklamání. Ale řekl jsem si, že jsme asi vybrali špatné místo. Sedám k počítači. Při zadáni termínu „příroda v Georgii“ se dozvídám šokující informace. Do lesa nikdy nechoďte sami! Je totiž reálná možnost, že už se nikdy nevrátíte. A když už se rozhodnete tam jít, vezměte si s sebou telefon a oznamte aspoň jedné osobě, kam jdete. Ta informace mě zaskočila. Představa o značených turistických trasách, jak je znám z Česka, se rozplynula.

Když jsem o té zkušenosti vyprávěl svému spoluhráči z univerzitního basketbalového týmu, reagoval: „To ses zbláznil, ne? Chodit s malým dítětem a ženou do lesa. Co tě to napadlo?!“ Odpověděl jsem mu, že v Česku je to součást naší kultury, chodit do lesa na procházky nebo houbařit. Okamžitě mě zasypal dotazy jako: „To se nebojíte přepadení?“ Vysvětil jsem mu, jak funguje systém českých turistických tras a jak pečlivě jsou značkaři Klubu českých turistů značeny. Zůstal v úžasu a říkal: „To musí být báječné, jít do lesa a nebát se o život.“

Už jsem se rozloučil s představou, že se jako rodina půjdeme v klidu projít do přírody, když mi můj kondiční trenér poradil, ať se jdeme podívat do Berry College, což je druhá vysoká škola v Rome. Než jsme vyrazili, letmo jsem kouknul na internet a dozvěděl se, že je to se sedmadvaceti tisíci akry nejrozsáhlejší školní kampus na světě. Dorazili jsme do Berry a zůstali v úžasu. Kampus byl protktán kilometry a kilometry turistických cest. Plný luk a lesů. Konečně jsme našli oázu odpočinku a radosti, kde si Isabell může v klidu běhat a my se o ni nemusíme bát. Berry je úžasná.

Rozdíl mezi přírodou v Berry a mimo brány jejího kampusu není žádný. Je v přístupu lidí, kteří se o přírodu starají. Dávají jí tvar, charakter a smysl. My Češi máme opravdu velké štěstí, že naši krásnou, rozmanitou přírodu máme protkánu sítí přehledně značených turistických cest. Než jsem odletěl studovat do Ameriky, bral jsem procházky přírodou jako samozřejmost. Dokonce jsem si myslel, že tam, kam letím, mají přírodu mnohem hezčí. O to víc teď, z pohledu člověka, který rád chodí na výlety, mám za nejkrásnější tu v České republice.
Matouš Kainc

www.kct.cz