Jak mě na skialpech málem chytil vlk

Oficiálně tady pracuju tady jako guide na sněžných skútrech, ale ve skutečnosti dělám všechno od přebírání použitých zimních overalů od Britů s nadváhou, po vytváření vánoční atmosféry, převlečený jako elf, týmž. Jakkoliv se tato práce zdá být zajímavá, raději převyprávím události posledních dní. Rozhodl jsem se během dvou dnů pokořit na lyžích místní velekopec Kesänki (protože o hoře opravdu nemůže být řeč a když řeknete kopec, tak prostě tak nezní).

18. 12.

11:37 Právě jsem dojedl sladkokyselou omáčku strýčka Bena a chystám se vyrazit. Mám nejasný plán přejet během dvou dní kopec Kesänki. V batohu mám vše důležité k přenocování v –30 stupních. Jen doufám, že mi nebude vedro. Teploměr je na –27.

13:26 Moje oblečení trpí vážnými omrzlinami. Původní barva bundy a kalhot vzala za své přibližně před půl hodinou a teď vytváří mimikry, abych tu lépe zapadl. Nenechte se zmást délkou výletu. Ačkoliv chci strávit na lyžích dva dny, tady to znamená dohromady sedm hodin svítání/soumraku. Teď svižně postupuju vpřed hustou sítí místních běžeckých tras, která je v tuto roční dobu velmi hustě nevyužitá.

14:15 Konečně stoupám lesem vzhůru na kýžený vrchol. Někde pod ním by mělo být laavu (nouzový přístřešek různých kvalit, tvarů a velikostí). Když se mi bude líbit, vyspím se tam. Jinak stavím záhrab.

15:34 Stojím na vrcholu Kesänki a loučím se s mizejícím denním světlem. Pravděpodobně odtud vidím až do Švédska, ale většinu mého zorného pole zabírá nesmírná finská placka pokrytá nekončícím lesem a zamrzlými jezery. Věci jsem odložil v Tahlokurun (tak se jmenuje laavu, kde budu dnes spát). Ukázalo se, že nouzový přístřešek disponuje toaletou suchého typu, třemi zasklenými okny, velkým ohništěm a zjevně nevyčerpatelnou zásobou naštípaného dříví. Zároveň se mnou tam dorazili holandští turisté, kterým jsem prozatím takticky vyklidil prostor.

16:20 Moje taktika se ukázala výhodnou. Po návratu do už prázdné boudičky na mě čekal plápolající oheň. Přikládám a začínám rozpouštět sníh na vaření. Dnes mám k večeři bramborovou kaši schovanou v pytlíku a tuňáka. Celé jídlo je navíc vylepšené špetkou soli a větším množstvím cibule.

21:05 Tma jako v pytli. Ze snění mě vyrušilo bušení na dveře. Jsem v trochu v rozpacích. Člověk se snaží usnout uprostřed nesmírné polární tundry a někdo ho otravuje hlukem. Ukázalo se, že to je finský běžkař. Prý si šel po práci zalyžovat a zajímalo ho, kdo je uvnitř. Chvíli si povídáme a pak s umělým sluncem na čele mizí ve tmě. Vycházím ven za ním, abych nucenou spací pauzu využil k návštěvě exkluzivní toalety. Zůstávám stát na půli cesty. Příroda se rozhodla posvítit mi polární září, tak nechávám vykonávání potřeby na později a kochám se.

19. 12.

1:56 Před chvílí mě probudilo škrábání na stěnu chatičky. Říkal jsem si, že to asi bude polární liška, které je venku zima a chce se zahřát. Nevím. I tady uvnitř je –24°C.

2:14 Posvítil jsem si ven, protože rámus způsobený neznámým hostem postupně nabíral na intenzitě. Takhle velkou lišku jsem v životě neviděl. Po chvíli mě napadlo, že jde zřejmě o jiný živočišný druh. Teď jsem pro změnu způsobil hluk já. Preventivně jsem zablokoval dveře lyží a jdu spát.

10:32 Opět stojím na vrcholu Kesänki. Na obzoru mě vítá rudá zář východu, který nikdy nenastane. Ráno po snídani jsem naštípal dřevo a opustil Tahlokurun obsypaný vlčími stopami.

11:03 Na břehu zamrzlého jezera Kesänkijärvi lepím na lyže tulení pásy. Mám za sebou parádní sjezd severní stěnou kopce, akorát jsem trefil pár kamenů. Vzhledem k nízkým teplotám a absenci slunce tady i metrová vrstva sněhu zůstává sypká. Dávám si horký čaj, abych trochu rozmrznul, a vydávám se přes jezero na cestu zpět do Äkäslompola.