Nemůžeme mít jen chudé lidi, musíme mít i bohaté

Hotel Esplanade, postavený v roce 1911 významným architektem Arnoldem Heymannem, byl a je nejhonosnějším hotelem v Mariánských Lázních. Tento hotelový Titanic neztroskotal a zažil řadu příznivých sezon, kdy sloužil knížatům, bankéřům, indickým princeznám a maharádžům. Po rozsáhlé rekonstrukci, která zachovala jeho secesní půvaby, nabízí nejluxusnější ubytování a lázeňské služby, které nemají v českém lázeňství obdoby. Na dvanáctém ročníku FOR ARCH Karlovy Vary hotel Esplanade získal nejvyšší ocenění ve všech kategoriích: první cenu veřejnosti – jako Nejlepší stavba Karlovarského kraje 2003;  první cenu odborné poroty a diplom – jako nejlepší stavba Karlovarského kraje 2003 a speciální cenu – pamětní list hejtmana Karlovarského kraje za nejrozsáhlejší investici v Karlovarském kraji v roce 2002 v oblasti lázeňství a cestovního ruchu.

K Mariánským Lázním mám velmi osobní vztah vzdor tomu, že jsem jejich existenci začal výrazněji vnímat až ve dvaceti letech na podzim roku 1976, kdy mi tam byl indikován předoperační pobyt. Potom jsem do Mariánek jezdil každoročně. Jsou krásné a jedinečné. Ač samy spoustě lidí přinesly mnoho pozitivního (a že jsou mezi nimi zástupy světoznámých, jako např.: Thomas Alva Edison, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Rudyard Kipling, Mark Twain, Maxim Gorkij, Franz Kafka, Friderick Chopin, Johann Strauss, Richard Wagner, Franz Josef I., Tomáš Garrigue Masaryk, Sigmund Freud, Jurij Alexejevič Gagarin i první kosmonaut z jiné země, než z tehdy dvou kosmických velmocí, Vladimír Remek), od lidí se mnoha pozitivního nedočkaly. Jejich někdejší proslulost strádá českou malostí a někdy i neskonale horšími povahovými rysy, to jako když už se vědělo, že s novým Tepelským domem je amen, a do poslední chvíle, co to šlo, se v třeskutém lázeňském centru vyskladňoval beton. Byznys je byznys, a tak z obdobných příčin Marináským Lázním hrozila (nebo možná hrozí) výstavba megamarketu. Co už ale Mariánským Lázním nehrozí, je to, že druhdy nejkrásnější hotel v Mariánských Lázních, hotel Esplanade, bude obdobně jako centrum Mariánek strašit ve spěchu opuštěným betonovým soklem a propadáním se v nicotu. Čí zásluhou? Zásluhou hoteliéra, který se v přelomové době odhodlal postavit na vlastní nohy, JUDr. Vlastimila Dvořáka. Pane doktore, jako byste se hoteliérem již narodil…

Nikdo se nenarodí ničím. Musí se něčím stát. Hoteliéry rozlišuji na dvě kategorie. Na hoteliéry jako takové, kteří řídí hotel, protože k němu mají vztah, protože jim patří. A na druhou kategorii, ty, kteří hotel někomu spravují. V tom je zásadní rozdíl. Bohužel, u nás je málo hoteliérů. Někteří o sobě říkají, že jsou hoteliéry, ale jsou to správci. Takoví lepší domovníci.

Jak jste se dostal k oboru?

Po základní škole v roce 1964 jsem chtěl jít na hotelovou školu.V tu dobu byly v Československu pouze dvě. V Mariánských Lázních a v Piešťanech. V Praze pak byla škola společného stravování. V roce 1964 se požadovalo rozučení. Adept, který se chtěl na hotelovou školu přihlásit, musel mít za sebou rok učení. Šel jsem se tedy učit do Internationalu, který byl, spolu s Jaltou a Alcronem, v té době nejprestižnějším hotelem v Praze. Po roce, když jsem se chtěl přihlásit, už ale požadovali vyučení. Tedy jsem se vyučil a na hotelovou školu šel v roce 1967. Maturoval jsem v roce 1970. Po hotelové škole jsem se do Prahy nevrátil. Tři roky jsem zůstal v Mariánských Lázních v hotelu, v němž jsem praktikoval. Na praxi jsem chodil do toho nejlepšího, co v Mariánských Lázních byl, do Esplanade.

