Velké investice se bez úvěru realizovat nedají

S náměstkem ministra pro místní rozvoj pro legislativu a cestovní ruch Ing. Jiřím Kolibou se potkáváme 21. ledna v Bratislavě na stánku jižní Moravy. V souvislosti s hlavním tématem tohoto vydání jsem se ho zeptal, nakolik pozitivně je podle něj cestovní ruch vnímán obyvateli České republiky.
Někteří lidé cestovní ruch vnímají jako bezesporu důležité odvětví se značnými přínosy pro českou ekonomiku a zaměstnanost, které vytváří podnikatelské a pracovní příležitosti i tam, kde není příliš dalších šancí. Jiní jej vnímají jako zakletou krabičku se spoustou problémů, které jsou mediálně propírány. Jsem ale toho názoru, že v České republice není odvětví, které by bylo naprosto bezproblémové. Je na nás, jak se s tím popasujeme. Česká nátura je zvyklá si stěžovat, jak je všechno špatně. Co všechno by se mělo zlepšit. A aby už to někdo konečně zlepšil. Ale on to za nás nikdo jiný neudělá. A navíc, není to tu tak špatné. Stačí se podívat na některé jiné státy, které zažívají možná ještě větší hospodářský útlum. Že jsou země, které jsou na tom z hlediska výnosů z cestovního ruchu daleko lépe? To jsou destinace, kam si turista cestu vždycky najde. Bohužel, mezi takové, typu Rakouska, Španělska, Francie, Itálie, nepatříme. Ne kvůli naší zeměpisné poloze a proto, že by u nás bylo málo prvořadých turistických cílů, neatraktivní gastronomie, podřadná kultura, absence národopisných událostí či fádní krajina a příroda, ale že se všeobecně obyvatelům Česka nedostává individuální vstřícnosti a pohostinnosti vůči cizím návštěvníkům a ruku v ruce s tím Česku pověsti země, kam se sluší jezdit, kde vás vítají s otevřenou náručí. Srovnáme-li ale srovnatelné, jsme na tom relativné lépe než řada dalších zemí.

Když se nechce, je to horší, než když se nemůže. A přitom investujeme do životního prostředí, do dopravní infrastruktury, do zkrášlování obcí a měst, do oprav církevních a dalších památek atd. Jenomže ze svého, takže čím dál víc na dluh. Takže zadlužujeme stát, místo toho, abychom tak činili za peníze dovezené do Česka turisty ze zahraničí. Přitom Morava, Slezsko a Čechy jsou rodištěm nepřeberné řady světově proslulých osobností, mají nádhernou krajinu, jsou plné turistických atraktivit, avšak turisty dosud povětšinou nepoznaných.
Abych reagoval na vaši zmínku o zadlužování. Každá věc má dvě stránky. Zastávám názor, že velké investice se bez úvěru realizovat nedají. Je ale rozdíl se zadlužovat v časech hojnosti, a nebo v době krize. Tedy ve vybalancování. To České republice, a možná i českému cestovnímu ruchu, chybí. Pokud nám rostl schodek státního dluhu v dobách tučných, co jiného bude dělat v dobách chudobných? Od vyrovnanosti veřejných rozpočtů se totiž odvíjí vše ostatní. A co se týče péče o památky? Jistě, pokud chceme v tomto směru zůstat pokladnicí Evropy, musíme o ně pečovat. Je všeobecně známou skutečností, že se o přemnohé z nich padesát let nepečovalo. Že nedopadly církevní restituce? To je spíš věc politického charakteru než ekonomická skutečnost. Obecně platí, že každá památka, každá stavba, v podstatě jakýkoliv majetek, o který není pečováno, zchátrá. A čím víc se nechá zchátrat, tím víc je pak do něj třeba investovat. U nás se už spoustu věcí podařilo spravit, rekonstruovat, modernizovat, uvést zpátky do života. Ale některé už jsou nenávratně pryč. Pokud bychom rezignovali na zatím ještě nespravené památky, nebudeme zemí, která jimi bude moci zvyšovat turistický ruch v regionech, kde jsou nadstandardně utrácející spotřebitelé z domova a zahraničí potřební.

Pane náměstku, co na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR patří pod vaši kompetenci?
Vedle odvětví cestovního ruchu je to legislativa. Do ní spadá Odbor veřejného investování, čili zákon o zadávání veřejných zakázek. To je běh na hodně dlouhou trať. A zaplať Pán Bůh za to, co se na tomto poli udělalo, a na dalších věcech u nás intenzivně pracujeme. Pak pod tuto právní složku patří Odbor veřejných dražeb. Do působnosti našeho ministerstva patří totiž i veřejné dražby. Tuto problematiku je potřeba dělit na dražby dobrovolné a dražby nedobrovolné. Jsem ale přesvědčen, že by obojí mělo být pod jednou střechou. Rád bych řekl, že na našem legislativně právním úseku, na přípravě legislativních a právních norem, pracují lidé, kteří nejenže jsou odborně na výši, ale za nimiž je vidět spoustu kvalitně odvedené práce. A totéž mohu s hrdostí prohlásit o úseku cestovního ruchu vedeného ředitelkou Odboru cestovního ruchu paní Jitkou Fatkovou.

Potkáváme se v zahraničí, ale pro vás téměř na domácí půdě. Pokud mi prominete zlehčující podotek, že moravský Slovák je Slovák z druhého břehu řeky Moravy. Ostatně, jeden ze zářných příkladů jak etnografické hranice ignorují politické.
Jsem rodákem z Hodonína, což je město na moravsko – slovenské hranici, takže ke Slovensku mám (nejen geograficky, ale i kulturně) velmi blízko. Moje babička, která byla z moravské strany hranice, mluvila dialektem, který byl téměř totožný s dialektem na opačné straně řeky Moravy. Navíc s nadsázkou říkám, že jsem taková luční směs, protože tatínek byl z Hovoran, maminka z Mutěnic a já jsem se jim narodil už v Hodoníně. A po mamince mám vinný sklep. Takže kořeny mám zapuštěné. K rodnému regionu a jeho produktům mám úzké vazby. Praha je místo, kde určitě stojí za to pracovat. Být náměstkem ministra, to jsem bral jako výzvu, která se neodmítá. Ale doma jsem v Hodoníně, a tam se i hodlám vrátit.
Sousední Slovensko je náš významný obchodní partner. Nejen, že Češi zřejmě tvoří největší skupinu zahraničních turistů na Slovensku, ale i Slováci jsou významnou kupní silou turistů v Česku. Jsou v první sedmičce návštěvníků České republiky. Že nejsou první, to je dáno tím, že je jich celkově jen kolem pěti milionů. Pokud bychom ale procentuálně vyjádřili, kolik slovenských turistů jezdí do Česka, určitě to bude větší procento než Němců.

• www.mmr.cz