Veřejná dopravní cesta deset let v soukromém vlastnictví
16. 04. 2008
Rozhovor s předsedou představenstva a generálním ředitelem
akciové společnosti Jindřichohradecké místní dráhy Ing. Janem Šatavou
jsem začal tématem: úzkokolejky v Ruské federaci.
Tamní úzkokolejné tratě mají typizovaný rozchod 750 mm. Byly na ně
dodávány mimo jiné stejné lokomotivy z ČKD, které stále jezdí po naší
trati. Za carského Ruska, ale i později byly úzkokolejné sítě ve Velké
zemi větší a rozsáhlejší než kdekoliv jinde v Evropě. Na území Ruské
federace jsou tak doposud provozovány desítky úzkokolejných lesních
železnic klasického střihu, které v Československu zanikly dávno před
jeho rozpadem. Dodnes jsou v Rusku a v jeho nástupnických státech poměrně
rozsáhlé funkční sítě veřejných úzkokolejných drah. I když, nutno
říci, že se z velké většiny potýkají s podobnými, ne-li horšími
problémy, jaké známe z ostatní východní Evropy. Tzn., živoří na
hranici zániku a elementární technické provozuschopnosti. Na druhou stranu,
v Ruské federaci existuje fenomén, který v jisté modifikaci pronikl i na
území někdejšího Československa, kde z něho zbyl poslední relikt:
„Košická detská železnica“. Takzvané pionýrské železnice podle mého
názoru rozhodně nepatřily mezi záporné produkty své doby. Jejich idea
spočívala v tom, že se na povolání železničářů děti připravovaly na
skutečné železnici. Pochopitelně úzkokolejné. Ty zpravidla vznikaly
v příměstských návštěvnicky volnočasově zajímavých parkových
lokalitách. Někde šlo o jednokilometrový okruh, někde i o deseti
dvanáctikilometrovou dráhu spojující okraj centra města třeba
s lesoparkem nebo se ZOO. Na těchto železnicích byly provozovány stejné
soupravy a za stejných pravidel jako na veřejných úzkokolejkách. Pod
dozorem dospělých tam ale veškeré činnosti pro zabezpečení jejich
provozu, od výhybkářů až po výpravčí, průvodčí a vlakvedoucí,
vykonávaly děti. Kdo zná Budapešť a byl tam na Gyermek Vasút, neboli
dětské dráze, tak ta si, snad jako jediná ve východoevropských
neslovanských zemích, tento kolorit zachovala. Do nádražního rozhlasu
hlásí desetiletá dívenka, dvanáctiletá výpravčí vypravuje vláček a
obdobně staří průvodčí kontrolují jízdenky. Tato dvanáctikilometrová
dráha s celoročním provozem je oblíbeným výletním místem a je
součástí systému budapešťské městské dopravy. Takových železnic
dodnes na území Ruské federace najdeme desítky. Řada z nich se vrací ke
kořenům, opravuje původní parní lokomotivy a po úpadkových devadesátých
letech ty z železniček, které je přežily, zažívají velkou oblibu. Mohu
např. jmenovat úzkokolejnou dráhu v Kratovu pod Moskvou. Ta je kompletně
nově vybavená počítačovým řízením provozu, dálkovým ovládáním
výhybek, modernizovanými lokomotivami tak, aby se děti, které tam tzv.
slouží, seznamovaly s nejmodernějšími výdobytky železniční
dopravy.
Obraťme na západ do Jindřichova Hradce. Jindřichohradeckým
místním drahám, a.s. se 1. března 2008 podařilo dosíci desátého roku
provozování nejslavnější české úzkokolejné dráhy.
Nejen české. Od 1. března 1998 jsou jindřichohradecké úzkokolejky
vlastnictvím akciové společnosti Jindřichohradecké místní dráhy, a.s.
Tím byla završena velká (a vleklá) privatizace dvou úzkokolejných tratí.
JHMD do provozu převzaly trať do Nové Bystřice už 14. června
předchozího roku a zbytek úzkorozchodného systému k 24. říjnu 1997,
ovšem pouze do pronájmu od Českých drah. Na toto období vzpomínám rád.