Jak jsem zmínil, pamatuji dobu koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, kdy byl mariánskolázeňský Esplanade perfektním hotelem. Atmosféra luxusu. Pak pamatuji období zmaru a Esplanade jako po výbuchu. Jako v jedné z černých anekdot o Černobylu tu zřejmě taky zařvali dva: jeden „Zavři to!“, druhý „Nejde to!” Spousta veřejných peněz se vyplácala na tzv. „rozvojové studie” a hotel se rozpadal v opršelou ruinu s nevábným betonovým soklem. Až jste přišel vy a začal si plnit sen…

Sen? To nebyl sen. V podstatě, člověk měl k tomu hotelu nějaký vztah. Esplanade v sedmdesátých letech navštěvovala spousta skvělých lidí. Diskotéky tu vedli špičkoví diskžokejové z Prahy. Byly to ale diskotéky, na něž se muselo ve společenském oděvu, aby se udržela úroveň hotelu. Na tu dobu bylo nezvyklé, že je v nejlepším hotelu diskotéka. Do Esplanade se jezdilo ze širokého okolí a hotel se dostal do povědomí lidí, kteří by tam normálně nešli, protože z něho měli strach.

Před čtvrtstoletím jsem měl pro strach uděláno, přestože Esplanade působil dojmem zámku nad Mariánskými Lázněmi…

Později jsem v Mnichově u Mariánských Lázní koupil chaloupku a do Mariánských Lázní začal jezdit na víkendy. Když se potom v devadesátých letech začal hotel rekonstruovat, byli tam dva nebo tři majitelé. A jak říkáte, vždycky někdo přišel s velkorysými plány a výsledek byl ten, že za deset let hotel neskutečně zdevastoval.  

Hotelů jsem prošel hodně, někdy i přes dvacítku denně. To když čas od času podlehnu nějaké cestovní kanceláři a vyrazím s ní na famtrip (jak říkávám) na „exkurzi po hotelových hajzlících“. Na tak excelentně luxusní velký pětihvězdičkový hotel, jako je současný mariánskolázeňský Esplanade, jsem ale dosud v Evropě nenarazil.

Když jsem hotel ještě neměl koupený, udělali jsme s majitelem smlouvu o smlouvě budoucí a dohodli se, že než budou hotovy formality, mohu se dát do úklidových prací. Muselo se vyvézt na třicet kontejnerů letitého nepořádku, aby člověk viděl, kde vůbec je. Mám rád zeleň a přírodu. Jednou z výrazných jedinečností hotelu Esplanade je, že je zasazený v krásné přírodě. Do sanace prostředí kolem hotelu se investovalo zhruba deset milionů korun. To je to, co každý obdivuje, čistotu a pořádek v jeho okolí. Opravdu jsem si postavil takový sen. Nejdříve jsem měl představu čtyřhvězdičkového hotelu. Konzultoval jsem ji s kamarády, kteří říkali: „Čtyřhvězdičkových je tam hodně. Postav pěti.“  Šel jsem trochu do extrému. Hotel má převážně apartmá s obývacími pokoji 35 až 40 m2. Všechny koupelny jsou v leštěné žule, jak umyvadlové desky, tak podlahy. Každý pokoj má hydromasážní vanu s perličkou. Extra sprchový kout. Podařilo se něco, co v této republice není, a mohu konstatovat, že málokde ve světě. Projel jsem spousty pětihvězdičkových hotelů, z toho třiatřicet Intercontinentalů. Všechny poznatky, co jsem kde viděl z pozice hosta, jsem uplatnil u sebe na Esplanade. Kdekdo se ptá, jaký architekt to navrhoval, a já vysvětluji, že koncepčně já. Všechno musí být účelné. Když dáte architektovi v hotelovém byznysu možnost (nechci architekty pomlouvat, protože bez nich to nejde), často to dopadá tak, že se mu něco líbí a moc se nezamýšlí nad tím, nakolik je to účelné. Hotel však musí být postaven pro hosta. Pokoje, pro hosty. Komunikace, pro hosty. Příchod, pro hosty. Veškeré pohodlí pro hosta, i když třeba bude mít architekt na něco jiný názor. Výsledkem nadstandardní rekonstrukce, škály a kvality služeb je to, že Esplanade byl přijat do jednoho z nejprestižnějších hotelových řetězců světa, do Great Hotels of the World, do společnosti tak luxusních hotelů, jako je The Gleneagles Hotel a St Andrew Golf Resort ve Skotsku, The Breakers v USA apod.

Pane doktore, máte spousty kamarádů. Přestože si je zasloužíte, je to o tom, že se dokážete postarat sám o sebe.

