Vždy věrná Plzeň

S plzeňským biskupem monsignorem Františkem Radkovským se tentokrát potkáváme 28. října v rodném městě mého táty, v Plzni. Díky tomu, že jsem sem jezdíval za dědou a babi na prázdniny, jsem tu zažil spoustu nádherných dní. I proto jsem se Monsignora Radkovského zeptal na jeho vztah k Plzni.
Pocházím z Třeště, od Jihlavy. Do západních Čech jsem se dostal poté, co jsem byl jmenován kaplanem v Mariánských Lázních. Tam jsem byl dva roky a pak osmnáct let ve Františkových Lázních. Do Plzně jsem vždycky jen tak zaskočil a do svého života ji adoptoval, až když jsem byl jmenován plzeňským biskupem. Plzeňák se tedy ze mne stal až před třinácti lety. Plzeň jsem vždycky vnímal jako výjimečné město. Plzeňané měli, a to i v posledních čtyřiceti komunistických letech, mimořádné postavení. Plzeň totiž byla největším československým městem, které osvobodili Američané. Ne náhodou se historicky honosí titulem „Vždy věrná Plzeň“ a tento genius loci jí zůstal dodnes. Včera (27/10) jsem o tom na Ministerstvu vnitra ČR v rámci našeho oficiálního přijetí mluvil s panem arcibiskupem Graubnerem. On totiž zase z Plzně má maminku, a tedy alespoň půlkou do ní patří. Velice se podivoval nad tím, že dnes v rámci oslav státního svátku budeme mít v Plzni bohoslužby. Já mu na to: „To víš, vždy věrná Plzeň…“

Zmínil jste olomouckého arcibiskupa monsignora Jana Graubnera. To mi připomnělo, že jsem si v jeho diecézi předloni ve Státních léčebných lázních Bludov s MUDr. Jiřím Riedlem a letos zjara v Lázních Slatinice s předsedou představenstva Martinem Vybíralem v rámci svěcení léčebných pramenů povídal o postavení katolické církve. Konstatoval jsem, že ji považuji za jednu z nejlépe fungujících organizací světa.
Máte naprosto pravdu, i když je v její historii možné vysledovat řadu pochybení. Pronásledování zvenku církvi nikdy neuškodilo tolik jako rozklad zevnitř. Ostatně nedávno jsem slyšel jednu až úsměvně ilustrující větu: „O tom, že církev není jenom lidského, ale božského původu, svědčí to, že ji křesťané doposud nezlikvidovali.“ Vždyť co už to bylo rozdělení a roztržek? Samozřejmě, církev je pořád rozdělená, ale snaha o jednotu je stále silnější. Čím dál víc nám křesťanům vadí, že nejsme sjednoceni, a to je dobré znamení.

V minulém vydání Všudybylu jsem hovořil s hejtmanem vašeho rodného kraje, Kraje Vysočina RNDr. Milošem Vystrčilem.
S panem hejtmanem Vystrčilem se známe. Učil v Telči na gymnáziu, kde jsem studoval. Naposledy jsem s ním mluvil v létě. Vysočinu stále cítím jako rodný kraj. To je v člověku zakořeněno, i když už tam dlouhá léta nebydlím.

Pokud víme, odkud jsme vzešli, máme daleko větší šanci někam dojít. V logu plzeňských oslav 28. října v Plzni je ztvárněna katedrála sv. Bartoloměje, v níž dnes oslavy začaly slavnostní mší, kterou jste celebroval. Mj. jste v ní zmínil téma, jak velice je pro člověka důležitá jeho identita.
Člověk potřebuje někam patřit. Přináležet ke společenství. V našem případě k českému státu, jehož úctyhodnou víc než tisíciletou historii si dnes připomínáme. Je důležité, aby ji lidé a zejména mládež znali. Aby si uvědomili, že tu nejsme od včerejška. A k tomu je potřeba slavit. Připomínat si takovéto historické chvíle, dávat na ně důraz. Velice jsem proto vděčný iniciativě města v čele s plzeňským primátorem Ing. Miroslavem Kalousem slavit 28. října a českou státnost vůbec novým způsobem. Slavení 28. října a státních svátků obecně nás totiž odnaučil komunismus. Na druhou stranu, už je jiná doba. Fangličkářství, mávání pentlemi, to už nikomu nic neříká. Je tedy třeba najít nový, pro lidi přitažlivý způsob. Podporovat národní hrdost změnou stereotypu oslav významných dní směrem k reálnému životu. Pokusit se o posun od leckdy formální piety k festivalovému pojetí oslav tak, jako se to podařilo u nás v Plzni. Zkrátka, aby se v tom lidé cítili dobře, protože dneska obvykle když nemusí, nikam nejdou. Jsem proto rád, že se podařilo najít něco, co je dokázalo oslovit, co, jak doufám, bude udržovat živou tradici 28. října.

