Život je dávání se druhým

Loni v listopadu v rámci doprovodných programů pražského summitu NATO navštívily manželky prezidentů, premiérů a ministrů areál Strahovského kláštera. Při té příležitosti jsem o rozhovor požádal opata Královské kanonie premonstrátů na Strahově pana Michaela Josefa Pojezdného, O. Praem. 

Pane opate, summit NATO byl, co se týče hlav států, jednou z nejvýznamnějších kongresových akcí všech dob, které se kdy konaly na našem území. Už jen fakt, že kongresoví turisté se řadí mezi ty, kteří svými útratami nejzdatněji podporují ekonomiku v místech konání kongresů, napovídá, že uskutečňování takovýchto akcí je nejen prestižní, ale také hospodářsky užitečnou věcí. Nicméně, jak se s posláním vaší církve slučuje poslání summitu NATO?
Věřící člověk a kněz by se měl snažit o to, aby se šířil pokoj. Myslím si, že pro život je toho potřeba velmi málo. Lidé shánějí všechno možné, ale to nejzákladnější pro život je pokoj. A tak bych chtěl doufat, že i společenství Severoatlantické aliance chce přispět k tomu, aby byl ve světě pokoj. Víc k tomu nejsem schopen říci.
Státní návštěva se odehrávala ve dvou dnech a troufám si konstatovat, že všem těm dámám se u nás líbilo. Evidentní to bylo, když jim v rámci uměleckého programu začal hrát a zpívat Spirituál kvintet. Jak se najednou ztišily a poslouchaly. Podobně i při vystoupení Štěpána Raka a Alfréda Strejčka a Jitky Molavcové. To byl zážitek.

Řád premonstrátů přišel na Strahov roku 1143 ze Steinfeldu.
Ano, první premonstráti přišli do Čech, a to sem na Strahov, z Porýní a vybudovali zde klášter. Objekt, kde náš řád sídlí, je velmi starý. Příští rok to bude 860 let, co jsme tady. Podívá-li se člověk na kostel, na naši knihovnu, je tu hodně krásy. Starý dům má v sobě velké kouzlo. Vyciťují jej zde mnozí lidé a konstatují, že dům má ducha. Rádi se sem vracejí. Ale starý dům zároveň potřebuje opravy. Naší velkou starostí tak je, jak bychom jej nejen udrželi, ale vrátili do stavu, který by měl mít. Je tu ještě hodně práce před námi.
Zároveň při tom stáří je to dům velmi mladý, protože většina z těch, kteří zde žijí, jsou noví premonstráti studující na Bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Říká se, že klášter je místem ticha. Snažíme se o to, aby tím místem byl i dnes. Ale i pro mládí mých spolubratří u nás bývá rušno.

V areálu Strahovského kláštera je rušno také proto, že je hojně navštěvovaným prvořadým cílem turistů a místem konání významných společenských akcí. Obnovili jste zde mnohasetletou tradici vaření piva. Je tu vynikající gastronomie a programy, což mohu dosvědčit, neboť jsem se v Klášterní vinárně zúčastnil řady zdařilých firemních akcí. Jedineční a světově proslulí pak jste zejména tím, že zde přechováváte světově unikátní sbírku písemnictví.
Dnes již tomu není tak jako kdysi. Klášter sám dnes pivo nevaří. Prostory vhodné k provozovaní gastronomie, ale i k vaření piva, jsou pronajaty těm, kteří se touto činností zabývají.
Vedle řeholního života se snažíme působit i na poli kulturním.
Když sem premonstráti přišli, přinesli s sebou základní liturgické knihy a jistě ještě nějaké další. To byl základ naší knihovny. Naši předkové měli zvláštní smysl neustále sbírky rozšiřovat. Proto dnes patříme mezi větší staré knihovny. Máme více než dvě stě tisíc svazků, asi dva a půl tisíce rukopisů, stejně tolik prvotisků. Nejstarší kniha, kterou uchováváme, je z roku 860. Je na co se dívat. Nejenom pro odborníky, ale i pro člověka, který přichází jako turista. Vidí krásné prostory, které byly vytvořeny s vkusem, které člověka rovněž povznášejí. Chodí sem nejen běžní turisté, ale i státní návštěvy.

Co může současnému člověku dát vaše církev?
Téměř každý člověk, vědomě či intuitivně, hledá smysl života. Má nějaké částečné cíle a snaží se jich dosahovat. I já je mám. Věřící člověk ale má ještě životní cíl a směřování. Je přesvědčený a věří, že jeho existence není omezena několika lety života zde na Zemi, že má perspektivu. Věříme v život věčný. Aby jej člověk dosáhl, je potřeba, aby byl v souladu s Bohem, o kterém říkáme, že je láska. Pokud člověk najde toto zaměření, smysl, pro který stojí za to žít, upravuje to celý jeho život a naplňuje vnitřním pokojem. Je celkovým naplněním člověka. Čteme v Písmu ve Skutcích apoštolů, že apoštolové vycházeli z velerady a radovali se z toho, že pro jméno Krista mohli i něco vytrpět. A to je právě to, co se těžko vyjadřuje slovy. To člověk musí zažít. To je největším bohatstvím věřícího člověka. Skutečně nevěřících lidí je velmi málo. Každý člověk hledá nějaké směřování smyslu svého bytí. Někdy bývá i zklamaný, když mu přibývají roky a všechno se mu jakoby začíná vymykat z rukou. V každém člověku je ale něco, co jej táhne k životu. Kdyby se tak všichni lidé dokázali naladit na tu správnou strunu, aby si uvědomovali, že žít, to není jenom obklopit se něčím, ale žít, to je rozdávat. To, co dělá život životem, je dávání se druhým.