Mluvíte o přátelích a kamarádech. Ono je hodně i těch, co to člověku nepřejí, kteří se radují z neúspěchu bližního svého. Když se mě někdo ptá, jak se mám, odpovídám: „Je to výborný a lepší to být nemůže.“ Ti, kdo jsou přáteli, z toho mají radost, ti co vás nemají rádi, jsou naštvaní, a z toho mám radost zase já. Vím, je to trochu kontraproduktivní, nicméně má životní filozofie spočívá v tom, pracovat. Ať to byl hotel Ambassador – Zlatá husa. Ve všech je moje já. To se přeneslo i na Esplanade. Investice do Esplanade nebyla malá. Kdyby to bylo jednoduché, tak investoři, kteří tam byli přede mnou (domnívám se tři nějaké skupiny), by to dávno udělali. Návratnost investic bude velice dlouhá. Proto je nutné mít další zdroje, aby to člověk utáhl. Nedávno jsem v německé televizi sledoval pořad z Las Vegas, v němž říkali, že ve Vegas nestaví žádný hotel pod miliardu dolarů. Postavit hotel, to jsou obrovské investice. A kdyby se u nás nic nepostavilo, nic tady nebude. Nejde jenom brečet, že minulá epocha, že se nic nepostavilo…

Dlouhodobé kontrakty se zahraničními touroperátory do značné míry způsobily, že se Mariánky staly lázněmi levné německé klientely. A vy jakoby opět bojujete s větrnými mlýny. Vozíte sem z Prahy svoji vyšší zahraniční, kterou by asi samo od sebe nenapadlo Mariánské Lázně navštívit.

Mariánky dominantně žijí z toho, že je lázeňská péče hrazena pojišťovnami. Do Esplanade ale nejezdí lidé, kterým to hradí pojišťovny. Jezdí ti, kteří si to platí sami, ač je to stojí třikrát tolik, co samoplátce v lázních. Proč to lázně nedělají také? Můj názor je, že pokud chce někdo do lázní, ať nejede k moři a zaplatí si lázně. Nedávno jsem byl na konferenci o lázeňství ve Františkových Lázních a byl šokován přístupem lázní k hotelům. Akorát brečeli, že se nic neudělalo a tesknili, jak to ještě v osmdesátých letech bylo dobré. V Mariánských Lázních jsem prošel mnohé procedury. Často to byly lázeňské domy, kde není zavedena minerální voda a procedurami jsou perličkové koupele. Esplanade je vůbec nedělá, protože perličku má každý host na pokoji v hydromasážní vaně. Lázně mají být ozdravou těla a Mariánské Lázně jsou nádherné svým prostředím a čistým vzduchem. Ale lázně nemůžeme dělat jenom proto, že jsou pro německou klientelu laciné. Jedné redaktorce berlínského časopisu jsem řekl, že u mě v Esplanade německá klientela moc není. Když se ptala proč, odpověděl jsem jí, protože na to nemá. U nás jsou pokoje od 250 do 1080 €. Minulý týden jsem ale byl v Miláně na propagační misi Karlovarského kraje a jednolůžkový pokoj stál 370 €, nikdo s námi nediskutoval, a to nehovořím o úrovni hotelu.

Lze srovnávat ceny u nás a v zahraničí?

Hotelové řetězce, které mají zastoupení v Praze, jsou všechny na dobré mezinárodní úrovni. Člověk by měl představu, že přivedou novou klientelu. Avšak místo toho, aby si ji obstaraly, snaží se snižováním cen podrážet ostatní hotely a přetahovat hosty, kteří do nich léta jezdí. Takhle byznys dělat nelze. Na úkor druhého, abych neměl tak velký propad. Pořekadlo, které se kdysi tradovalo v Čedoku, že nejdražší pokoj je volný pokoj, je nesmysl. Než bych prodal lacino, raději neprodám vůbec, protože mi je líto, aby mi pokoj někdo devastoval za laciné peníze. Úroveň hotelu dělá klientela, a pokud chceme, aby k nám jezdili movití hosté, musíme jim vyjít vstříc. Pro nás v Esplanade jsou největším uznáním hosté, kteří byli loni v  Mariánských Lázních, viděli hotel Esplanade a dali si u nás rezervaci na letošek. Občas se k nám nahoru někdo přijde podívat a  přestěhuje se, byť má dole ve městě zaplacený pokoj. Především se jedná o hosty ze Saudské Arábie a podobně vysoce náročnou klientelu, jejíž nároky nejsou lázeňské domy s to uspokojit. Jak za svého premiérování říkal pan prezident Klaus: „Nemůžeme mít jen chudé lidi, musíme mít i bohaté,“ a já se tím řídím.

• www.esplanade-marienbad.cz