K slavení patří nejen zábava, ale i odpovědnost…
Ano, subsidiarita a solidarita. Dva prvky, které drží společnost, a to je také tak trochu vynález církve a jejích sociálních encyklik. Solidarita je v tom, že soucítím s druhým a nechci si hrát pouze na vlastním písečku. Subsidiarita zase je v tom, že vše nemůže řídit všeobjímající instituce, jejíž osvícený panovník bude o každém rozhodovat. To prostě nejde. Musí platit, že to, co se dané instituce týká, si bude řešit ona na své úrovni. Už proto, že je zpravidla nejlépe obeznámena s místními poměry, má k řešení nejblíže a má kompetence i motivaci. Vyšší nadřízený stupeň musí nutit ty nižší stupně k tomu, aby se nezahleděly jen samy do sebe, aby i v jejich případě fungovala solidarita. Tuto náročnou úlohu mají politici na všech stupních, a nejenom oni. K tomu je však nutné vychovávat lidi. Proto je potřeba Brusel. Ale nesmí ho být moc. Na druhou stranu nesmíme být sobci a říkat: „Co je nám po nich.“ Opravdu se vzájemně potřebujeme, tedy aby Evropa držela pohromadě. Jinak vedle Číny, Indie a dalších velkých útvarů ztratí veškerou důležitost. Je třeba si uvědomit, že člověk je rozhodujícím elementem i v evropském soustátí. Cílem tedy není vytvořit nové Rakousko-Uhersko jako multistátní centrálně řízený hegemon. Cílem je, aby v rámci Evropské unie docházelo ke svobodnému a všestrannému rozvoji lidí a také potřebných institucí na všech úrovních. A to je na odpovědnosti těch, kteří ji mají řídit a vést. Odpovědností nás všech pak je, abychom si je dobře zvolili a důsledně kontrolovali. Jedno bez druhého nelze. To by z toho byl chaos nebo diktatura. Obojí je špatně. K tomu ale musí být zralá občanská společnost, která si je těchto kompetencí i povinností vědoma. Ne každého totiž baví jít k volbám, natož průběžně kontrolovat plnění předvolebních slibů politiků. Je potřeba, aby to lidé chápali jako službu druhým. To vše má i svůj rozměr duchovní – náboženský, trinitární, trojiční dimenzi. Bůh je totiž nejdokonalejší společenství, Boží Trojice, jež se vyznačuje dokonalým vzájemným dáváním a přijímáním, a tím i dokonalou jednotou. Tento Boží rozměr je žádoucí i ve společnosti včetně politiky. Politici by si měli uvědomit, že princip Ježíšova: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás,“ je veskrze důležitý. Solidarita musí být i mezi politiky. Musejí vnímat, že rozmanitost politických stran je důležitá a, řekl bych, Bohem chtěná, protože jinak bude všechno jednobarevné. Musí tady být více politických stran a více pozic a pohledů, které společnosti dají bohatý rozměr. Má-li to tak fungovat, je třeba, aby politici vnímali oprávněnost postojů jiných politiků. Tj., aby politik v politikovi neviděl nepřítele, ale opozici, která kontroluje, co dělá, a někdy i partnera, s nímž spolupracuje ve prospěch společnosti. Je důležité, aby politik vnímal názor druhého politika podle obsahu, nakolik je to, co říká, pravdivé, moudré, a ne podle toho, kam v rámci politického spektra patří.

www.bip.cz