Že nám, druhým, tady v Čechách, na Moravě i ve Slezsku ale naši předkové odkázali úžasně disponovanou turistickou destinaci! Nicméně Česku chybí nejen schopný impresário a systém, ale vůbec společenská poptávka po využití ekonomických výhod z těchto daností plynoucích. Místo toho, aby se stát snažil zhodnocovat svůj potenciál, zadlužují nás naše vlády na úkor příštích generací. Tedy činí pravý opak toho, co podle vás dělá život životem. Přitom ale pečovat o materiální i duchovní odkaz našich předků, to není věcí samoúčelné nostalgie. Ale kdy kdo přijde s heslem: „Umožněme naší zemi – krajině, hradům, zámkům, poutním místům atd. vydělávat nejen na nás, ale dát tuto možnost i těm druhým, kdo přijdou po nás.“ Stále u nás není vnímána ekonomická entita cestovního ruchu jako pro stát a jeho daňové poplatníky bezkonkurenčně nejvýhodnější konstelace domácího a zahraničního obchodu. A tak, místo toho, aby byly vytvářeny podmínky pro to, aby cestovní ruch v České republice vytvářel hrubý domácí produkt v objemu celého našeho současného jako sousedům o pár desítek kilometrů jižněji, je coby hospodářská disciplína většině lidí volný. Evidentně pak obtěžuje ty, kteří mají jiné důležitější záležitosti, jež musí během svého volebního období stihnout. Tento přístup, pane opate, pak působí starosti a klade překážky všem, kteří se téměř sysifovsky snažíte uchovat úžasný odkaz coby jedinečný kapitál této země.
Je toho u nás hodně zanedbaného. Hodně se již ale také spravilo. Turisté přijíždějí, protože chtějí vidět něco hezkého. To je dobře. Když jde člověk po Praze, vidí, jak se hodně mění. Je stále krásnější. Ale i venkov začíná být krásný. Nejenom z pohledu turisty. Když budeme žít uprostřed krásného prostředí, věřím, že to bude mít dopad i na nás lidi. Že nám to pomůže, abychom si více vážili toho, co máme, abychom také sebe uvnitř dělali krásnější a nedevastovali si svoji vlast.

Strahov
Co se týče odkazu, který spravujeme, strahovský areál poznamenaný snad všemi stavebními slohy včetně románského, je každým rokem krásnější. Chceme, aby to tady bylo opravdu hezké. To na prvním místě. Do zdevastované ruiny by asi nikdo žádné první dámy ani turisty neposílal. Máme ale i další velké objekty.

Milevsko
Románskogotický objekt Milevsko. Tam, kdybych to skromně odhadl, aby jej bylo možné dát do pořádku, by jedna miliarda korun byla málo. Je ve velmi špatném stavu, částečně už ruina.

Doksany
Část obdobně zdevastovaného objektu jsme převzali v Doksanech. Tento klášter, zrušený za Josefa II., jsme coby ruinu koupili za jeden milion korun a připravujeme pro sestry premonstrátky. V části, kterou jsme koupili, zůstaly pouze obvodové zdi. Zbytky střechy jsme museli odstranit a celkově znovu rekonstruovat. Asi dvě třetiny máme hotové. Do dnešní doby nás to stálo 40 milionů korun. Myslím, že je to věc velmi důležitá. Je to objekt, který má zvláštní vztah k českým dějinám, byla tam vychovávána sv. Anežka Česká. Abychom to tam dotáhli do zdárného konce, potřebovali bychom ještě asi dvacet milionů korun.

Svatý Kopeček u Olomouce
Hodně turistů a poutníků navštěvuje Svatý Kopeček u Olomouce. Je to krásné místo nad Olomoucí. Jenomže už i tam jsme museli z balustrády sundat sochy, protože jejich odpadávající části ohrožovaly návštěvníky. Fasády jsou ve špatném stavu, střecha se propadá. Když se návštěvník kostela pozorně podívá kolem sebe, nápisy na stropě, obrazy jsou někde skoro už nečitelné.

Jihlava
Jihlava. Krásné velikánské kostely. Všechno potřebuje opravit. Jsme zřejmě řádem, který je nejvíce zatížen budovami. Je toho před námi hodně, ale když to naši předkové zbudovali, byla by ostuda, kdybychom to my nechali spadnout.