Vůle dokázat, dělá vítěze

Výsledky roku 2004
mistrovství světa silnice časovka: 1.místo
mistrovství světa silnice: 12.místo
mistrovství světa MTB: 3.místo
mistrovství Evropy MTB: 2.místo

Aby se někdo mohl zúčastnit olympijského závodu horských kol, musí země, za niž závodí, dosáhnout určitého bodového koeficientu. Ten se získává na závodech. Koeficienty se jednotlivým zemím sčítají a následně se dělá pořadí států podle získaných bodů. To určuje počty závodníků, které ta daná země může na olympiádu nominovat. Už jen kroky k tomu, aby se závodník mohl eventuálně zúčastnit olympijských her, znamenají nemalé finanční náklady, protože se ve dvou sezonách před olympiádou musí po celém světě účastnit závodů světového poháru a dalších, které jsou bodovány vysokým koeficientem. Sama olympiáda je složitá v tom, že např. v ženské kategorii se závodu cross country horských kol může zúčastnit pouze třicet závodnic. Pro většinu zemí je proto nemožné se vůbec nominovat.

Za Terezou Huříkovou (17), mistryní světa v časovce juniorek, jsem si zajel na Šumavu. Cestou tam i zpátky jsem téměř míjel rodný dům svého dědy Martina Kaince. Terezo, jaký je váš vztah k Šumavě?
Velmi silný, protože jsem odtud. Jsem jednou z posledních, která měla možnost se narodit ve Vimperku, protože naše nemocnice byla zrušena. Všechny kopce mám zmapované, protože rodiče, učitelé tělesné výchovy, mne odmalička vozí po všech lyžařských, letních a vodáckých kurzech. K Šumavě mám hluboký vztah.

Loni jste nám patriotům Česka udělala obrovskou radost. Mnozí si spolu se mnou říkali, zase jedna Češka, která je prokazatelně nejlepší na světě…
Uspět, to je hlavně o vůli. Mne jen tak něco v soutěžní jízdě či tréninku nevykolejí. Jsem důsledná. Když mi můj trenér něco naordinuje, snažím se to splnit, i když cítím, že je to na hranicích mých možností. Vůle dokázat dělá vítěze. Psychika. Mít do toho chuť. Nedělat to jenom proto, že si to někdo přeje, ale protože já to chci.

Svým vítězstvím jste pro Českou republiku udělala obrovský kus práce. Jaký je to pocit stát na stupních vítězů?
Zažila jsem několik způsobů stání na stupních vítězů a mám z nich hodně odlišné pocity. Na mistrovství světa horských kol jsem se na stupně vítězů dostala jen na třetí místo, a měla jsem na to stát na prvním. Jenomže mi to překazil defekt, který jsem měla ve sjezdu tři kilometry před cílem. Zlatá medaile mne opustila během pár vteřin a já si musela poradit s výměnou duše a záchranou aspoň třetího místa. Tehdy jsem na stupně vítězů nešla s úsměvem, ale se sklopenou hlavou a snahou udržet v sobě slzy.
Pravým opakem toho bylo stát na stupni vítězů na mistrovství světa na silnici v časovce ve Veroně. Stupně vítězů jsem si zamilovala ještě před závody. Vypadaly krásně anticky. Jely jsme kolem nich na kolech a já si říkala: „Ten kdo tady bude stát, tak ten se bude mít…“ Rozhodně mne nenapadlo, že se na ně postavím, a ještě k tomu na stupeň nejvyšší. Když jsem na ně vystupovala, bylo to veselé. Měla jsem ohromnou radost a pociťovala rozpustilé zadostiučinění, že já, jako bikerka, jak oni říkají čochtanka (protože prý neumíme šlapat), jsem to natřela silničářkám..

Když v takových chvílích, jako například po vašem vítězství, slyším hrát českou hymnu, vždycky mne to dojímá. A mít tu moc jako vy přinutit pořadatele kdesi v cizině, aby ji hráli …
Také jsem si říkala, jak bych si přála, aby kvůli mně hráli českou hymnu, a jak bych z toho byla naměkko… Ale musím přiznat, že jsem si to poprvé ani neměla kdy vychutnat. Tak doufám, že si to budu mít možnost několikrát zopakovat, a to i v roce 2008 na olympijských hrách v Pekingu. Světové prvenství v časovce jsem opravdu nečekala a na stupně vítězů jsem šla v takové euforii, že než jsem se vzpamatovala, bylo po hymně.

Jak vaši zahraniční soupeři vnímají Českou republiku?
Zatím jsem se s nimi převážně bavila o nich a o sobě. Do širšího spektra, jako kdo jak vnímá tu kterou zemi, jsme se nedostali. Možností bavit se se zahraničními závodníky až tak moc nemám. Zatím to bylo spíš tak: „Ahoj, ty jsi z Ameriky? Gratuluji. Jak se ti jelo…“, ale k širší komunikaci jsme se nikdy nedostali.

Co škola?
Podstatný podíl na tom, že mám dobré tréninkové podmínky, má gymnázium ve Vimperku, které navštěvuji. Paní ředitelka i všichni učitelé. Vzdělání a sport, to jsou dvě věci, které jsou pro mne rovnocenně důležité. Mám rozložené ročníky. Tzn., že se budu moci celou sezonu soustředit na kolo a první pololetí uzavřu v březnu. Takové podmínky nemá jen tak někdo a jsem moc vděčná, že je mám a že dobře zvládám zkoušky.
Nejen škola a rodiče, ale úžasným způsobem mi pomáhá generální sponzor mého týmu, Česká spořitelna. Jsem hrozně ráda, že se náš Bike klub Vimperk dostal pod Českou spořitelnu a že mohu jezdit na špičkových závodních kolech. Jsem přesvědčena, že díky ní nemusím nikam do zahraničního týmu, ačkoliv téměř všichni čeští cyklisté mi říkají, že musím za hranice, že v Česku se výkonnostně nedá nikam vyrůst. Já jsem v týmu České spořitelny spokojená.

Co volný čas?
To je jednoduché, protože jej díky kolu a škole téměř nemám. A pokud je nějaký, tak jej buď prospím, nebo jsem s přítelem, který tady také moc nebude, protože pracuje a žije v Anglii. Teď je tady výjimečně asi šest měsíců.

www.cs-mtb.cz