Umožnit valorizaci schopností českého národa

S předsedou představenstva společnosti Karlovarské minerální vody, a. s. doktorem Antoniem Pasquale se potkáváme 7. prosince 2009 v rezidenci jeho firmy v Praze na Mariánském náměstí. A protože se má italština omezuje pouze na torzo italského hudebního názvosloví, které jsem díky Vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem kdysi ovládal, poprosil jsem o zprostředkování rozhovoru svoji spolužačku ze základní školy v Praze 10-Rybníčkách a excelentní tlumočnici paní Helenu Rossi.
Pane doktore, jak jste se dostal do České republiky?
Padla na ni volba souhrou okolností. Prodal jsem firmu v Itálii a plánoval, že si konečně budu užívat klidu. Ale záhy jsem pocítil prázdnotu. V minerálních vodách už jsem podnikal, a tak jsem si řekl: Najdu si nějakou firmičku, která má kvalitní vodu a udělám z ní malý klenot. Takovou svoji hračku. Bylo to období, kdy ve východní Evropě padl komunismus, doba příležitosti. Rozhlížel jsem se na nových trzích, vyrazil do Polska, Maďarska a Československa. Tady to na mě udělalo největší dojem, přestože začátkem 90. let minulého století bylo zdejší podnikatelské prostředí velice nepřehledné. Rodila se tu tržní ekonomika. A já si říkal: Jako u nás v Itálii v pětačtyřicátém po válce, kdy se vše muselo zrekonstruovat. V těch letech se s podnikáním začínalo opravdu dobře. Ale tenkrát i u nás byly dvě skupiny podnikatelů: seriózní a bandité. U vás je takové přísloví, že čert vždycky kálí na větší hromadu. A tak i v Itálii si bandité většinou nahrabali daleko větší peníze než seriózní podnikatelé, avšak zpravidla je rychle promrhali.
Ještě před privatizací mi bylo nabídnuto udělat joint venture s československým národním podnikem Mattoni. Pak přišla privatizace, a z privatizačního fondu jsem mohl nakoupit akcie. Další akcie jsme vykoupili od malých diků. Paralelně s tím jsem začal vytvářet svůj malý klenot. De facto, celou firmu Mattoni jsem zrekonstruoval na své náklady. Takže z toho, co už jsem vám, doktore, řekl, vyplývá, že jsem za firmu Mattoni zaplatil třikrát. Poprvé, když jsem dělal joint venture, a to jsem hodně, hodně moc investoval. Potom, když jsem vykoupil zbytek akcií, a do třetice při rekonstrukci firmy. A jak se můj malý klenot zvětšoval, už to nebyla hračka. Do toho jsme přikoupili Dobrou vodu, následně Poděbradku. Díky těmto akvizicím jsme si zadělali na velké problémy s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

Udělat z vody klenot, a v Česku? To není věcí kvality vody (ta je samozřejmostí), ale impresária. Někoho, kdo jí dodá věhlasu a vzbudí poptávku trhu.
Já jsem dělal dost málo. A když už jste zmínil své středoškolské hudební vzdělání, já byl pouze dirigentem orchestru, ale měl jsem skvělé české hudebníky.

I Česká republika je takový malý velký, našinci – Čechy, Moravany a Slezany – opomíjený klenot. Jak nás vidíte vy, lidé odjinud?
Máte tady spousty krásných míst, měst a městeček, o nichž turisté vůbec nic nevědí. A přitom by si plným právem zasloužila, aby je navštěvovali. Aby pochopili, jak až neuvěřitelně krásnou jste zemí. Pro mne, dokud jsem je nenavštívil, byly všechny země ve středu Evropy to samé(stejné). Česko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko… Takže pouze pokud danou zemi osobně poznáte, pochopíte její jedinečnost. Začnete vnímat rozdíly, které jsou mezi ní a dalšími středoevropskými zeměmi. Když vidíte, s jakou precizností a urbanistickým a architektonickým umem byla stavěna vaše sídla, a máte na to, to vnímat, pochopíte, že disponujete něčím, čím se žádaná další země nemůže chlubit.