Byly to takové gründnerské časy, kdy se na nás hrnula spousta problémů a
bylo třeba neustále řešit všechno možné. Včetně nedostatku peněz,
protože doba byla velmi tvrdá a do privatizace jsme vstupovali téměř bez
kapitálu. Nicméně fungujeme deset let a kus práce uděláno bylo. Provoz je
prakticky dvojnásobný oproti jakémukoliv historickému období před naším
nástupem. Týká se to i výkonů v osobní dopravě. Funguje i nákladní a
tzv. program „Nostalgie“ – to jsou parní vlaky, a to měrou, která
nemá v republice obdoby. Jsme nejenom dopravce, ale i vlastník dráhy a
provozovatel. Přestože je naše dráha v soukromém vlastnictví, je
veřejnou dopravní cestou a plnohodnotnou součástí českého železničního
systému. To je u nás zřejmé i v nákladní dopravě. Veškeré zásilky,
které chodí na úzkokolejku, na ní přecházejí z normálního rozchodu a
naopak. Vagóny, které jsou naloženy na úzkokolejce a přepravovány na
speciálních úzkorozchodných podvozcích, potom po svých kolech pokračují
dál v podstatě do celé Evropy. Naše úzkokolejka tedy zdaleka není jenom
technická rarita, ale je stále komplexní součástí dopravní soustavy
České republiky. A jako taková je podporována Státním fondem dopravní
infrastruktury, který o veřejnou železniční infrastrukturu pečuje. I to
dokazuje, jak je v naší zemi systém podpory veřejné dopravy obecně a
v širším slova smyslu propracovaný a funkční. Co se týče dalších
institucí, které makroekonomicky a legislativně ovlivňují možnost
existence podniků jako jsme my, má Česko velmi slušně zpracován
legislativní rámec provozování drážní dopravy, s jasně rozdělenými
činnostmi, pravomocemi a odpovědností vlastníka dráhy, provozovatele dráhy
a provozovatele drážní dopravy. Jsem velmi rád, že při vzniku tohoto
legislativního rámce, stejně jako při koncipování rámce
ekonomického – financování základní dopravní obslužnosti
z veřejných zdrojů, byla naše společnost. Jako první česká soukromá
poválečná železnice si de facto některé první kroky, aby vůbec mohla
existovat, vynutila. Hlavní iniciativa pro tento legislativní rámec ale
samozřejmě byla na straně Ministerstva dopravy ČR. A nutno konstatovat,
že Ministerstvo dopravy ČR dodnes v tomto směru vystupuje výrazně
liberálně. Tím mám na mysli, že se neorientuje jen na jednoho dominantního
železničního dopravce.
Obnovujete, renovujete, zachraňujete, vytváříte…
Hlavně ale musíme neustále přemýšlet o tom, že úzkokolejka je
fenoménem devatenáctého století, ale žijeme v Evropské unii
21. století, v tržním hospodářství. Proto musí mít ekonomický rámec
činnosti. Její provoz musí být ekonomicky uzavřený, funkční.
Úzkokolejka si musí vydělat nejen na současný provoz, ale i na budoucí
období. To, co jsme zprivatizovali, bylo (v podstatě) živoucí technické
muzeum. Ale základem naší činnosti je zajišťování základní dopravní
obslužnosti ve veřejném zájmu. Vozíme lidi do škol, do zaměstnání, na
návštěvy, výlety atd. Jindřichohradecké místní dráhy je třeba vnímat
tak, že to v prvé řadě není žádná historická doprava, ale že si naši
zákazníci zaslouží kulturu cestování odpovídající počátku
jedenadvacátého století, a to stojí nějaké peníze.
Kdy po vašich tratích bude jezdit cosi jako TGV nebo alespoň
Pendolino?
Pendolino na úzkokolejkách jezdit opravdu asi nebude. Požadavky a podmínky
regionální dopravy, oproti dálkové osobní dopravě, jsou technicky
i kulturou cestování výrazně odlišné. Existuje jistě řada možností
i futuristických vizí a souprav i na náš úzký rozchod, ale stále jsme
malá soukromá firma a naše finanční možnosti jsou omezené. Naší cestou
na zlepšení kultury cestování jsou výrazně modernizované starší vozy
zakoupené v Polsku. Jeden takovýto motorový vůz už nám zasahuje do
provozu. Stále ovšem s původní hydrodynamickou pohonnou jednotkou, pouze
s modernizovaným interiérem. To ale není stav, na němž chceme setrvat. Je
to mezistupeň nutný k tomu, aby tato vozidla byla v Česku schválena do
veřejného provozu. Teprve následným krokem bude velká modernizace do podoby
(řekněme) jedenadvacátého století.
