V Česku jsou věci, které nefungují, a ty, které fungují
31. 08. 2011
Michal
Postránecký
Myslím si, že by bylo prospěšné, kdyby se každý měl možnost na pár let podívat ven, žít tam a vrátit se, a potom tady něco hezkého vytvořit. Kvalitu nejenom prostředí, ale i mezilidských vztahů. V rámci světového kontextu by pak svoji vlast viděl asi trošku jinak. Svět je totiž, a to nejen rozlohou, podstatně větší než Česko, než střední Evropa a evropský kontinent.
S českým architektem a designérem žijícím na Floridě,
autorem designu prosklené dominanty Las Vegas – miliardového hotelového
komplexu Planet Hollywood Towers Westage Michalem Postráneckým nás seznámil
rocker, někdejší primátor statutárního města Zlín, toho času poslanec
Parlamentu České republiky, Tomáš Úlehla. 21. června 2011 večer
o letním slunovratu se s ním potkávám v pražském Mánesu na břehu
Vltavy na koktejl party na téma Karel IV., zdroj inspirace státnosti,
vzdělanosti a spravedlnosti, konané pod záštitou Ligy pro cestovní
ruch.
Michale, v úvodu jsem zmínil tvůj nejznámější
projekt.
Planet Hollywood Towers byla zakázka pro mého klienta pana Davida Siegela. Je
to timeshare / hotel / kondominium projekt. Pan Siegel je zakladatelem a
majitelem největší soukromé timeshare společnosti na světě. Má tisíce
jednotek, a rozhodl se, že ve Vegas vytvoří svoji ikonu, která bude mít ve
finále přes dva tisíce dvě stě pokojů. V první fázi se jich postavilo
na čtrnáct set.
Čím to, že si jako projektového designéra vybral tebe –
Čecha?
On si nevybral přímo Čecha. Měl jsem to štěstí, že jsem vyhrál konkurz
u orlandské firmy Morris Architects. Pan Siegel je totiž rovněž z Orlanda.
Morris Architects si mě vybrala na základě svých zkušeností, neboť jsem
už s nimi dělal projekt na Havaji a připravoval jiný projekt ve Vegas.
Takže si mne zavolali a testovali, až zjistili, že možná jsem ten, koho na
tuto práci chtějí přijmout. A tak jsem začal spolupracovat s panem
Siegelem. Z projektového designéra jsem později přešel na pozici
projektového architekta a v druhé půlce realizace projektu, kdy se stavba
realizovala a dokončovala, na pozici projektového manažera. Určitě to byla
zajímavá zkušenost.
Spoustu času pobýváš mimo Česko, jak nás vidíš?
Pořád stejně. Tím, že jsem dál od zdejšího dění, možná mohu mít
jinou rozlišovací schopnost. Některé věci, které nevidím, mi umožňují,
abych viděl ty, které jsou víc intenzivní. Naučil jsem se, že se věci a
děje nemají a priori kritizovat, ale že je třeba hledat jejich klady. Na
druhou stranu určitě není špatně, když řeknete, že něco nefunguje.
A v Česku jsou věci, které nefungují, a ty, které fungují. Pokud to
vezmu ze své branže, během deseti let, co jsem venku, se tady postavilo
hodně krásných věcí. A co se Prahy týče, tak se změnila, avšak už
navždy zůstane mým rodným městem, takže srdci velmi blízkým.
Česko je co do četnosti a cennosti turistických atraktivit
světovou velmocí. A také exemplární demonstrací, jak až moc, když se
nechce, se nemůže. A protože není společenská poptávka (a to ani z řad
kvůli blahobytu zaměstnanců národ burcujících odborářských bossů), aby
cestovní ruch českému hospodářství umožnil tržit peníze v neskonale
větších objemech a indukovat pracovní místa, přepouští česká ekonomika
konkurenčním ekonomikám ostatních zemí Evropské unie víc než 40 mld.
korun ročně svou vízovou praxí vůči hospodářsky se rychle
rozvíjejícím zemím. Dalších mnoho set miliard korun pak každoročně
odmítá proto, že její kormidelníci mají jiné priority než budovat dobré
jméno České republiky.
Upřímně řečeno, je to i o tom, jak jsme my Češi pohostinní. Jak
každý jeden z nás Česko reprezentujeme. Do toho samozřejmě i kvalita PR
země, jak o sobě dáváme vědět do světa. Na vysoké škole jsem měl
spolužáka, jehož rodina pocházela z Chodska. Kdysi při Chodských
slavnostech v Praze jsme já i všichni ostatní v chodských krojích stáli
na stolech (jak je na Chodsku tradicí) a zpívali: „My jsme ti Pražáci,
vltavská krev, my Prahu nedáme, za celý svět…“, což bylo úžasné. Do
té doby jsem si myslel, že nemohu fungovat nikde jinde než v Praze. Stále
jsem přesvědčen, že je třeba mít srdce tam, kde se člověk narodí, ale
i to, že se musíme otevřít světu a přijmout, že svět není jenom Česko
či Evropa. Za deset let, co žiji mimo tuto republiku, se mi podařilo
internacionalizovat se. Zjistit, že domov může být i jinde. Třeba tam, kde
máte dvě děti a manželku a kde je vám dobře. Do Česka se strašně rád
vracím, protože tady jsem vyrostl. Mám tu místa, kam chodím pouze sám se
sebou. Kochat se a inspirovat. Nabírat sílu. Nicméně se mi stalo, že vás
lidi odstrčí právě proto, že jste někam odešel. Řeknou: „Hele, ty sem
nepatříš. Ty už tady nemáš co dělat.“ Speciálně v okamžiku, kdy si
myslíte, že byste se mohli zapojit do zdejší profesionální komunity.
A druhá věc, která mne zarazila víc, že když jsem sem přijel a chtěl se
podělit o to, co jsem se naučil, bylo to, že jsem se dozvěděl, že tady
všichni všechno znají, všechno vědí a všechno se udělalo. Na to jsem jen
odtušil: „Tak jo…“ To, co mně mrzí nejvíc, je to, že tu schází
otevřenost. Otevřme své myšlení víc světu a přijměme fakt, že je to
někde jiné. Přeberme si to a přijměme, pokud je to pro nás
přínosné.
