Hanáckê obr Josêf Drásal

Možná, že tato spominka
se nekêmô bôde zdát spiš jako pohádka, ale věřte mě, že vám nelžô. Bêlo to eště za staryho mocnářstvi, dêž v malé chalôpce v Chromčê ô Šômperka žêla Drásalova rodina. Rodiči Johann a Magdaléna mělê na krkô šest děti a dêž jich srovnalê od néstaršiho za sebô do řadê, vêpadalo to jak schodkê. Jenom ten Jôsêf, co se jako třeti narodil 4. červenca 1841, jakse svô vêškô nepasoval. Ôž ê babce přê narozeňô se nepodobal a přêsôzovala mô, že bôde hamatnê postavê. Pantáta Drásalu nebêlê nejak moc velêkê a krom práce, co se kdê šêkla, se žêvilê brôšenim jehel. Vêdělko z têho moc nebêvalo, takže rodina jeho bêla dost chôdobná. Dêž pak jednó v chromečskym mlêně hořelo, spichalê pantáta s ostatnima pomáhat hasêt.  Na rozmočené zdi jim ôkôhla noha a spadlê dule. Tôze se pochrômalê až od têho pak nakonec ômřelê. Chôdera paňmáma zôstalê s tolika děťma sama a mělê se teprov co ohánět, abê netrpělê hladem.

Jôsêfovi od mala šmakovalo a rustl jak z vodê
– bêval dêcky víc jak o hlavô věči jak ti drôzi. Dêž mô šlo na sedmé rok, bêlê s maminkô kôpovat  botê a chtělê po ševcovi tê nevěci, co má. Ten nechtěl věřêt jeho věkô a málem se ho lekl, protože bêl věči než on. Bêl ôž ve školê tak velkê, že mô děcka muhlê probihat mezê nohama a mival takovô sêlô, že kolêkrát ôzvihl polena, s kerêma si chlapi nevědělê radê. Nebo dêž ho poslalê s mletim do mlêna, bral si na rameno dva měchê zaranô a šil jak nic – a dêž vozival z lesa krče, tož se mô furt zdálo, že málo naložil, až se mô jednô tragač přê têm polámal. Se školô skončil, dêž mô bêlo dvanást let, a ani se moc čêst a psat nenaôčêl. Nekeři řikávalê, že to muhlo bêt têm hamatnêm rustem. Brzo se mô šêkla práca, kerá se mô lêbila. Napřeď v Chromčê ve dvoře a pozdéž pak v Blôdově na panskym hrabat ze Žerotina. Jezdival tam jako pacholek s volama, ale ê s koňma, a právě z té dobê se névic spominalo na jeho obrovskô sêlô a postavô. Měřêl 242 cm a vážêl 186 kg.

Bêval prê nešťastnê, že mô nedalê pořádně najest
– přê têm mival k obědô dvakrát tolik co drôzi a navíc eště třê pecnê chleba – šak takê práce zastal za třê. Povidalo se, že zemsky jabka mô vařelê v menšim pařákô pro prasata, protože nemělê tak hrôbé hrnec. Nélepšê prê si pošmakoval na slanině s česnekem. Jednô prê pro pobaveni hosti mô nabidl kroměřižskê advokát Mildshuh, že všecko, co sni, mô zaplati. Jôsêf tenkrát ranô slôpl devět řizku a hospodô skoro vêjedl. Zajimavy na něm bêlo, že přesto všecko, co dokázal sněst, bêl postavê kostnaté a trochô přepadlê. O Drásalovi a jeho obrovskê sêle se vědělo po celé Hané. Jednô takê, místo abê s volama navozêl kameň na stavbô mostkô, tak ho tam nanosêl na ramenech sám. Indá se tak přê oráni dopálêl na hlôpyho vola, že ho dlápl rôkô, až ten se svalêl, ale Jôsêf ho popadl jak nic a postavil na nohê. A kolêkrát pomuhl lêďum zvihnôt převrácenê vuz naloženê obilim nebo dřivim, bê se nespočêtalo. Anebo, dêž se v hospodě ô môzêkê strhla bitka mezê rozjařenêma chlapcema, drapl jich jak nic do nárôči a vênesl na dvur. Pro tô jeho postavô ho nevzalê ani na vojnô. Bêval prê sám nad sebô nešťastnê a dokonce se přeď lêdma za sebe stêděl. Chodival zbêtečně zhrbenê s pokrčenêma kolenama. Lužko si môsel nechat nastavit, abê se muhl lepšê natahnôt a jaksepatři vêspat. Někdo povidal, že ohromoval svém hlasem, sêlnêm jak varhanê, ale podli inêch zas prê mlôvil slabêm, jak dêž větr fôkne – tož si z têho vêberte.