Když jsem kdysi absolvoval exkurzi vaším depem, ukazoval jste mi
motorovou trakci a konstatoval: „Tak, vyměnili jsme tam motor, a lokomotiva
má o několik set litrů nafty ročně menší spotřebu.
To byla první velká modernizace hnacích vozidel, do které jsme se pustili po
roce 2000. Typ lokomotiv, u nás tradičně označený T47.0 (mladší
železničáři jej budou znát jako 705.9), pochází z padesátých let:
nejstarší z roku 1954, nejmladší se letos dožívají 50 let. Vozidlo
motorové trakce konstruované v této době prostě už dnes je za prvé
fabrikou na práci údržby a za druhé obrovským průtočným trychtýřem na
pohonné hmoty. S racionálně úsporným režimem provozu se v padesátých
letech nepočítalo. Konstrukce těchto vozidel je jednoznačně zastaralá.
A protože na nich dodnes stojí tíže pravidelného provozu základní
dopravní obslužnosti, přistoupili jsme k jejich zásadní modernizaci,
především pohonné jednotky. Lokomotivy zvenčí vypadají téměř jako
původní (design 50. let je velmi zdařilý), ale mají nový motor, jinak
řešený elektrický přenos výkonu a elektronickou regulaci. Ekonomický
efekt jejich modernizace byl překvapivý. Roční úspora provozu jedné
lokomotivy přesahuje hodnotu milionu korun.
Pokud by Česko mělo zemské spolkové uspořádání, jako má
o hodně menší Rakousko, zasahovala by působnost Jindřichohradeckých
místních drah dvě země. V systému našeho krajského členění to jsou
dva krajské samosprávní celky: Kraj Vysočina a Jihočeský kraj.
V Česku, jako v jediné z postkomunistických zemí (pominu-li NDR, kam
plynule přešel západoněmecký systém), existuje funkční a fungující
systém podpory veřejné osobní dopravy. Je to vidět téměř všude, kam se
člověk podívá. Ať na autobusovém parku, kvalitě vozidel, které
zajíždějí i do nejmenších vesnic, tak i na tom, že česká
železniční síť a služby na ní poskytované stále patří k nejhustším
a nejvytíženějším v Evropě. Samozřejmě můžeme vzhlížet ke
Švýcarsku jako k našemu nedostižnému vzoru, ovšem je nutno si uvědomit,
že Švýcarsko je daleko bohatší stát. Tento náš systém musel vzniknout
na základě jakési politické vůle. A vůle financovat a provozovat
veřejnou dopravu v této zemi nesporně je. Systém se zažil, a jako dopravce
mohu říci, že je vcelku spolehlivý. Před léty jsme měli obavy, že
delegováním pravomocí a odpovědnosti za kvalitu a rozsah dopravní
obslužnosti na kraje mohou vzniknout velké problémy. Že si třeba na
některých nebudou chtít uvědomit hloubku této odpovědnosti. Takže, aniž
bych teď komentoval situaci v krajích jiných, ony dva, doktore, vámi
zmiňované kraje, Vysočina a Jihočeský, na jejichž území se pohybují
naše vlaky, se tohoto úkolu zhostily opravdu se ctí. Na hlavu Jihočeského
kraje musím složit ještě jednu pochvalu: Jihočeský kraj je schopen chápat
termín „základní dopravní obslužnost území“ poněkud šířeji než
jiné samosprávné územní celky. Necituje neustále dokolečka kdysi kýmsi
vyřčenou pseudodefinici, že základní dopravní obslužnost je pouze doprava
do zaměstnání, do školy a k lékaři, což samozřejmě není pravda.
Základní dopravní obslužnost je součástí infrastruktury kraje, která
velmi výrazně ovlivňuje ekonomický rozkvět a řadu aktivit území
veřejnou dopravou obsluhovaného. Troufnu si říci, že tyto hlubší vazby
mezi veřejnou dopravou, ekonomikou v regionech ve vztahu k demografickému
vývoji a dalším veličinám si Jihočeský kraj ku prospěchu svých obyvatel
dokázal uvědomit ze všech nejdřív.