Vîlcan, Retezat a Tulişa 1
27. 10. 2013
Jen čundrácké deníčky
Jako by z Všudybylu četli jen mé čundrácké deníčky. Začátkem léta
2013 houstly dotazy čtenářů, zda zas pojedu do Rumunska. A to jsem tam byl
naposled před čtyřmi roky! Poslední dobou se mi tam nechtělo. V Česku je
totiž spousta míst, kde jsem zatím nebyl… Ostatně začátkem července pro
mne byly zážitkem výstupy na architektonicky unikátní rozhlednu nad
městečkem Kryry a na bájný Wogastisburg – stolovou horu Úhošť. Avšak
chtěje čtenářům vyjít vstříc, rozhodl jsem se pro rumunská pohoří:
Vîlcan, Retezat a Tulişu.
Kamsi do noci
Úterý 6. srpna 2013 00.14 Expres Metropol opouští pražské
hlavní nádraží. Lůžkové kupé, krom mého kosmického báglu s jídlem
na osmnáct dní, zabírá hromada zavazadel Němce, který neustále mlátí
dveřmi a bydlí pode mnou. Nade mnou pak Korejec. 07.40 Snídám dva
obložené chleby a čaj. 08.30 Korejec vystupuje v Budapešti.
12.40 Probouzím se v maďarské pustě. Obědvám další chleba a pokračuji
ve spaní. 14.02 Vlak vyráží z Bekescsaby s patnáctiminutovým
zpožděním. 14.40 Trčíme v Lököshaze. Ač neopouštíme schengenský
prostor, kontrola dokladů. 16.05 rumunského času přistáváme v Curtici.
Další hraniční kontrola. 16.27 Pokračujeme do nitra Rumunska.
19.52 V Devě vystupuje německý spolucestující. Převlékám se do
čundráckého – cyklistických slipů a trika s dlouhým rukávem
z polypropylenového úpletu. 20.04 Simeria. Sekera 48 minut na příjezdu,
51 minut na odjezdu. 21.42 V Petroşani mi ujel spoj do Livezeni. Hledám
jízdní řád. Místo do čekárny vstupuji do kanceláře přednosty stanice.
Ihned couvám. Vlak jede až zítra. Za nádražím se domlouvám
s taxikářem, že mne za 10 € doveze na úpatí Vîlcanu. 22.15 Vysazuje
mne u hotelu Gambrinus a ukazuje recepci. Vytahuji hůlky, nasazuji čelovku a
bágl. Obloha je plná hvězd. Pomalým tempem stoupám kamsi do noci.
22.40 Vedle cesty rovný plácek. Za šumu potoka stavím stan a dopisuji
deník. 23.00 Uléhám. Ještě telefonát domů, kde je teprve deset hodin,
že se mne jen tak nezbaví.
Dělám větší rambajz
Středa 7. srpna 2013 Rozhodl jsem se zůstat u českého času.
07.30 Telefonát z Česka. Vařím vodu na čaj a ovesné vločky. 08.15 Jsem
po snídani a ranní hygieně. Stan vyklizený, věci připravené k balbě.
09.27 Pokračuji po makadamové cestě. 10.00 Červená značka. Ještě
několik, pak nic. 10.07 Výškoměr: 895 m. Usedám do stínu, dopisuji
deník, konzultuji s mapou a natírám si nohy krémem s UV filtrem.
10.25 Kráčím (asi) po trase č. 15 na Vârful Cindetu (1548).
11.00 Snímám bágl a fixuji bederák. 12.01 Obědová pauza. Dvě
čokoládové tyčinky Corny, stroužek česneku, čaj. 12.35 Pokračuji lesem.
Stále velké vedro. 13.05 Rozcestí. Volím strmější cestu. Po dvou stech
metrech se ztrácí. I druhá cesta končí na mýtině. Kam teď? Vzhůru
lesem. 13.30 Okouzluje mne světlina s proudem balvanů. Říkám si:
„Jestli pod nimi vyvěrá voda, zůstanu.“ Ostatně podle rumunského času
už je půl třetí, a mám za sebou 680 m převýšení a sedmapadesát let.
V jednom z méně šikmých míst stavím stan. Pod podlážku vrstvím
šutry, abych neujel. Mezi kameny čůrek vody. Hloubím důlek. Plním ešus a
flašky. Benzínový vařič umísťuji na balvan v mokřině. Vařím bujon,
čaj a čočku. 16.30 Jsem po jídle. 17.30 Jdu si zdřímnout.
19.00 Telefonuji s domovem. Opět hvězdnatá noc. Pod podlážkou stanu se
cosi hýbe a šramotí. Tak já taky. Úspěšně! Dělám větší rambajz.
