Ve znamení Kozoroha 5
26. 02. 2005
Zatímco mrznu, pískají kamzíci.
Pondělí 13.7. 8.00 Je regulérní „vysokohorská kosa“. To, co včera na
stan napršelo, zmrzlo. Kolem pískají kamzíci, ale jenom je slyším.
V zavřeném stanu je rozhodně tepleji. Zatímco „klepu kosu“ stíněn
skalním hřebenem, ale relativně za větrem, je venku nádherný slunečný
den. V noci přišly prudké větrné poryvy. Nemít kolem sebe ze tří stran
skálu, asi by to bylo vzrůšo. Vařič je mimo provoz. Snídám studenou vodu,
trochu chleba se salámem a česnek. Navlékl jsem se do mokrých goretexů,
nazul (zvenku) mokré boty a vyšel na procházku. Velká paráda!
Kde jsem podle Titovy mapy?
Fotím jako zběsilý. Pak balím bágl a přenáším jej na sluneční
plošinu s výhledem na Jôf di Montasio (2753 m n.m.). Poté se vracím pro
ledem pokrytý stan, který opatrně, „abych jej nezlomil“, přenáším
postavený. Je tu bezva. Na to, jaký to byl včera v poslední fázi před
vrcholem průšvih: lezení kolem drátu bez klettersteigového úvazku kamsi po
mokré stěně, zatáboření kdesi v mlze nad čímsi, co bylo lze pouze
tušit, ale spadnout bych tam nechtěl… Jsem na hřebíku mezi sedly, strží
a lavinovým žlebem. Místo sušení stanu opouštím v 11 hodin. Ale kde
jsem podle Josip Broz Titovy mapy? To nevím. Sbalil jsem a přes sedélko
vyrazil na protější vrchol.
Bivak S. del Torso 2379 m n.m.
Je poledne a já jsem někde, kam jsem neměl namířeno. Ze směru, odkud jsem
přišel, se valí mračna. Došel jsem na oběd. Nahoře mne vítá plechový
bivak S. del Torso (2379). Je vybaven velmi účelně. Devět sklápěcích
paland, deky, polštáře, stůl, lavice, zvenku lopata na prohrabání se
dovnitř. Obědvám a dopisuji zápisky. Po mně potřebným příchozím zde
zanechávám bezkonkurenčně úžasnou univerzální českou leukoplast
vyrobenou Chemopharmou v Ústí nad Labem.
Do hlavy ne!
Dolů z kopce se sklonem cca 70o jsem šel raději ne po značce. Řadu
úseků, po nichž jsem šel nahoru, tvořila slizky rozbahněná pěšina.
A černá kluzká hlína na vápenci v téměř lezeckých partiích? To
raději po trávě. Po trávě to ještě šlo. Ale „dole“ lavinovým
žlebem vedla sice značená, ale rovněž rozbahněná cesta. Ledva jsem nad
zlomem laviňáku dohrál na flétničku, začaly padat půlcentimetrové
kroupy. Marně jsem volal: „Do hlavy ne!“ Tak jsem si pod kapuci dal čepici
a pod ní náhradní slipy. Zlepšilo se to! Kroupy přešly ve
vytrvalý déšť.
Letní terén na cepín
Místo aby se klesání mírnilo, bylo čím dál úpornější. Velmi usilovně
jsem se snažil každý krok jistit jednou z hůlek, nebo raději oběma.
Vyhýbat se slizkým balvanům a nejrozňahňanějším úsekům pěšiny. To
nebyl terén na hůlky, ale na cepín. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy
jsem se hlava nehlava zvyšující se rychlostí smýkal do údolí. Ani nevím
jak, ale po zhruba třiceti metrech strachu se mi to podařilo ubrzdit. Hlavou
dolů. Pokračoval jsem v „chůzi“. Mezitím déšť ustal. Nicméně, že
by obrat k lepšímu? Zlatý goretex! Ani jeden keř či strom si neodpustil
napařit mi plnou dávku.
