Ze školství se vytrácí logické uvažování

Ing. Pavel Kafka, DR.h.c

Z mého pohledu je hlavní lidský kapitál v hlavách a rukách lidí. Bohužel nejsme schopni získat daleko víc z naší teritoriální renty – jak to nazývá profesor Mejstřík – z polohy Česka uprostřed Evropy. Tuto šanci postupně ztrácíme tím, že odpovídajícím způsobem nebudujeme tranzitní dopravní koridory a že dopravní prostředky jsou čím dál tím rychlejší. Rychlostní železnice a dálniční tahy nás začínají obcházet i proto, že Česko není tak velké, aby nás obcházet nemohly. Dneska už se z Berlína do Vídně jede Rakouskem a Německem kratší dobu než přes Prahu. Bojím se, že podobně to může být i s dopravním spojením Vídeň – Varšava.

Se členem představenstva Svazu průmyslu a dopravy České republiky a  prezidentem České manažerské asociace Ing. Pavlem Kafkou, dr.h.c. se potkáváme 8. února 2012.
Pane prezidente, rád bych navázal na naše poslední interview nazvané „Čím si chceme v této zemi vydělávat“ (viz stejnojmenný článek na www.e-vsudybyl.cz). Slezsko, Morava a Čechy byly nejprůmyslovějšími oblastmi rakouského mocnářství. Československo pak jednou z nejprůmyslo­vějších zemí světa, což nám vydrželo až do „sametové revoluce“. Do éry, kdy top management státu nechal direktivně vyklidit tradiční odbytiště Československa a nejeden privatizační top management, než by budoval prosperující podnik a vytvářel hodnoty, rozprodal nebo prohospodařil výrobní prostředky, což byl způsob jak rychle zbohatnout. K průmyslově nejúspěšnějším státům jsme patřili ne proto, že by naše země oplývala surovinovými zdroji, ale proto, že se tu technické vzdělání, řemeslo a řemeslná invence, jež dala vzniknout přísloví „zlaté české ruce“, předávala z generace na generaci. Upadající prestiž dělnických profesí a skomírající učňovské školství, natož hospodářské vize ani ne od voleb k volbám, naší zemi příliš optimistické perspektivy neskýtají.
„Zlaté české ruce“ ještě v mnohém zůstávají, akorát k nim potřebujeme „zlaté české hlavy“, což se nám úplně nedaří. A čím si chceme v této zemi vydělávat? Tahle země opravdu potřebuje nějakou vizi. Dlouhodobý plán, čím se budeme živit za deset, za dvacet, za třicet let, protože jedině tak budeme schopni najít ten nejefektivnější způsob vydělávání si na chleba. Jsem rád, že jsme se konečně dopracovali k tomu, že společný jmenovatel, který se dá použít pro tyto úvahy, je konkurenceschopnost české ekonomiky. Máme tady nějakou strategii, ale takových už jsme měli víc. Jde o to, aby se zrealizovala.

Jaký máme potenciál v lidech?
Zmínil jste historickou zkušenost jedné z nejprůmyslo­vějších zemí. My s ní ale nezacházíme dobře. Nepřenášíme ji na nastupující generace a nevzděláváme je tak, jak by bylo potřeba. Jak na Svazu průmyslu a dopravy České republiky říkáme, aby vzdělávací struktura a kvalita odpovídala prognózám požadavků pracovního trhu. Problém v učňovském a středním odborném školství je v tom, že neučí žáky a studenty v kvalitě a struktuře, kterou budou potřebovat, až nastoupí do pracovního procesu. Nedávají jim ani to, co budou velmi potřebovat, čemu se říká „měkké schopnosti“ – disciplinovat sebe sama. Zorganizovat si svůj čas. Mít vlastní motivační motor. Umět komunikovat. Řadu let jsem byl předsedou Fóra průmyslu a vysokých škol. Před pár lety jsme dělali konferenci na téma, jak má vypadat absolvent vysoké technické školy, aby se líbil průmyslu. Průmysl je největším nositelem tvorby hrubého domácího produktu. Zástupci průmyslu sice poukazovali na to, že ze čtyřiceti procent absolventům chybí vědomosti a znalosti, ale zároveň řekli: „To, co jim nedala škola, jsme schopni je doučit.“ Horší je to ale s větší částí – šedesáti procenty tohoto problému, které reprezentují „měkké vlastnosti“. Návyky, které se formují od mateřské školky po celou dobu výchovy a vzdělávání. Pak se střetáváme s tím, že absolventi škol, když už jsou dospělí lidé, neumějí komunikovat v mezigeneračních týmech. Přijdou do pracovní skupiny, v níž jsou třicetiletí, čtyřicetiletí, padesátiletí, šedesátiletí, avšak oni mají navyklý způsob komunikace pouze ve své věkové komunitě. Neumí řídit sebe sama. Jak tedy mají úspěšně řídit jiné?

Za posledních dvacet let se český průmysl výrazně změnil.
Také proto, že podléhá celosvětové globální konkurenci. Bohužel, vysoké školy se za posledních dvacet let nejen že nezměnily, ale disciplína na nich se zhoršila. Výrazně narostl počet studentů, což bylo umocněno systémem financování veřejnoprávních vysokých škol. Tím, že jsou financovány podle počtu studentů a ne podle své úrovně, se výrazně rozředila jejich kvalita. Problém ale není pouze ve vysokém školství. Je i v učňovském a ve středním odborném technickém školství. My říkáme, že začíná od mateřské školky. Lafferova křivka ukazuje, že koruna vložená do vzdělání člověka má nejvyšší návratnost, je-li investovaná mezi pátým až sedmým rokem věku dítěte. Budeme-li se bavit jenom z hlediska elementární ekonomické efektivity, tak koruna do vzdělání v tomto věku je nejefektivnější. V něm se vytváří základní návyky, motivace. S tím český vzdělávací systém vůbec nepracuje.

Česká manažerská asociace rozjela v Brně zajímavý projekt „Technické školky“.
Ve spolupráci s Vysokým učením technickým a s profesory, kteří už jsou v důchodovém věku, jsme připravili program pro mateřinky v duchu Komenského školy hrou. Děti se např. učí stavět mosty a rozumět, proč most spadne nebo nespadne. S pány profesory se pak na skutečný most také jedou podívat. Navázali jsme kontakty v Německu, kde běží podobný projekt. Na každém stupni je školství potřeba podrobit tomu, čemu v ekonomice říkáme benchmark. Chápu, že testy konfigurované pro elektronické zpracování nedají úplný obraz o kvalitách žáků a studentů a jejich schopnostech, ale je to základ k něčemu. Nedělal bych z toho žádné dogma. Odporu, který proti němu vzniká, nerozumím. Ze školství se vytrácí logické uvažování. Stává se sháněním informací přes nějaké technické prostředky. Vstupní data jsou samozřejmě třeba, avšak pak je třeba s nějakou logikou s těmi informacemi naložit. Nejen zanalyzovat, ale syntetizovat je do programu. A tady hodně chybí matematika, která je vytlačovaná ze školství. A politici tomu dokonce fandí. My, jako Česká manažerská asociace a mohu hovořit i za Svaz průmyslu ČR, říkáme: „Matematiku je potřeba podporovat nejen proto, že to je důležitý předmět výuky, ale protože se jedná o způsob myšlení.“

• www.cma.cz
• www.spcr.cz