Děkuji.
A potom ještě jedna zajímavá věc. Ve svých všudybylích úvodnících si stěžujete na nízkou míru hospodářského využití potenciálu cestovního ruchu České republiky, která podle vás vyplývá z přezírání hospodářské dimenze cestovního ruchu a z xenofobie. Já bych nepoužil termín xenofobie. Jsem té zkušenosti, že Češi chtějí nejdřív návštěvníky své země poznat, než jim dají důvěru. Jestliže se cizinec dobře chová, s respektem vůči hostitelské zemi, nejen, že vás akceptují, ale pozitivně intenzivně vnímají. Právě čtu velmi zajímavou knihu. Hovoří o deportacích pětasedmdesáti tisíc Italů z Tyrolska na české území, k níž byli donuceni Rakousko-uherským mocnářstvím. Tito ubožáci byli na území Českého království vezeni po železnici víc než týden v dobytčích vagonech. Byli bez finančních prostředků, špinaví, v chatrném oblečení, zemdlení únavou. Zprvu u vás byli přijímáni s velkou nedůvěrou. Ale velmi rychle se integrovali. Spolupracovali a spřátelili se s místními lidmi, a když v roce 1918 skončila světová válka, Češi je nechtěli pustit domů do Itálie. Naše dva národy si uměly nejenom rozumět, ale staly se sestrami a bratry. Takže není pravda, že byste vy Češi byli xenofobní. Národy se stávají xenofobními, je-li tam zájem jiného ražení. Před druhou světovou válkou Židé, Němci a Češi žili v pohodě vedle sebe a rozuměli si. Určitě, jako i v rodině, měli roztržky a třeba se i pomlouvali. Ale žili bok po boku.

Obrovské starověké Římské impérium se zrodilo postupnou vojenskou a politickou expanzí městského státu. Má tento proces nějakou paralelu s utvářením Evropské unie? Proč do ní Švýcarsko, jehož jste občanem, nevstoupilo?
EU se zrodilo obráceně. Jako ekonomická unie, a ne jako politická. Je to ekonomický gigant a zároveň politický trpaslík. Možná, třeba během let se to změní a bude tu evropská vláda, která bude překračovat všechny místní vlády. Švýcarsko je konfederací sdružující různé národy – francouzské Švýcary, německé Švýcary, italské Švýcary a Rétorománce – které si všechny zachovaly své vlastní jazyky a vlády, ale pod zaštítěním konfederace, která jim dává směrnice. V tomto si Evropská unie měla vzít příklad ze Švýcarska a zorganizovat se obdobným způsobem.

Podle mne je EU především scénou, na níž se odehrává hospodářská soutěž, kde si jsou všichni rovní, někteří však rovnější. Podle toho, jaké jim jejich vlády vydobyly dotační a další protekcionistické podmínky.
Společný evropský trh slouží všem. Velkým zemím, protože se v jejím rámci dostávají na nová odbytiště, a slouží i malým zemím, protože nacházejí nové trhy. Proto také Česká republika čerpala výhody, když byla přidružována, a potom i se vstupem do EU. I když musím říci, tento proces byl hodně rychlý. Pokud by se integrace odehrávala pozvolněji, možná by to bylo lepší. Tehdy se ale všichni snažili co nejrychleji nastartovat ekonomiku. To způsobilo, že řadu tradičních českých podnikatelských aktivit skoupily cizí firmy, což výrazně zpomalilo růst domácích vrstev podnikatelů ve vaší zemi a je příčinou velkých škod. I toho, že když vypukla finanční krize, převáděly si všechny cizí mateřské organizace veškerou likviditu z českých filiálek k sobě domů. To je nejen špatné, ale i velice nespravedlivé.

Říká se: „Kdo vítr sil, ten bouři sklízí.“ Velká západoevropská podnikatelská uskupení masivně investují v Číně, která (zřejmě i jejich přičiněním) v rámci vývozu do Evropy disponuje doložkou nejvyšších výhod.
Jak v jednom novinovém rozhovoru pravil jistý slavný ekonom: „Evropě ve srovnání s Asií chybí energie a pracovní nasazení. Pokud Evropa nebude na tuto situaci reagovat, riskuje, že se v dohledné době stane výletní destinací s krásnou přírodou a památkami a Evropané se budou muset spokojit s rolí nosičů zavazadel bohatých čínských turistů.“ Vy Češi ale máte schopnost používat hlavu, přemýšlet o problémech a nacházet řešení. Proto má firma zaměstnává Čechy. Jsou studovaní a génii v oblasti informačních technologií. Jsou úžasně technicky nadaní a kreativní. Každý národ ale potřebuje vedení. Takže věřím, že za jednu dvě generace, až vyrostou noví podnikatelé, kteří se teď v Česku rodí, se Česká republika vrátí tam, kde byla před druhou světovou válkou, kdy figurovala jako jedna z nejvyspělejších průmyslových zemí světa. A aby se tak zase stalo, je třeba umožnit valorizaci schopností vašeho národa.

• www.mattoni.cz