Z komediandskyho žêvota
Poprvni se nechal Drásal zlákat k vêstópeni na veřénosti v šômperské Panorámě, ale po třech têdnich têho nechal. Ale dêž za něm přêšil holešovskê hospodskê Janoch s lákavô nabitkô, že si vedělá furô peněz, dal se Jôsêf přemlôvit. Dvacet let pak spolô podnikalê cestê Evropô a o têm čase se Drásal zmiňoval, že se dobře měl, jak nikdá před têm. Svô postavô ohromoval lêdi v Rakôskô, Německô, Tôreckô, Ruskô, ve Francii, Anglii ê Skandinávii. Škoda, že žádná z těchto cest se nemuže doložêt papirově nebo pasama. Vêstôpoval obêčéně v hanáckym krojô, na prstech mival dva prstenê, kerêma, dêž jich zdělal, propadl zlaťák 3,3 cm v pruměrô. Od hodinek prê mô visival pozlacenê řetázek s článkama, kery mělê sêlô malêckô dospěliho člověka. To všecko moc působilo na divákê a abê vênikl eště vic, jezdila s něma jedna ženská od Protivanova, co vêško bêla neco málo přes metr. Spolô s Janochem bêlê zachêceni na reklamnim plakátě. Na cisařskym dvoře bêl dokonce představenê samotnymô Napoleónovi III. Před têm kdesê pozhánělê partô trpasliku a vrcholnêm čisle večera pak bêlo, dêž tito posedalê na kovovô misô, kerô Drásal zvihl a ê s něma odnesl. V Berlině vêstôpoval takê před cisařem Vilémem II. Kolêkrát prê se mô stalo, že dêž se objevil ve společnosti, že bêl vitanê vêkřekama obdivô, ale ê leknôtim a stávalo se, že nejaká ženská překvapenim ê omdlela a bêla nachvilô bezsebe. Cestovanim po cêzich městech si obá přêšlê na pěkny penize  a nakonec se prê v dobrym rozešlê. Janoch si za ně pořidil ve Vidni kavárnô a Drásal si kôpil v Holešově na Plačkové dum za 4 tisice zlatéch, kde měl všecko přêzpusobeny své postavě. Vêkládalo se, že o moc peněz takê přêšil nehospodárnêm žêvotem a všelêjakêma špekulacema. V holešovskym domě pak Jôsêf Drásal bêval až do konce žêvota.

Jakê bêl jeho vztah k ženám?
Jako každê pořádnê chlap, pomêšlel ê Drásal nato, že bê se měl jednô oženit, ale ženê se jeho obrovské postavê bálê. Štěstí hledal a vêbiral ô tech s věči figurô a jeden čas se mlôvilo o ceřê jakyhosê videňskyho doktora, ale ten prê ji to zavčas rozmlôvil. Pak eště o cirkusové artistce z Berlina, ale ê z této známosti brzo sešlo. Posledni ženô, která se chtěla za Drásala provdat a slêbovala, že mô bôde dobře vařêt, bêla nejaká Mařka Pečeňová z Fryštákô, ale jejich svajbô zatrhla Drásalova předčasná smrť. Vêsokyho věkô se nedožêl, ê dêž za celé svuj žêvot o doktora nikdá nebêl. Až teprov, dêž mô bêlo 45 let začal bêt jakêsê nesvuj a môsel polihovat. Nemoc se denodedňa zhoršovala a dêž k têmo všeckymô v té době ômřelê jeho maminka, která se o něho starala, tak hotosebralo natolik, že po krátkym čase následkem nepravidelnyho jidla a neôspořádanyho žêvota 16. Prosênca 1886 ômřel – prê na chrlemi krvi. Eště za jeho žêvota se ohlásêlo Britsky muzeum s londynskô akademiô, že bê mělê po smrti zájem o jeho kostrô a nabizelê moc peněz, ale Drásal nechtěl o ničem takovym ani slêšet. Ô advokáta si nechal napsat, že chce mět po smrti svaté pokuj a abê mô dalê na hrob kameň, podobnê jeho velêkosti. Trôhla, v které bêl pochovanê, prê stála třêkrát vic jak normálnich nebožtêku. Na jeho pohřeb se dlôho spominalo, co se tam sešlo hodně lêdi, to hneď tak holešovskê hřbitov zas nepamatoval.

 Moc têho pokoja mô po smrti nedalê
– třêkrát ho vêkopávalê. Poprvni ve dvaadvacátym rokô (1922), dêž se rozšêřoval na krchově chodnik. Po třê dni bêlê jeho kosti vêstaveny ô vchodô do márnice a přêšlo se tam podivat moc zvědavcu. Pak jich dalê do menší trôhle a ôložêlê do novyh hrobô polevé straně hřbitovni zidkê. Přê posledni exhumacê v rokô 1967 bêl na kostich provedenê jakêsê odbornê pruzkum v anatomickym ustavô lékařské fakultê Univerzitê J.E. Purkyně v Brně. Tento provedl sám doc MUDr. M. Dokládal, CSc., kterê dokazoval, že Drásal trpěl zvláštni nemocô, co bêla přičênô jeho abnormálniho vzrustô – v dusledkô têho bêlo, že si tak brzo pro něho přêšla s kosô ta zôbatá. V celosvětovym měřitkô zaôjal Drásal svô vêškô patnásty misto a v Evropě bêl desátêm névěčim člověkem.

Dodneška se v nekolêka moravskêch muzejich
vêškery z osobnich věcê Drásala. – Zlatê prsten, rôkavice, pás od gati, klobôk, vêsoky botê, dřevákê ê hulka, a krom têho také sadrové odlêtek rôke, ômrtní list, fotografie z exhumace a portrét od K. Žurka, maliřa z Holešova. Zachovala se ê jeho figurina v žêvotni velêkosti, co bêla ôrčen pro velkô národopisnô vêstavô v Praze v rokô 1895. O hanáckym obrovi sme se dovidalê jako školáci ve valstivědě, a pak sme se takê bêlê podivat na zminěnô figurinô do muzeja v Olomôcô. Spominám, že sme mělê tenkrát z něho trochô strach – vêpadal skoro jak žêvé.

K sepsáni této spominkê mě přêměl pan Odstrčêl z Olomôca, kterê mě poprosêl o přepsani předlohê do našeho dialektô. Ôdělal sem to rád, protože si mêslim, že bê se na hanáckyho obra nemělo zapominat.
Boleslav Vaca z Přikaz

https://tourism.olomouc.eu
www.vmo.cz